“Uzdravil,” řekl Prokop s přívětivou ironií.
Dr. Krafft se zhroutil do lenošky. “To jsem si sám nemyslel, že mám tak silnou auru,” oddychl si spokojeně. “Mám na vás ještě vzkládat ruce?”
Princezna pohlížela užasle z jednoho na druhého, zruměnila celá, zasmála se, najednou se jí zamžily oči, pohladila Kraffta po zrzavé lbi a utekla.
“Ženská nic nevydrží,” konstatoval Krafft pyšně. “Vidíte, já jsem docela klidný. Cítil jsem, jak mně to fluidum vyvěrá z prstů. Jistě by se to dalo fotografovat, víte? jako ultrazáření.”
Přišly kapacity, vyhodily především Kraffta přes jeho protesty a znovu měřily teplotu, puls a všechno možné. Teplota vyšší, puls devadesát šest, pacient jeví chuť k jídlu; nu, to už je slušný obrat. Načež se kapacity odebraly do druhého křídla zámku, kde jich bylo také třeba; neboť princezna hořela skoro čtyřiceti stupni horečky, nadobro sesutá po šedesáti hodinách bdění; mimoto silná anémie a celá řada jiných nemocí až po zanedbané tuberkulózní ložisko.
Den nato už Prokop v posteli seděl a slavně přijímal návštěvy. Veškeré panstvo se sice rozjelo, jen tlustý cousin tu ještě otálel nudě se a vzdychaje. Přihnal se Carson trochu rozpačitý, ale dopadlo do dobře; Prokop se o ničem minulém nezmínil, a konečně Carson vyhrkl, že ty hrozné třaskaviny, které Prokop vyráběl v posledních dnech, se při zkoušce ukázaly asi tak výbušné jako piliny; zkrátka – zkrátka musel mít Prokop už pořádnou horečku, když je dělal. I to přijal pacient klidně, a dal se teprve po chvíli do smíchu. “No víte,” řekl dobromyslně, “ale přesto jsem vám nahnal pořádně strachu.”
“Nahnal,” přiznával se Carson ochotně. “Jakživ jsem se tolik nebál o sebe a o fabriku.”
Krafft se přivlekl zsinalý a zkroušený. Oslavoval v noci své zázračné fluidum velkými úlitbami vína, a nyní mu bylo prábídně. Bědoval, že navždycky utopil svou ódickou sílu, a umiňoval si od nynějška indickou askezi podle jógy.
Přišel i oncle Charles, byl trčs aimable a jemně zdrženlivý; Prokop mu byl vděčen, že le bon prince našel pěkný tón jako před měsícem, znovu mu vykaje a zábavně povídaje o svých zkušenostech. Jen když se hovor vzdáleně dotkl princezny, padala na ně jistá rozpačitost.
Zatím princezna v druhém křídle suše, bolestně pokašlávala a přijímala každé půl hodiny Paula, který musel povídat, co dělá Prokop, co jedl, kdo je u něho.
Ještě se mu vracely horečky s děsnými sny. Viděl temnou kůlnu a nekonečné řady sudů s Krakatitem; před kůlnou chodí vojáček se zbraní sem a tam, sem a tam; nic víc, ale bylo to hrůzné. Zdálo se mu, že je zase ve válce; před ním nesmírné pole s mrtvými, všichni jsou mrtvi, i on je mrtvý a přimrzlý ledem k zemi; jen pan Carson klopýtá přes mrtvoly, sakruje mezi zuby a dívá se netrpělivě na hodinky. Z druhé strany se škubavými, posunčivými pohyby blíží chromý Hagen; jde kupodivu rychle, skáče jako polní kobylka a vrže při každém křečovitém pohybu. Carson nedbale pozdraví a něco mu povídá; Prokop marně napíná uši, neslyší ani slova, snad to odnáší vítr; Hagen ukazuje předlouhou vychrtlou rukou k obzoru; co si to povídají? Hagen se odvrátí, sáhne si k ústům a vyjme odtamtud žlutý koňský chrup i s čelistmi; místo úst má nyní propadlou černou díru, jež se bezhlase chechtá. Druhou rukou si vydloubne z očnice ohromnou bulvu oka a drže ji mezi prsty nastavuje ji zblízka k tváři padlým; a žlutý chrup v jeho druhé ruce skřehotavě počítá: “Sedmnáct tisíc sto dvacet jedna, sto dvacet dvě, sto dvacet tři.” Prokop se nemůže odvrátit, neboť je mrtev; děsná krvavá bulva utkví nad jeho lící, a koňský chrup zaskřehotá “sedmnáct tisíc sto dvacet devět” a cvakne. Nyní se již Hagen ztrácí v dálce, pořád počítaje; a přes mrtvoly skáče princezna se sukněmi nestoudně vyhrnutými vysoko nad kraj kalhot, blíží se k Prokopovi a mává v ruce tatarským bunčukem, jako by to byl bičík. Stane nad Prokopem, zalechtá ho bunčukem pod nosem a šťouchá ho špičkou nohy do hlavy, jako by zkoušela, je-li mrtev. Tryskla mu krev do tváří, ač byl skutečně mrtev, tak mrtev, že cítil v sobě srdce zmrzlé na kost; avšak nemohl snést pohled na její ztepilé nohy. “Milý, milý,” zašeptala a pomalým pohybem spustila sukně, klekla mu u hlav a sahala dlaní lehýnce po jeho prsou. Najednou mu vytrhla z kapsy tu silnou převázanou obálku a vyskočila, roztrhala ji zuřivě na kousky a hodila do větru. Pak se s rukama rozpřaženýma roztočila a vířila, vířila šlapajíc po mrtvých, až zmizela v noční tmě.
XLIII.
Neviděl princeznu od té doby, co ulehla; jen mu psala několikrát denně kratičké a horoucí dopisy, jež víc tajily než povídaly. Od Paula slyšel, že polehává a opět přechází po pokojích; nemohl pochopit, že k němu nepřijde, sám již vstával z postele a čekal, že ho aspoň na minutku zavolá. Nevěděl, že ona zatím plivá krev z tuberkulózní kaverny, která se v ní akutně otevřela; nenapsala mu to, patrně se děsila, že by se mu jaksi ošklivěla, že by ho pálily na rtech stopy jejích někdejších polibků nebo co; a hlavně, hlavně se hrozila toho, že by se nezdržela a i nyní ho pocelovala horečnými rty. Neměl tušení, že v jeho vlastních chrchlech našli doktoři stopy infekce, což uvádělo princeznu v zoufalství sebeobviňování a úzkosti; nevěděl prostě nic, vztekal se, že s ním dělají takové okolky, když už se cítí skoro zdráv, a trnul studeným děsem, když opět uplynul den, aniž princezna projevila přání vidět ho. Omrzel jsem se jí, napadlo ho; nikdy jsem pro ni nebyl víc než chvilkový rozmar. Podezříval ji ze všeho možného; nechtěl se ponížit k tomu, aby sám naléhal na schůzku, nepsal jí skorem a jen čekal v lenošce s rukama a nohama ledovějícíma, že ona přijde, že vzkáže, že se něco vůbec stane.
Za slunečných dnů smí už ven do podzimního parku, smí posedět na výsluní obalen plédy; chtěl by je shodit a potloukat se někde u rybníka se svými černými myšlenkami, ale vždycky je tu Krafft, Paul nebo Holz nebo i sám Rohn, vlídný a zamyšlený poeta Charles, který má pořád něco na jazyku, ale nikdy to neřekne; místo toho rozjímá o vědě, osobní zdatnosti, úspěchu a hrdinství a já nevím o čem ještě. Prokop poslouchá jedním uchem; má dojem, že le bon prince se neobyčejně namáhá zainteresovat jej bůhvíproč na vysoké ctižádosti. Zničehonic dostal od princezny zmatenou bumagu, aby se držel a nebyl ostýchavý; a hned nato k němu Rohn přivedl úsečného starého pána, na kterém vše prozrazovalo oficíra převlečeného do civilu. Úsečný pán se vyptával Prokopa, co hodlá podnikat v budoucnosti. Prokop, trochu dopálen jeho tónem, odpovídal bryskně a velkopansky, že hodlá vytěžit své vynálezy.
“Vojenské vynálezy?”
“Nejsem voják.”
“Váš věk?”
“Třicet osm.”
“Služba?”
“Žádná. A vaše?”