Vždycky se mi zdálo, že láska, víš, je něco sprostého a… hrozně ošklivého. Vidíš, teď se mi to už nezdá; a to mne právě tak děsí a pokořuje. A zas mne až těší, že jsem jako každá jiná. Když jsem byla malá, bála jsem se vody. Učili mne plavat na suchu, ale do rybníka jsem nešla; vymyslila jsem si, že tam jsou pavouci. A jednou to na mne přišlo, taková odvaha nebo zoufalství: zavřela jsem oči, udělala křížek a skočila. Neptej se, jak jsem byla potom pyšná; jako bych ve zkoušce obstála, jako bych všechno poznala, jako bych se celá změnila. Jako bych teprv teď vyspěla… Milý, milý, zapomněla jsem udělat křížek.”
Kvečeru přišla do laboratoře, neklidná a zaražená. Když ji vzal do náruče, koktala s hrůzou: “Otevřel oko, otevřel oko, oh!” Myslela tím starého Hagena; odpoledne (neboť Prokop číhal jako blázen) měla dlouhý hovor s oncle Rohnem, ale nechtěla o tom mluvit. Vůbec zdálo se, že dychtí něčemu uniknout; vrhala se do Prokopova objetí tak žíznivě a oddaně, jako by se chtěla za každou cenu omámit do bezvědomí. Konečně strnula s očima zavřenýma, chabá jako věchýtek; myslel, že spí, ale tu počala šeptat: “Milý, nejmilejší, já něco provedu, já provedu něco hrozného; ale pak, pak mne už nesmíš opustit. Přísahej, přísahej mi,” drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla. “Ach ne. Co bys mi mohl přísahat? V kartách mně vyšlo, že odejdeš. Chceš-li to udělat, udělej to, udělej to ještě teď, dokud není pozdě.”
Prokop, to se rozumí, vyletěl jako raketa: že ona se ho chce zbavit, že jí stoupla do hlavy tatarská pýcha a kdesi cosi. Rozčilila se a křičela na něho, že je nízký a surový, že si to zapovídá, že… že…; ale jen to z ní vylítlo, už mu s výkřikem visela na krku zdrcená a kající: “Jsem zvíře, viď? Já to tak nemyslela. Vidíš, princezna nikdy nekřičí; zamračí se, odvrátí se, a dost, stačí to; ale na tebe křičím jako… jako bych byla tvá žena. Bij mne, prosím tě. Počkej, ukážu ti, že i já bych dovedla… Pustila ho a zničehonic, tak jak byla, jala se poklízet laboratoř; dokonce namočila pod hydrantem hadr a pustila se kolenačky do utírání celé podlahy. Mělo to být patrně pokání; ale nějak se jí to zalíbilo, rozjařila se, oháněla se hadrem po podlaze a bzučela si písničku, kterou pochytla někde od služek, “až půjdeš spat” či něco podobného. Chtěl ji zvednout. “Ne, počkej,” bránila se, “ještě tamhle.” A již vlezla s hadrem pod stůl.
“Prosím tě, pojď sem,” ozvalo se za chvíli zpod stolu udiveně. Brumlaje jistými rozpaky vsoukal se za ní. Seděla v dřepu, objímajíc kolena rukama. “Ne, jen se podívej, jak vypadá stůl zespoda. Já to ještě nikdy neviděla. Nač to tak je?‘ Položila mu na tvář ruku prokřehlou od mokrého hadru. “Hu, studím, viď? Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespoda; to je na tobě to nejkrásnější. Jiní… jiné lidi jsem viděla jen tak, víš? po té hladké, ohoblované straně; ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě. Když se po tobě jede prstem, zadře si člověk třísku; ale přitom je to tak krásně a poctivě uděláno – Člověk to začne vidět jinak a… vážněji než po té hladké straně. To jsi ty.”
Schoulila se vedle něho jako starý kamarád. “Mysli si, člověče, že jsme třeba ve stanu, nebo v takovém srubu,” šeptala vyjeveně. “Já jsem si nikdy nesměla hrát s kluky; ale někdy jsem… tajně… šla za zahradníkovými hochy, a lezla s nimi po stromech a přes ploty… Pak se doma divili, proč mám roztrhané kalhoty. A když jsem se tak ztratila a letěla za nimi, to mi tak krásně tlouklo srdce strachem – Když jdu za tebou, mám ti docela ten krásný strach jako tehdy.”
“Teď jsem tak dobře schovaná,” bzučela šťastně, ležíc mu hlavou na kolenou. “Sem za mnou nemůže nic. I já jsem po rubu, jako ten stůl; obyčejná ženská, která nemyslí na nic a jenom se kolébá – Proč je člověku tak dobře v úkrytu? Tak vidíš, teď vím, co je štěstí; to se musejí zavřít oči… a udělat se malý… docela maličký a k nenalezení…”
Kolébal ji mírně a hladil jí rozpoutanou hřívu; ale jeho oči se vytřeštily přes její hlavu do prázdna.
Prudce k němu obrátila tvář. “Nač jsi teď myslel?”
Uhnul plaše očima. Nemohl jí přece říci, že viděl před sebou tatarskou princeznu v její slávě, tvora veličenského a ztuhlého pýchou, a to že je ta, kterou i teď… kterou v muce a touze…
“Nic, nic,” zabručel nad pokorným a šťastným uzlíčkem na svých kolenou, a pohladil snědé líčko. Zapálilo se milostnou vášnivostí.
XXXVI.
Lépe by byl učinil, kdyby byl toho večera nepřišel; ale přihnal se právě proto, že mu to zakazovala. Oncle Charles byl k němu velmi, velmi přívětivý; naneštěstí viděl, jak si ti dva při docela nevhodné a okaté příležitosti tisknou ruce, vzal si na to dokonce monokl, aby to lépe viděl; pak teprve princezna utrhla ruku a začervenala se jako školačka. Oncle k ní přistoupil a něco jí pošeptal odváděje ji pryč. Pak se již nevrátila; jen Rohn přišel a tvářil se jakoby nic a mluvil s Prokopem, velmi diskrétně sonduje po citlivých místech. Prokop se držel neobyčejně hrdinně, nevyzradil nic, což milého strýčka uspokojilo, i když ne co do věci, tedy aspoň co do formy. “Ve společnosti je nutno být velice, velice obezřelý,” řekl posléze, udíleje takto zároveň důtku i radu; a Prokopovi se velmi ulevilo, když ho hned potom opustil a nechal přemýšlet o dosahu posledních slov.
Horší ještě bylo, že se podle všech známek něco vařilo pod pokličkou; zejména starší příbuzné zrovna pukaly důležitostí.
Když pak ráno Prokop obíhal kolem zámku, přišla k němu komorná a udýchaně vyřizovala, že prý má pán jít do březového hájku. Pustil se tam a čekal předlouho. Konečně běží princezna dlouhými, krásnými skoky Diany. “Schovej se,” šeptá rychle, “oncle jde za mnou.” Uhánějí držíce se za ruce a zmizí v hustém lupení černého bezu; pan Holz, marně se ohlížeje po jiné houštině, se položí obětavě do kopřiv. A tu již je vidět světlý klobouk oncle Rohna; jde bystře a kouká napravo nalevo. Princezně jiskří oči radostí jako mladé faunce; v keři to voní vlhkostí a ztuchlinou, tajemný hmyzí život opřádá větvičky a kořání, jsou jako v džungli; a nečekajíc ani, až nebezpečí přejde, táhne k sobě princezna Prokopovu hlavu. Ochutnává mezi zuby polibky, jako by to byly bobulky jeřabin či dřínu, ovoce trpké a milé; je to vábení, hra, uhýbání, rozkoš tak nová a překvapující, že jim je, jako by se viděli poprvé.
A toho dne k němu nepřišla; bez sebe všemožným podezřením pustil se k zámku; čekala na něho, vodíc se s Egonkem kolem krku. Sotva ho uviděla, nechala Egona stát a šla k němu, bledá, zaražená, přemáhající nějaké zoufalství. “Oncle už ví, že jsem byla u tebe,” řekla. “Bože, co se stane! Myslím, že tě odtud odvezou. Nehýbej se teď, dívá se na nás z okna. Mluvil odpoledne s tím… s tím…” Zachvěla se. “S ředitelem, víš? Hádali se… Oncle chtěl, aby tě prostě pustili, aby tě nechali utéci či co. Ředitel zuřil, nechce o tom slyšet. Prý tě odvezou někam jinam… Milý, buď tady v noci; přijdu ven, uteču, uteču –”
Přišla skutečně; přiběhla bez dechu, vzlykajíc se suchýma a rozzelýma očima. “Zítra, zítra,” chtěla ze sebe něco vypravit, ale tu se jí položila na rameno silná a laskavá ruka. Byl to oncle Rohn. “Jdi domů, Minko,” kázal neodmluvně. “A vy tu počkáte,” obrátil se k Prokopovi, a ovinuv jí ruku kolem ramen vedl ji mocí domů. Po chvíli vyšel a vzal Prokopa pod paží. “Můj milý,” řekl bez hněvu, překusuje jakýsi smutek, “chápu až příliš dobře vás mladé lidi; a… cítím s vámi.” Mávl nad tím beznadějně rukou. “Stalo se, co se stát nemělo. Nechci ovšem a… ani nemohu vás kárat. Naopak uznávám, že… samozřejmě…” Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném. “Milý příteli, vážím si vás a… mám vás opravdu… velice rád. Jste člověk čestný… a geniální, což se zřídka najde spojeno. K málokomu jsem pojal takové sympatie – Vím, že to přivedete nesmírně daleko,” vyhrkl s úlevou. “Věříte, že to s vámi dobře myslím?”