Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný. “Dědečku,” vydralo se z Prokopa, “proč se mi to vše stalo?”
“Cože?”
“Proč mne potkalo tolik věcí?”
Starý přemýšlel. “To se jen zdá,” povídal konečně. “Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka.”
“To není pravda,” protestoval Prokop. “Proč jsem potkal princeznu? Dědečku, vy… vy mne možná znáte. Vždyť já jsem hledal… tu jinou, že? A přece to přišlo – proč? Tak řekněte!”
Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty. “To byla tvá pýcha,” řekl pomalu. “To tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm. A začne kolem sebe máchat –” Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět. “Prr, copak? copak?” zavolal tenkým hláskem na koně. “Vidíš, zrovna tak to je, když sebou mladý člověk hází; všechno se s ním splaší. A ono není potřeba dělat velké kousky. Seď a dávej pozor na cestu; taky dojedeš.”
“Dědečku,” žaloval Prokop mhouře bolestí oči, “jednal jsem špatně?”
“Špatně nešpatně,” děl starý rozvážně. “Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba… můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale… Stejně to máš se ženskými,” dodal neočekávaně.
“Jednal jsem špatně?”
“Cože?”
“Byl jsem zlý?”
“… Nebylo v tobě čisto. Člověk… má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený.”
“Dědečku, to dělal Krakatit.”
“Cože?”
“Já… jsem udělal vynález – a z toho –”
“Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe. Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. Hý, nonono pšš!”
Vozík drkotal po chatrné silnici; bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným a starožitným klusem; světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval. Prokop si tvrdě přemnul čelo.
“Dědečku,” zašeptal.
“Nu?”
“Já už to nevím!”
“Copak?”
“Já… já už nevím,… jak… se má… dělat… Krakatit!”
“Tak vidíš,” děl starý spokojeně. “Přece jen jsi něco našel.”
LIV.
Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství; ale bylo příliš mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity; po obou stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.
“Hohohot,” ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného, němého světa. Kola se bořila do měkké trávy; Prokop rozeznával nízký úval, na obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi. “Prrr,” křikl starý a pomalu slézal z kozlíku. “Vstávej,” povídal, “tak už jsme tady.” Zvolna odepínal postraňky. “Víš, sem na nás nikdo nepřijde.”
“Kdo?”
“… Četníci. Pořádek být musí… ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry… a povolení… a odkud, a kam… Já se v tom ani nevyznám.” Vypřahal koně a domlouval mu tiše: “I mlč, dostaneš kousek chleba.”
Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku. “Kde to jsme?”
“Tady, co je ta bouda,” děl starý neurčitě. “Vyspíš se z toho, a bude to.” Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale bylo to staroučké, chatrné a nakloněné. “A já udělám oheň,” řekl zpěvavě, “a uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře.” Zabalil Prokopa do pytle a postavil před něj svítilnu. “Počkej, co donesu dříví. Sedni si tady.” Užuž šel, ale něco ho napadlo; zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.
“Copak, dědečku?”
“Já… nevím… ale kdybys chtěl… Já jsem taky planetář.” Vylovil ruku z kapsy a ukázaclass="underline" mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama. “Já vím,” zažvatlal rychle, “ty tomu nevěříš, ale… ta myška je moc hezká – Chtěl bys?”
“Chci.”
“To je dobře,” zaradoval se starý. “Š-š-š ma-lá, hop!” Otevřel dlaň, a bílá myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu a schovala se v jeho límci.
“Ta je krásná,” vydechl Prokop.
Stařík zazářil. “Počkej, co umí,” a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel se s krabicí plnou narovnaných lístků. Zatřepal krabičkou a vyjevil rozsvětlená očka do prázdna. “Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku.” Hvízdl mezi zuby jako netopýr. Myška vyskočila, sjela mu po rukávě a hopla na krabici; Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky; uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout; jaksi nešel ven, i zatřepala hlavou a popadla hnedle sousední; povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si malinké drápky.
“Tak to je tvá láska,” šeptal starý nadšeně. “Vem si ji.”
Prokop vyňal vysunutý lístek a sklonil se rychle k světlu. Byla to fotografie děvčete… toho s rozpoutanými vlasy; má obnažen překrásný prs, a tady ty náruživé, bezedné oči – Prokop ji poznal. “Dědečku,” zasténal, “to není ona!”
“Ukaž,” podivil se starý a vzal mu obrázek z ruky. “A-a, to je škoda,” broukal lítostivě. “Taková slečna! Lala, Lilitko, to není ona, nanana ks ks ma-lá!” Zastrčil obrázek a zas tak tichounce zapištěl. Myška se ohlédla rubínovou zorničkou, popadla zas tamten lístek do zubů a škubala hlavou; ne, nešlo to; vyňala sousední a začala se podrbávat.
Prokop se chopil obrázku; byla to Anči, venkovský snímek; neví co s rukama, má nedělní šaty a tak tu pěkně a hloupě stojí – “To není ona,” šeptal Prokop. Děda mu vzal obrázek, pohladil jej a jako by mu něco povídal; pohlédl nespokojeně, smutně na Prokopa a zas tak tenince pískl.
“Zlobíte se?” ptal se Prokop nesměle.
Starý neřekl nic a zamyšleně hleděl na myšku. Znovu se pokoušela vyjmout ten zakleslý lístek; ne, není možno; otřepala se a vytáhla cíp sousedního. Byl to obrázek princezny. Prokop zaúpěl a pustil jej na zem.
Starý se mlčky shýbl a zvedl obrázek.
“Já sám, já sám,” chraptěl Prokop a hnal se rukou ke krabici. Děda mu zadržel ruku: “To se nesmí!”
“Ale tam… tam je ona,” drtil Prokop, “tam je ta pravá!”
“A-a, tam jsou všichni lidé,” řekl starý a hladil svou krabici. “Teď dostaneš planetu.” Zasykl tiše, myška mu vyklouzla z rukávu, vytáhla zelený lístek a zas byla ta tam, jako střela; patrně ji Prokop poplašil. “Tak si to přečti,” povídal stařík zavíraje pečlivě krabici. “Já zatím přinesu roští; a už se netrap.” Pohladil koníka, uložil krabici na dně vozu a zamířil k háji. Jeho světlý režný kabát se mihal ve tmě; valášek ho sledoval pohledem, pohodil hlavou a pustil se za ním. “Ihaha,” bylo slyšet zpívat dědečka, “ty chceš jít se mnou? A-a, vida ho! Hoty, hotyhot, ma-lý!”
Zapadli v mlze, a Prokop si vzpomněl na zelený lístek. “Vaše planeta,” četl u blikavého plamínku. “Jste člověk šlechetný, srdce dobrého a ve svém povolání nad jiné učený. Bude vám mnoho protivenství vytrpěti; ale budete-li se střežiti prudkosti a vysokomyslnosti, dosáhnete vážnosti u svých sousedů a vynikajícího postavení. Mnoho ztratíte, ale později odměněn budete. Vaše nešťastné dny jsou úterý a pátek. Saturn conj. b. b. Martis. DEO gratias.”