Za úsvitu našli Prokopa tvrdě spícího na lehátku v japonském altánu. Byl úžasně rozdrásán a zablácen a šaty na něm visely v cárech; na čele měl bouli jako pěst a vlasy spečené krví. Pan Carson potřásl hlavou nad spícím hrdinou noci. Potom se přišoural pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou houní; pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách odešel.
Jen dva nenápadní muži v civilu, s revolvery v zadní kapse, se procházeli až do rána v blízkosti japonského altánu s nenucenou tváří lidí, kteří dohlížejí na východ slunce.
XXVI.
Prokop čekal, kdoví co že bude následovat po oné noci; nenásledovalo nic, či spíše následoval ho onen člověk s lulkou – jediný, kterého se Prokop jaksi bál. Ten člověk se jmenoval Holz, – jméno, jež povídalo velmi málo o jeho tiché a bdělé podstatě. Kamkoliv se Prokop hnul, pohyboval se svých pět kroků za nim; Prokopa to divoce dráždilo a týral ho po celý den způsobem nejrafinovanějším: například pobíhal sem tam, sem tam po krátké cestičce padesátkrát a stokrát, čekaje, že pana Holze omrzí udělat vždycky po dvaceti krocích čelem vzad; pana Holze to však neomrzelo. I jal se Prokop utíkat a běžel třikrát round celým parkem; pan Holz mlčky uháněl za ním a ani nepřestal pouštět obláčky kouře, zatímco Prokop se udýchal, až to v něm hvízdalo.
Pan Carson se toho dne ani neukázal; patrně se hněval. Kvečeru se Prokop sebral a putoval k své laboratoři, provázen ovšem svým mlčelivým stínem. V laboratorním baráku chtěl za sebou zamknout; ale pan Holz vstrčil nohu mezi dveře a vešel za ním. A protože byla v předsíni přichystána lenoška, bylo zřejmo, že se pan Holz odtud nehne. Nu, taky dobře. Prokop kutil v laboratoři něco tajemného, zatímco pan Holz v předsíni suše a krátce chrápal. Ke druhé hodině zrána napouštěl Prokop jakýsi motouz petrolejem, zapálil jej a uháněl ven, jak rychle jen dovedl. Pan Holz vyletěl okamžitě z lenošky a pustil se za ním. Po stu krocích vrhl se Prokop do příkopu tváří k zemi; pan Holz zůstal nad ním stát a rozžíhal si lulku. Prokop zvedl hlavu a chtěl mu něco říci, ale spolkl to, neboť si vzpomněl, že s Holzem zásadně nemluví; zato vztáhl ruku a podrazil mu nohy. “Pozor,” zahučel, a v tom okamžiku zarachotil v baráku důkladný výbuch a tříšť kamení i skla jim letěla nad hlavou, jen to svištělo. Prokop vstal, tak tak se očistil a rychle běžel odtud, sledován panem Holzem. V tu chvíli již se sbíhaly stráže a najíždělo auto s hasiči.
To byla první výstraha adresovaná panu Carsonovi. Nepřijde-li teď vyjednávat, nastanou věci horší.
Pan Carson nepřišel; místo návštěvy došla nová legitimace patrně pro jiný pokusný barák. Prokop se rozlítil. Dobrá, řekl si, tentokrát jim ukážu, co dovedu. Poklusem běžel do své nové laboratoře, vybíraje v mysli pádnější projev svého protestu; rozhodl se pro třaskavé draslo, jež se zanítí vodou. Avšak u nového baráku mu klesly bezmocně ruce: Zatraceně, je ten Carson ďábel!
Hned s laboratoří totiž sousedily domky patrně pro závodní hlídače; na zahrádce se popelil dobrý tucet dětí a mladá maminka tam konejšila řvoucího červeného živočicha. Když viděla zuřivý pohled Prokopův, zarazila se a přestala zpívat. “Dobrý večer,” zabručel Prokop a loudal se zpátky s pěstmi zaťatými. Pan Holz pět kroků za ním.
Cestou do zámku potkal princeznu na koni s celou kavalkádou důstojníků. Uhnul na postranní cestu, ale princezna v trysku stočila koně za ním. “Chcete-li si vyjet,” řekla rychle, a její tmavou lící prokmitla vlna krve, “je vám k dispozici Premier.”
Prokop couval před tančícím Whirlwindem. Jakživ neseděl na koni, ale nepřiznal by se k tomu za nic na světě. “Děkuji,” řekl, “není třeba… oslazovat… mé vězení.”
Princezna se zakabonila; bylo ovšem nemístné mluvit právě s ní o této stránce věci; avšak přemohla se a děla, hladce shrnujíc výtku i pozvání: “Nezapomínejte, že na zámku jste hostem u mne.”
“Myslím, že o to nestojím,” mručel Prokop tvrdohlavě, dávaje pozor na každý pohyb nervózního koně.
Princezna podrážděně trhla nohou; Whirlwind zafrkal a počal se vzpínat. “Nebojte se ho,” hodila Wille s úsměškem.
Prokop se zamračil a uhodil koně po hubě; princezna vzala bičík, jako by ho chtěla švihnout přes ruku. Všechna krev valila se Prokopovi do hlavy. “Pozor,” zaskřípěl a zahryzl se rudýma očima do princezniných jiskřících. Ale tu již zpozorovali důstojníci trapný případ a cválali k princezně. “Halloh, co se děje?” volal ten, který jel v čele na černé klisně a hnal svého koně rovnou na Prokopa. Prokop viděl nad sebou koňskou hlavu, i popadl ji za udidlo a vší silou ji strhl stranou. Kůň zařičel bolestí a vzepjal se tanče na zadních nohou, zatímco důstojník letěl do náručí klidného pana Holze. Dvě šavle zaplály ve slunci; ale vtom tu byla princezna na třesoucím se Whirlwindu a tlačila jeho bokem důstojníky nazpátek.
“Nechat,” kázala, “je to můj host!” Přitom šlehla po Prokopovi temným pohledem a dodala: “Ostatně se bojí koní. Pánové se spolu seznámí. Poručík Rohlauf. Inženýr Prokop. Kníže Suwalski. Von Graun. Případ je vyřízen, že ano? Rohlauf na koně a jedeme. Premier je vám k dispozici, pane. Tedy pamatujte, že tady jste jen hostem. Na shledanou!” Bičík mnohoslibně zasvištěl vzduchem, Whirlwind se zatočil, až písek tryskal, a kavalkáda zmizela v ohybu cesty; jen pan Rohlauf obtancoval na koni Prokopa, spaloval ho zuřivýma očima a vypravil ze sebe hlasem vztekle zajiklým: “Bude mne těšit, pane!”
Prokop se otočil na patě, šel do svého pokoje a zamkl se; po dvou hodinách putoval po stařičkých nohou Paulových jakýsi dlouhý dopis z “kavalírského pokoje” na ředitelství. Vzápětí běžel pan Carson s čelem přísně svraštělým k Prokopovi; velitelským posuňkem vyhnal pana Holze, který pokojně dřímal na židli před pokojem, a vnikl dovnitř.
Pan Holz si tedy sedl před zámkem a zapálil si lulku. Uvnitř se strhl strašný řev, ale to se Holze pranic netýkalo; protože mu faječka netáhla, rozšrouboval ji a znalecky ji protahoval stéblem. Z “kavalírského pokoje” se ozývalo chroptění dvou tygrů do sebe zakousnutých; jeden řval a druhý soptil, bouchl nějaký nábytek, byl okamžik ticha a opět zatřeskl strašlivý křik Prokopův. Sbíhali se zahradníci, ale pan Holz je zahnal pokynem ruky a jal se profoukávat troubel. Burácení nahoře rostlo, oba tygři ryčeli a doráželi na sebe chraptíce zběsilostí. Pan Paul vyběhl ze zámku bled jako stěna a zvedal uděšené oči k nebi. V tu chvíli klusala tudy princezna se svým průvodem; když uslyšela boží dopuštění v hostinském křídle zámku, zasmála se nervózně a docela zbytečně švihla Whirlwinda bičem. Pak se křik poměrně utišil; bylo slyšeti hromování Prokopovo, jenž něčím vyhrožuje a bouchá pěstí do stolu. Do toho mu vpadá ostrý hlas, jenž hrozí a poroučí; Prokop řve horečné protesty, ale břitký hlas odpovídá tiše a rozhodně.
“Jakým právem?” křičí hlas Prokopův. Velitelský hlas cosi vysvětluje s příšernou a tichou důtklivostí. “Ale pak, rozumíte, pak vyletíte všichni do povětří,” burácí Prokop, a vřava se rozpoutává nanovo tak hrozně, že pan Holz rázem stopil lulku do kapsy a rozběhl se k zámku. Ale opět to utichlo, jen ostrý hlas kázal a odsekával věty, doprovázen temným a hrozivým mručením; bylo to, jako když se diktují podmínky příměří. Ještě dvakrát se rozkatil divý řev Prokopův, ale ostrý hlas už se nerozčiloval; zdálo se, že si je jist svou věcí.