“Milý, milý,” povídá tiše a jasně, “máš –? Už se zas mračíš. Já bych tě chtěla políbit.”
“Princezno,” bručel Prokop, “co znamená tahle fraška?”
“Nekřič tak. To je vážnější, než si můžeš představit. Víš, že mne teď budou chtít vdát?” Zachvěla se hrůzou. “Milý, ztrať se teď odtud. Jdi z chodby do třetího pokoje a počkej tam na mne. Musím tě vidět.”
“Poslyšte,” chtěl Prokop něco říci, ale tu již kynula hlavou a mířila plavně k starému majorovi.
Prokop nevěřil svým očím. Dějí se takovéhle věci, není to smluvená produkce pro smích, berou ti lidé vážně své role? Tlustý cousin jej vzal pod paží a táhl diskrétně stranou. “Víte, co to znamená?” šeptal rozčilen. “Starého Hagena raní mrtvice, až se to dozví. Panovnický rod! Viděl jste tady ondyno toho následníka? Měla být svatba a rozešlo se to. Ten člověk, ten je sem jistě poslán – Jezus, taková linie!”
Prokop se mu vymknul. “Odpusťte,” mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji na chodbu a vešel do třetího pokoje. Bylo to jakési čajové zákoutí se zastřenými světly, samy lak, červený porcelán, kakemona a podobné hlouposti. Prokop pobíhal s rukama na zádech a bručel v miniaturním pokojíku jako moucha masařka narážející hlavou na okenní tabule. Sakra, něco se změnilo; pro pár všivých tatarských rasů, za které by se slušný člověk styděl… Pěkný původ, děkuju nechci! A pro pár takových Hunů ti idioti zrovna trnou, padají na břicho, a ona, ona sama – Moucha masařka se bezdeše zarazila. Teď přijde… tatarská kněžna a řekne: Milý, milý, je mezi námi konec; považ přece, že pravnučka Litaj-chána se nemůže milovat se synem ševcovým. Klep, klep, slyšel v hlavě tatínkovo kladívko, a zdálo se mu, že čichá těžký, tříslový pach kůže a trapné čpění ševcovského mazu; a maminka v modré zástěře stojí, chudák, celá rudá nad plotýnkou –
Moucha masařka divoce zabzučela. To se ví, kněžna! Kam, kam jsi dal hlavu, člověče! Teď klekneš, přijde-li, uhodíš čelem o zem a řekneš: Smilování, tatarská kněžno; já už se víckrát neukážu.
Čajový pokojík slabě voní kdoulemi a září matně a měkce; zoufalá moucha naráží hlavou o skla a úpí hlasem téměř lidským. Kam jsi dal hlavu, ty hlupče?
Princezna rychle, tiše vklouzla do pokoje. U dveří sáhla po vypínači a zhasla; a potmě cítil Prokop ruku, jež se lehýnce dotýká jeho tváře a klade se mu kolem krku. Sevřel princeznu v dlaních; je tak útlá a skoro netělesná, že se jí dotýká s bázní jako něčeho křehoučkého a pavučinového. Dýchá mu do tváře vzdušné polibky a šeptá něco nesrozumitelně; nehmotné hlazení mrazí Prokopovy vlasy. Cosi zalomcuje křehoučkým tělem, ruka na jeho šíji se přimyká těsněji a vlahé rty se pohybují na jeho ústech, jako by bezhlase a naléhavě mluvily. Nekonečnou vlnou, celým přílivem záchvěvů zmocňuje se Prokopa silněji a silněji; táhne k sobě jeho hlavu, tiskne se k němu hrudí a koleny, ovíjí ho oběma pažema, vrhá se ústy do jeho úst; strašné, bolestné sevření drtící a němé, náraz zubů o sebe, sténání člověka, který se dusí; vrávorají v křečovitém, nepříčetném objetí, nepustit! zalknout se! srůst nebo zemřít! Vzlykla a zalomila se bezvládně; uvolnil děsné kleště svých rukou, vymkla se, zakolísala se jako opilá, vyňala ze záňadří šáteček a osušila na rtech sliny nebo krev; a aniž řekla slova, vešla do sousedního osvětleného pokoje.
S hlavou praskající zůstal Prokop potmě. Toto poslední objetí mu připadlo jako rozloučení.
XXXV.
Tlustý cousin měl pravdu: starého Hagena ranila z radosti mrtvice, ale nedorazila ho ještě; ležel bez vlády obklopen doktory a namáhal se otevřít levé oko. Narychlo byl přivolán oncle Rohn a jiné příbuzenstvo; starý kníže se stále pokoušel zvednout levé víčko, aby pohleděl na svou dceru a řekl jí cosi svým jediným živým okem.
Vyběhla prostovlasá, jak byla u jeho lůžka, a utíkala k Prokopovi, jenž od rána hlídal v parku. Ani za mák nedbajíc Holze políbila ho rychle a zavěsila se do něho; jen tak mimochodem se zmínila o otci a oncle Charlesovi, zaujatá něčím, roztržitá a něžná. Tiskla mu paži a lísala se k němu, hned zase nepřítomná a zamyšlená. Začal rýpat a žertovat o tatarské dynastii… tak trochu nahroceně; šlehla po něm očima a zavedla řeč jinam, dejme tomu na včerejší odpoledne. “Do poslední chvíle jsem myslela, že k tobě nepřijdu. Víš, že mně je skoro třicet let? Když mně bylo patnáct, zamilovala jsem se do našeho kaplana, ale strašně. Šla jsem se mu zpovídat, abych ho viděla zblízka; a protože jsem se styděla říci, že jsem kradla nebo lhala, zpovídala jsem se mu, že jsem zesmilnila; nevěděla jsem, co to je, měl chudák mnoho práce vymluvit mně to. Teď už bych se mu nemohla zpovídat,” dokončila tiše, a na rtech se jí škubla nějaká hořkost.
Prokopa znepokojovala její stálá sebeanalýza, v níž tušil palčivou sebetrýzeň. Hleděl nalézt jakékoliv jiné téma, ale shledával s hrůzou, že nemluví-li o lásce, nemají vlastně o čem mluvit. Stáli na baště; princezně jaksi ulevovalo vracet se zpátky, vzpomínat, povídat o sobě malé a důvěrné věci. “Brzo po té zpovědi byl ti u nás učitel tance, a ten se miloval s mou guvernantkou, takovou tlustou ženskou. Já jsem na to přišla a… viděla jsem je, víš? Mně se to ošklivilo, oh! ale hlídala jsem je a… Já to nemohla pochopit. Ale pak jednou při tanci jsem to zničehonic pochopila, když mne k sobě přitlačil. Pak už na mne nesměl vůbec sáhnout; dokonce jsem… po něm… střelila z flobertky. Museli je dát oba pryč.
V té době… v té době mě hrozně trápili matematikou. Mně vůbec nešla do hlavy, víš? Učil mě takový zlý profesor, slavný učenec; vy učenci jste všichni divní. Dal mi úkol a díval se na hodinky; za hodinu to muselo byt vypočítáno. A když už mně zbývalo jenom pět minut, čtyři minuty, tři minuty, a já neměla ještě nic, tu mi… zabouchalo srdce, a já měla… takový strašný pocit –” Zaťala prsty do Prokopovy paže a zasykla. “Pak už jsem se na ty hodiny i těšila.
V devatenácti mne zasnoubili; to ani nevíš, viď? A protože jsem už věděla všechno, musel mně můj ženich přísahat, že se mne nikdy nedotkne. Za dvě léta padl v Africe. Vyváděla jsem – z romantiky nebo proč – tak, že mne pak už nikdy nenutili vdát se. Myslela jsem, že tím mám všecko odbyto.
A vidíš, tehdy jsem se do toho vlastně jen nutila, nutila jsem se věřit, že jsem mu zůstala něco dlužna a že mu i po smrti musím stát v slově; až se mi nakonec z toho všeho zdálo, že jsem ho milovala. Teď vidím, že jsem to všechno jen hrála sama před sebou; a že jsem necítila nic víc, nic víc než hloupé zklamání.
Viď, je to divné, že ti musím o sobě říkat takové věci? Víš, to je tak příjemně nestydaté říci na sebe všechno; člověka přitom až mrazí, jako by něco svlékal.
Když jsi sem přišel, napadlo mě na první pohled, že jsi jako ten profesor matematiky. Já se tě až bála, ty milý. Teď mi zas dá takový úkol, lekla jsem se, a už mi začalo bouchat srdce.
Koně, koně, to mne zrovna opíjelo. Když mám koně, myslela jsem, že nepotřebuju lásku. A jezdila jsem jako divá.