Oncle Rohn vstal a položil mu mírně ruku na rameno. “Prokope,” řekl, “rozhodneš se sám. Nepospícháme na tebe; poraď se s tím nejlepším, co v tobě je; dotaž se Boha, lásky nebo svědomí nebo cti nebo já nevím čeho. Jen pamatuj, že nejde jen o tebe, ale i o tu, která tě miluje tak, že je s to… učinit…” Mávl bezmocně rukou. “Pojďme!”
XLIV.
Ten den byl podmračný a sychravý. Princezna pokašlávala, mrazilo ji a opět hořela, ale nevydržela v posteli: čekala odpověď Prokopovu. Vyhlížela oknem, nevyjde-li ven, a zase zavolala Paula. Stále totéž: pan inženýr přechází po pokoji. A neříká nic? Ne, nic neříká. Vlekla se od stěny ke stěně, jako by ho chtěla provázet; a zas usedla a kolébala se celým tělem, aby opila svůj zimničný nepokoj. Oh, ani to už nelze snést! Zničehonic mu začala psát dlouhý dopis; zapřísahala ho, aby si ji vzal za ženu; že nemusí vydat nic, žádné své tajemství, žádny Krakatit; že ona za ním půjde do jeho života a bude mu sloužit, děj se co děj. “Miluji Tě tak,” psala, “že mně už žádná oběť nestačí, abych Ti ji přinesla. Podrob mne zkoušce, zůstaň chudý a neznámý; půjdu s Tebou jako Tvá žena, a nikdy již se nebudu moci vrátit do světa, který opustím. Vím, že mne miluješ málo a jen roztržitým koutkem srdce; ale zvykneš si na mne. Byla jsem pyšná, zlá a vášnivá; změnila jsem se, chodím mezi starými věcmi jako cizí, přestala jsem být –” Přečtla to a roztrhala to na kousky tiše sténajíc. Byl večer, a od Prokopa zpráva nepřicházela.
Snad se ohlásí sám, napadlo ji, a v netrpělivém chvatu se dala oblékat do večerních šatů. Rozčilena stála před velikým zrcadlem a zkoumala se palčivýma očima, děsně nespokojena s účesem, se šaty, se vším možným; pokrývala rozpálené líce novými a novými vrstvami pudru, mrazilo ji na nahých pažích, ověšovala se šperky; připadala si ošklivá, nemožná a nemotorná. “Nepřišel Paul?” ptala se každou chvíli. Konečně přišeclass="underline" nic nového, pan Prokop sedí potmě a nedovolí rozsvítit.
Je už pozdě; princezna nesmírně unavena sedí před zrcadlem, pudr jí odprýskává s rozžhavených lící, je zrovna šedivá a ruce má ztuhlé. “Odstroj mne,” káže chabě komorné. Svěží, telátkovité děvče snímá s ní šperk za šperkem, rozpíná šaty a navléká jí průsvitný peignoir; a právě když se chystá pročesat její rozpoutanou hřívu, vrazí do dveří Prokop neohlášen.
Princezna strnula a zbledla ještě víc. “Jdi, Marieke,” vydechla a sevřela na hubených prsou peignoir. “Proč… jsi… přišel?”
Prokop se opíral o skříň, velmi bledý a s očima načisto krvavýma. “Tak tedy,” vyrazil zaškrceně, “to byl váš plán, že? To jste na mne dobře nastrojili!”
Vstala jako udeřena: “Co – co – co to mluvíš?”
Prokop zaskřípal zuby. “Já vím, co mluvím. Tedy o to tady šlo: abych… abych vám vydal Krakatit, že? Oni chystají válku, a vy, vy,” zařval tlumeně, “vy jste jejich nástroj! Vy i s vaší láskou! Vy i s vaším manželstvím, vy špiónko! A já, já měl být chycen na lep, abyste zabíjeli, abyste se mstili –”
Svezla se na kraj židle s očima úděsně vytřeštěnýma; celým tělem jí zalomcoval strašný suchý vzlyk; chtěl se k ní vrhnout, ale zadržela ho posuňkem ztuhlé ruky.
“Kdo vůbec jste?” drtil Prokop. “Jste princezna? Kdo vás zjednal? Považ, ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců; žes pomáhala tomu, aby byla rozmetena města a aby náš svět, náš, a ne váš, svět nás lidí byl rozbit! Rozbit, roztříštěn, zavražděn! Proč jsi to učinila?” křičel a svezl se na kolena plaze se k ní. “Co jsi to chtěla učinit?”
Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvla před ním. Položil tvář na místo, kde seděla, a rozplakal se těžkým, hrubým chlapským vzlykáním. Užuž by klekla vedle něho; ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum ruce zkřivené křečí. “Tedy tohle,” šeptala, “tohle ty myslíš!”
Prokop se dusil lítou bolestí. “Víš ty,” křičel, “co je to válka? Víš, co je Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A – a – já vás nenávidím! Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem; princezna by ujela a já, já –” Vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. “A já to už chtěl udělat! Milión životů za – za – za – Co, ještě málo? Dva milióny mrtvých! Deset miliónů mrtvých! to – to – to už je partie i pro princeznu, že? To už stojí za to se trochu zahodit! Já blázen! Aaá,” zavyl, “fuj! Já se vás děsím!”
Byl hrozný a netvorný s pěnou kolem úst, tváří naběhlou a očima jako šílenec, těkajícíma v nystagmu nepříčetnosti. Tiskla se ke zdi zsinalá a vytřeštěná, se rty zkřivenými děsem. “Jdi,” zaúpěla, “jdi odtud!”
“Neboj se,” chraptěl, “já tě nezabiju. Vždycky jsem se tě děsil; a i když – i když jsi byla má, hrozil jsem se a nevěřil jsem ti – ani po vteřinu. A přece, přece jsem tě – Já tě nezabiju. Já – já vím dobře, co dělám. Já – já –” Hledal něco, popadl láhev s kolínskou vodou, nalil si celou záplavu na ruce a myl si čelo. “Ahah,” vydechl, “ahaha. Ne-boj se! Ne – ne –”
Uklidnil se jaksi, klesl na židli a položil hlavu do dlaní. “Tedy,” začal chraptivě, “tedy – tedy si můžeme pohovořit, že? Vidíte, jsem klidný. Ani… ani prsty se mi netřesou…” Vztáhl ruku, aby to ukázal; třásla se, až hrozno se podívat. “Můžeme… nerušeně, že? Jsem už docela klidný. Můžete se ustrojit. Tedy… váš strýček mi řekl, že… že jsem povinen… že je věc cti, abych vám umožnil… napravit… napravit poklesek, a tedy že musím… prostě musím… si vysloužit titul… prodat se, a tím zaplatit… oběť, kterou jste –”
Vzchopila se smrtelně bledá, aby něco řekla. “Počkejte,” zarazil ji. “Ještě jsem ne – Vy všichni jste mysleli… a máte své pojmy o cti. Tedy jste se strašně mýlili. Já nejsem kavalír. Já jsem… syn ševce. Na tom nezáleží, ale… já jsem pária, rozumíte? Nízký a ničemný chlap. Já nemám žádnou čest. Můžete mne vyhnat jako zloděje, nebo mne odvézt na pevnost. Já to neudělám. Nedám Krakatit. Můžete si myslet… že jsem třeba tak podlý. Mohl bych vám povídat… co si myslím o válce. Já byl ve válce… a viděl jsem dusivé plyny… a vím, co lidé dovedou. Já nedám Krakatit. Nač bych vám to vykládal? Tomu vy nerozumíte; jste prostě tatarská princezna, a příliš nahoře… Chci vám jenom říci, že to neudělám, a že poníženě děkuju za čest – Ostatně jsem i zasnouben; neznám jí sice, ale zasnoubil jsem se jí – To je má další ničemnost. Lituji, že jsem… vůbec nebyl hoden vaší oběti.”
Stála jako zkamenělá, zarývajíc nehty do zdi. Bylo kruté ticho, jen škrabání jejích nehtů skřípělo v nesnesitelném mlčení.
Zvedl se těžce a pomalu: “Chcete něco říci?”
“Ne,” vydechla a její ohromné oči úporně tkvěly v prázdnu. Byla chlapecky útlá v rozevřeném peignoiru; byl by se svezl na zem, aby políbil její drkotající kolena.
Přiblížil se k ní spínaje ruce. “Princezno,” řekl sevřeně, “teď mne odvezou… pod titulem špióna nebo jak. Nebudu se už bránit. Děj se co děj; jsem připraven. Vím, že vás už neuvidím. Neřeknete mně nic na cestu?”
Rty se jí chvěly, ale nepromluvila; ó bože, nač se to dívá tam do prázdna?
Přistoupil až k ní. “Miloval jsem vás,” vypravil ze sebe, “miloval jsem vás víc, než jsem dovedl říci. Jsem nízký a hrubý člověk; ale teď vám mohu říci, že… že jsem vás miloval jinak… a víc. Bral jsem vás… svíral jsem vás z úzkosti, že nejste má, že mi uniknete; chtěl jsem se ujistit… Nikdy jsem tomu nemohl věřit; a proto jsem –” Nevěda, co činí, položil jí ruku na rameno; zachvěla se pod teninkou látkou peignoiru. “Miloval jsem vás… jako zoufalec…”