Sedli si na lavičce u vody, kde se slunívala hnědá princezna. Na západě se zvedly mraky a ukázala se nesmírně daleká, churavě nazlátlá nebesa; celý rybník se rozžehl, roztřpytil, rozněžnil bledým a tklivým jasem. Dr. Krafft rozvíjel zbrusu novou teorii o věčné válce, o nadpráví síly, o spáse světa skrze hrdinství; bylo to v ukrutném rozporu s mučivou melancholií tohoto podzimního soumraku, ale naštěstí dr. Krafft byl krátkozraký a mimoto idealista, a následkem toho naprosto nezávislý na nahodilém okolí. Nehledíc ke kosmické kráse této. chvíle cítili oba zimu a hlad.
A tamhle na souši krátkými, spěchavými krůčky jde pan Paul s košem na lokti, rozhlíží se vpravo vlevo a chvílemi volá stařeckým hláskem:”Kuku! Kuku!” Prokop jel k němu na bitevní lodi; mermomocí chtěl vědět, kdo ho s tím posílá. “Prosím, nikdo,” tvrdil stařík; “ale má dcera, jako Alžběta, je klíčnice.” Byl by se málem rozmluvil o své dceři Alžbětě; ale Prokop ho pohladil po bílých vláscích a vzkázal někomu nejmenovanému, že je zdráv a při síle.
Dnes pil dr. Krafft skoro sám, žvanil, filozofoval a opět kašlal na všechnu filozofii: čin prý, čin je všecko. Prokop se chvěl na princeznině lavičce a díval se pořád na jednu hvězdu, bůhví proč si vybral zrovna tu, byla to oranžová Betelgeuse ve hlavách Oriona. Nebyla to pravda, že je zdráv; píchalo ho divně v těch místech, kde to v něm harašilo a šelestilo kdysi v Týnici, motala se mu hlava a třásl se láman zimnicí. Když pak chtěl něco říci, mátl se mu jazyk a jektal tak, že dr. Krafft vystřízlivěl a tuze se znepokojil. Honem uložil Prokopa na lehátko v kabině a přikryl ho vším možným, i řasnatým pláštěm princezniným, a vyměňoval mu na čele namočený ubrousek. Prokop tvrdil, že je to rýma; k půlnoci usnul a blábolil, pronásledován děsnými sny.
XLI.
Ráno se Krafft probudil teprve Paulovým kukáním; chtěl vyskočit, ale byl úplně zdřevěnělý, neboť celou noc mrzl a spal stočen jako pes. Když se konečně jakžtakž sebral, shledal, že je Prokop pryč; a jedna lodička z jejich flotily se kolébala u břehu. Měl velikou úzkost o svého vůdce, byl by ho šel hledat, ale bál se opustit pevnost tak dobře vybudovanou. I zlepšoval na ní, co ještě mohl, a vyhlížel krátkozrakýma očima Prokopa.
Zatím Prokop, který se probudil jako rozlámaný a s blátivou chutí v ústech, zimomřivý a trochu omámený, byl už dávno v parku vysoko v koruně starého dubiska, odkud bylo vidět celou frontu zámku. Točila se mu hlava, držel se pevně větve, nesměl se podívat rovně dolů, nebo by se svalil závratí.
Tato strana parku už zřejmě platila za bezpečnou; i staré příbuzné se odvažovaly aspoň na zámecké schody, páni se procházeli po dvou nebo po třech, kavalkáda kavalírů se proháněla po hlavní cestě; u vrat zas se točí děda vrátný. Po desáté hodině vyšla sama princezna provázena následníkem trůnu a zamířila někam k japonskému pavilónu. V Prokopovi hrklo, zdálo se mu, že letí hlavou dolů; křečovitě se chytil větve a třásl se jako list. Nikdo nešel za nimi; naopak všichni honem vyklidili park a zdržovali se na prostranství před zámkem. Asi rozhodující rozmluva nebo co. Prokop se kousal do rtů, aby nevykřikl. Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin. A teď běží odtamtud následník sám, je rudý a zatíná pěstě. Panstvo před zámkem se rozprsklo a počalo ustupovat, jako by mu dělalo místo. Následník nehledě napravo ani nalevo běží po schodech; tam mu jde vstříc prostovlasý oncle Rohn, chvilku spolu hovoří, le bon prince si přejede dlaní čelo a oba zajdou. Panstvo před zámkem se přeskupuje, strká k sobě hlavy a kouskovitě se vytrácí. Před zámek předjíždí pět automobilů.
Prokop chytaje se větví svezl se z koruny dubiska, až se zaryl do země; chtěl tryskem běžet k japonskému altánu, ale bylo mu až směšné, jak nevládl nohama; motal se, jako by šel mlhovým těstem, a nemohl jaksi nalézti ten altán, neboť věci se mu před očima mátly a prostupovaly. Konečně to našeclass="underline" tady sedí princezna, šeptá něco před sebe přísnými rty a švihá do vzduchu proutkem. Sebral všechny své síly, aby k ní junácky došel. Vstala a pokročila mu vstříc: “Čekala jsem na tebe.” Šel k ní a málem by do ní vrazil, neboť viděl ji pořád jaksi daleko. Položil jí ruku na rameno, divně a násilně napřímen a trochu se komihaje, a hýbal rtoma; myslel si, že mluví. Také ona něco povídá, ale není jí rozumět; všechno se odehrává jako pod vodou. Tu zazněly sirény a houkačky vyjíždějících aut.
Princezna sebou trhla, jako by jí kolena poklesla. Prokop vidí smazaný bledý obličej, v němž plavou dva temné otvory. “To je konec,” slyší jasně a zblízka, “je konec. Milý, milý, já ho poslala pryč!” Kdyby byl mocen smyslů, viděl by, že je jako vyřezána ze sloni, ztuhlá a mučednicky krásná ve svrchovanosti své oběti; ale jen mžikal přemáhaje mdlobný třas víček, a zdálo se mu, že se podlaha pod ním zvedá, aby se překlopila. Princezna si přitiskla ruce k čelu a zakolísala; právě se mu chtěla složit do loktů, aby ji nesl, aby ji podepřel vyčerpanou skutkem příliš velikým; ale předešel ji a složil se bez hlesu u jejích nohou; zhroutil se beztvaře, jako by byl jen z hader a provazů.
Neztratil vědomí; bloudil očima, naprosto nechápaje, kde vlastně je a co se s ním děje. Zdálo se mu, že ho někdo zvedá jíkaje úděsem; chtěl sám napomoci, ale nešlo to. “To je jen… entropie,” řekl; zdálo se mu, že tím vystihuje situaci, a opakoval to několikrát. Pak se mu něco rozlilo v hlavě s hukotem jako jez; jeho hlava těžce vyklouzla z třesoucích se prstů princezniných a bouchla o zem. Princezna vyskočila jako šílená a běžela pro pomoc.
Věděl nejasně o všem, co se děje; cítil, že ho zvedají tři lidé a vlekou ho pomalu, jako by byl z olova; slyšel jejich těžké šoupavé kroky a rychlý dech, a divil se, že ho nemohou unést jen tak v prstech jako onučku. Někdo ho po tu celou dobu držel za ruku; obrátil se a poznal princeznu. “To jste hodný, Paul,” řekl jí vděčně. Pak nastala nějaká zmatená, udýchaná strkanice; to ho nesli po schodech, ale Prokopovi se zdálo, že s ním padají kroužíce do propasti. “Netlačte se tak,” bručel, a hlava se mu zatočila tak, že přestal vnímat.
Když otevřel oči, viděl, že leží zase v kavalírském pokoji a že ho Paul svléká rozčilenýma rukama. U hlav stojí princezna s takhle velkýma očima, jako kola. Prokop si všechno spletl. “Já jsem spadl s koně, že?” breptal namáhavě. “Vy – vy jste – vy jste byla při tom, že? Bum, vy-výbuch. Litrogly – nitrogry – mikro – Cé há dvě o en o dvě. Kom-pli-kovaná fraktura. Kovaná, jako kůň.” Umlkl, když pocítil na čele studenou úzkou ruku. Pak zahlédl toho řezníka doktora a zaťal nehty do něčích chladných prstů. “Já nechci,” úpěl, neboť se bál, že to začne bolet; ale řezník jen položil hlavu na jeho prsa a dusil, dusil jako cent. V úzkostech našel nad sebou temné a rozzelé oči, jež ho fascinovaly. Řezník se zvedl a povídal někomu vzadu: “Chřipková pneumonie. Odveďte Její Jasnost, to je nakažlivé.” Někdo mluví pod vodou, a doktor odpovídá: “Dojde-li k zpěnění plic, pak – pak –” Prokop pochopil, že je ztracen a že umře; ale bylo mu to svrchovaně lhostejno: tak jednoduché si to nikdy nepředstavoval. “Čtyřicet celých sedm,” povídá doktor. Prokop má jediné přání: aby ho nechali vyspat, dokud neumře; ale místo toho ho balili do něčeho studeného, ohoh! Konečně si tam šeptají; a Prokop zavřel oči a nevěděl dál o ničem.
Když se probudil, stáli nad ním dva staří černí páni. Bylo mu neobyčejně lehko. “Dobrý den,” řekl a chtěl se pozvednout. “Nesmíte se hýbat,” povídá jeden pán a mírně ho tlačí do podušek. Prokop tedy poslušně leží. “Ale je mi už lépe, že?” ptá se spokojen. “To se rozumí,” bručí druhý pán pochybovačně, “ale nesmíte se vrtět. Klid, rozumíte?”