“Kde je Holz?” napadlo Prokopa najednou.
“Zde,” ozvalo se z kouta, a u nohou postele stojí pan Holz s hrozným škrábancem a modřinou na tváři, ale jinak suchý a kožnatý jako vždy. A za ním, propána, to je Krafft, Krafft zapomenutý v plovárně; má oči zpuchlé a rudé, jako by tři dny brečel. Co se mu stalo? Prokop se na něho usmál, aby ho potěšil. Také pan Paul jde po špičkách k posteli a drží si ubrousek na ústech. Prokop má radost, že tu jsou všichni; bloudí očima po pokoji, a za zády obou černých pánů objeví princeznu. Je na smrt bledá a hledí na Prokopa ostrýma, zachmuřenýma očima, jež ho nepochopitelně děsí. “Mně už nic není,” šeptá, jako by se omlouval. Optala se očima jednoho z pánů, který rezignovaně pokývl. Přistoupila tedy k posteli. “Je ti lépe?” ptá se tiše. “Milý, milý, je ti skutečně lépe?”
“Ano,” řekl nejistě, trochu tísněn zaraženým chováním všech. “Skoro docela dobře, jen – jen –” Její upřené oči ho plnily zmatkem a téměř úzkostí; bylo mu nevolno a svěravě.
“Přál by sis něco?” ptala se naklánějíc se nad ním.
Pocítil divou hrůzu z jejího pohledu. “Spát,” zašeptal, aby mu unikl.
Pohlédla tázavě na oba pány. Jeden maličko pokývl a podíval se na ni tak – tak divně vážně. Pochopila a zesinala ještě víc. “Spi tedy,” vypravila ze sebe seškrceně a obrátila se ke zdi. Prokop se s podivením rozhlédl. Pan Paul měl ubrousek nacpaný v ústech, Holz stál jako voják mrkaje očima a Krafft jednoduše brečel opřen čelem o skříň a hlučně posmrkával jako uřvané dítě.
“Ale copak –,” vyhrkl Prokop a chtěl se zvednout; ale jeden pán mu položil na čelo ruku, jež byla tak měkká a dobrá, tak ujišťující a zrovna svatá na hmat, že se rázem uklidnil a blaženě vzdychl. Usnul téměř okamžitě.
Probudil se teninkou nitkou polovědomí. Svítí jen lampička na nočním stolku, a vedle postele sedí princezna v černých šatech a dívá se na něj lesklýma, uhrančivýma očima. Rychle zavřel víčka, aby je už neviděl; tak úzko mu z nich bylo.
“Drahý, jak je ti?”
“Kolik je hodin?” zeptal se mátožně.
“Dvě.”
“Poledne?”
“V noci”
“Už,” podivil se sám nevěda proč a snoval dál matnou nit spánku. Chvílemi pootevřel štěrbinkou oči a vyhlédl po princezně, aby zas usnul. Proč se tak pořád dívá? Někdy mu svlažila rty lžičkou vína; spolkl to a zamumlal něco. Posléze zapadl do tupého a nevědomého spánku.
Procitl teprve tím, že jeden z černých pánů opatrně poslouchal na jeho prsou. Pět jiných stálo kolem.
“Neuvěřitelno,” bručel černý pán. “To je zrovna kovové srdce.”
“Musím zemřít?” zeptal se Prokop znenadání. Černý pán málem vyskočil překvapením.
“Uvidíme,” řekl. “Když jste přečkal tuhle noc – Jak dlouho jste s tím chodil?”
“S čím?” divil se Prokop.
Černý pán mávl rukou. “Klid,” řekl, “jenom klid.” Prokop, třeba mu bylo nekonečně bídně, se ušklíbl; když si doktoři nevědí rady, vždycky předpisují klid. Ale ten s dobrýma rukama mu povídaclass="underline" “Musíte věřit, že se uzdravíte. Víra dělá zázraky.”
XLII.
Vytřeštil se ze spánku zalit a promočen hrozným potem. Kde – kde to je? Strop nad ním se kymácí a hourá; nenene, padá, šroubuje se dolů, sváží se pomalu jako ohromný hydraulický lis. Prokop chtěl zařvat, ale nemohl; a strop už je tak nízko, že na něm rozeznává sedící průsvitnou mušku, zrnéčko písku v omítce, každou nepravidelnost nátěru; a pořád to klesá níž, a Prokop se na to dívá s bezdechou hrůzou a jen sípe, nemoha ze sebe dostati hlasu. Světlo zhaslo, je černá tma; teď ho to rozmačká. Prokop už cítí, jak se strop dotýká jeho zježených vlasů, a bezhlase piští. Ahaha, teď nahmatal dveře, vyrazil je a vrhl se ven; i tam je taková tma, ale není to tma, je to mlha, vlčí mlha, mlha tak hustá, že nemohl dýchat a dusil se škytaje děsem. Teď mne to udusí, zhrozil se a dal se na útěk, šlapaje popopo po nějakých ži-živých tělech, jež se ještě kroutí. Sklonil se tedy a sáhl, a cítil pod rukou mladé široké ňadro. To – to – to je Anči, lekl se, a hmatal jí po hlavě; ale místo hlavy to mělo mísu, por-ce-lánovou mísu s něčím slizkým a houbovitým jako hovězí plíce. Bylo mu k zvracení děsno a chtěl od toho odtrhnout ruce; ale ono to k nim lne, třese se to, přisává se to a plazí se mu to po pažích nahoru. A ona je to krakatice, mokrá a rosolovitá sépie s lesklýma očima princezny, jež se na něho upírají náruživě a zamilovaně; sune se mu po holém těle a hledá, kam usadí svou ohavnou, prýštící řiť. Prokop nemůže vydechnout, rve se s ní, zarývá prsty do povolné klihovité hmoty; a procitl.
Byl nad ním nakloněn pan Paul a dával mu na prsa studený obkladek.
“Kde – kde – kde je Anči,” zamumlal Prokop s úlevou a zavřel oči. Buch buch buch běží uřícen přes oranice; neví, kam má tak naspěch, ale pádí, až mu srdce taktaktak třeští, a chtěl by vyrazit jek úzkosti, že dorazí pozdě. A tady je ten dům, jenže nemá dveří ani oken, jen nahoře hodiny a na nich za pět minut čtyři. A Prokop rázem ví, že až bude rafije na dvanáctce, vyletí celá Praha do povětří. “Kdo mně vzal Krakatit,” ryčí Prokop; pokouší se vylézt po stěně, aby zastavil ručičku hodin v poslední minutě; vyskakuje a zarývá nehty do omítky, ale klouže dolů nechávaje ve zdi dlouhé škrábance. Vyje hrůzou a letí někam pro pomoc. Vrazil do konírny; tam stojí princezna s Carsonem a milují se trhanými, mechanickými pohyby jako panáčci na kamnech pohánění teplým vzduchem. Když ho spatřili, vzali se za ruce a poskakovali rychle, rychle, pořád rychleji.
Prokop vzhlédl a viděl nad sebou schýlenou princeznu se sevřenými rty a palčivýma očima. “Zvíře,” zamručel s chmurnou nenávistí a zavřel rychle oči. Srdce mu tlouklo tak šíleně rychle, jako ti dva křepčili. V očích ho štípal pot a v ústech cítil jeho slanost; jazyk měl připečený k patru a hrdlo slepené suchou žízní. “Chceš něco?” ptá se princezna zblizoučka. Zavrtěl hlavou. Myslela si, že opět spí; ale ozval se po chvíli chraptivě: “Kde je ta obálka?”
Měla za to, že jen blábolí; neodpověděla. “Kde je ta obálka?” opakoval vraště panovačně čelo. “Tady je, tady,” řekla honem a vsunula mu mezi prsty první kousek papíru, který měla po ruce. Smačkal jej prudce a zahodil. “To není ona. Já – já chci svou obálku. Já – já – já chci svou obálku.”
Opakoval to ustavičně, začal zuřit, i zavolala Paula. Paul se rozpomněl na jakousi silnou, usmolenou a převázanou obálku; kde honem je? Našel ji v nočním stolku: tady je, nu vida! Prokop ji sevřel v obou rukou a přitiskl k prsoum; utišil se a usnul jako zabitý. Po třech hodinách se zarosil novým vydatným potem; byl tak zesláblý, že sotva dýchal. Princezna zalarmovala lékařské konzilium. Teplota povážlivě poklesla, tep sto sedm, puls nitkovitý; chtěli mu dát ihned kafrovou injekci, ale místní venkovský doktor, zeselštělý a ostýchavý mezi takovými kapacitami, mínil, že on nikdy pacienta nebudí. “Aspoň zaspí svůj exitus, že?” bručel slavný odborník. “Máte dobře.”
Princezna, úplně vysílená, si šla na hodinku lehnout, když ji ujistili, že bezprostředně a tak dále; a u pacienta zůstal dr. Krafft, slíbiv, že za hodinu jí vzkáže, jak a co je. Nevzkázal nic, a znepokojená princezna se šla podívat. Našla Kraffta, jak stojí uprostřed pokoje, máchá rukou a z plných plic káže o telepatii dovolávaje se Richeta, Jamese a kdekoho; a Prokop ho s jasnýma očima poslouchá a sem tam ho popichuje námitkami vědeckého a omezeného nevěrce, “Já ho vzkřísil, princezno,” křičel Krafft zapomínaje na vše, “já jsem upnul svou vůli na to, aby se uzdravil; já… já jsem nad ním dělal takhle rukama, víte? Vyzařování ódu. Ale to člověka vyčerpá, uf! Jsem jako moucha,” prohlásil a vypil naráz plnou sklenici benzínu na koupání pravazek, pokládaje to nejspíš za víno; tak byl rozčilen svým úspěchem. “Řekněte,” křičel, “uzdravil jsem vás nebo ne?”