Dědeček se vynořil ze tmy s náručí plnou větviček a za ním bílá hlava koně. “Tak co,” šeptal napjatě a s jakýmsi autorským ostychem, “četl jsi? Je planeta dobrá?”
“Je, dědečku.”
“Tak vidíš,” oddychl si stařík uspokojen. “Všechno dopadne dobře. Nu chválabohu, jen když je to tak.” Složil hromadu roští a radostně brebentě rozžehl před boudou ohníček; zas něco kutil ve voze, přinesl kotlík a cupal pro vodu. “Hned, hned to bude,” brumlal horlivě. “Vař se, vař, máme tu hosta.” Pobíhal jako vzrušená hospodyňka; hned tu byl s chlebem a čichaje rozkoší rozbaloval kousek selské slaniny. “A sůl, sůl,” pleskl se do čela a zas běžel k vozu. Konečně se uvelebil u ohníčka, dal Prokopovi větší díl a sám pomalu žmoulal každé sousto. Prokopovi šel do očí kouř či co, slzel a jedl; a dědeček každé druhé sousto podával koníkovi, který nad ním skláněl svou ozářenou lysinu. A teď ho pojednou Prokop poznal závojem slz: vždyť je to ta stará, vrásčitá tvář, kterou vždycky vídal na dřevěném stropě své laboratoře! Co se na ni nadíval usínaje! a ráno, když procitl, už nebyla k poznání, a byly to jen suky a léta a vlhkost a prach –
Dědeček se usmál. “Chutnalo ti? A-a, už zas se kaboní! Ale, ale!” Naklonil se nad kotlík. “Už se to vaří.” Zvedl se s námahou a belhal se k vozu; za chvilku tu byl s hrnéčky. “Na, podrž si to.” Prokop si vzal hrnéček; byly na něm namalovány pomněnky věnčící zlaté jméno “Ludmila”. Četl to dvacetkrát, a vyhrkly mu slzy. “Dědečku,” šeptal, “to… je… její jméno?”
Stařík se na něho díval smutnýma, vlídnýma očima. “Abys to teda věděl,” řekl tiše, “je.”
“A… najdu ji někdy?”
Dědeček neřekl nic, jen rychle zamžikal. “Ukaž,” ozval se nejistě, “já ti naleju.”
Třesoucí se rukou nastavil Prokop hrnéček; a starý mu naléval opatrně tmavého čaje. “Pij,” řekl měkce, “pokud je to teplé.”
“Dě-dě-děkuju,” vzlykal Prokop a upíjel trpkého odvaru.
Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky. “Je to hořké,” povídal pomalu, “tuze hořké, viď? Nechtěl bys kousek cukru?”
Prokop zavrtěl hlavou, svíralo ho to v ústech hořkostí slz, ale v prsou se mu rozlévalo dobrodějné teplo.
Stařík hlasitě srkal ze svého hrnéčku. “Tak se podívej,” řekl, aby něco zamluvil, “co já tu mám namalováno.” Podal mu svůj hrnéček; byla na něm kotva, srdce a kříž. “To je víra, láska a naděje. Tak už neplač.” Stál nad ohněm s rukama sepjatýma. “Milý, milý,” mluvil tiše, “už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno. Chtěl jsi se roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře.”
Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči; věděl nyní, že k němu mluví Bůh Otec.
“Tak je to dobře,” šeptal.
“Tak je to dobře. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš sloužit.”
“Tak je to dobře,” vydechl Prokop na kolenou.
“Nu tak vidíš,” řekl dědeček potěšen a usedl na bobek. “Koukej, načpak je ten tvůj – jak říkáš tomu vynálezu?”
Prokop zvedl hlavu. “Já… jsem už zapomněl.”
“To je jedno,” těšil ho starý. “Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,” ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, “víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?”
“Vy myslíte,” mručel Prokop, “nějaký laciný pohon, ne?”
“Laciný, laciný,” souhlasil starý radostně. “Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?”
“Počkejte,” přemýšlel Prokop, “já nevím – To by se muselo zkusit… z jiného konce.”
“No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.” Zvedl se a cupal k vozu. “Ható hot, ma-lý,” zazpíval, “půjdeme spat.” Vracel se s hubenou peřinkou pod hlavu. “Tak pojď,” řekl, vzal lucernu a vlezl do prkenné kůlničky. “Nu, slámy je tu dost,” broukal ustýlaje, “pro všechny tři. Chválabohu.”
Prokop usedl na slámu. “Dědečku,” vyhrkl vyjeven, “podívejte se!”
“Copak?”
“Tady, na prknech.” Na každém prkně kůlny bylo napsáno křídou velké písmeno; a Prokop četl v blikajících kmitech lucerny: K..R..A…..K..A..T..
“To nic, to nic,” zabreptal dědeček konejšivě a honem stíral písmena čepicí. “Už je to pryč. Jen si lehni, já tě přikryju pytlem. Tak.”
Postavil se ve dveřích: “Dadada ma-lý,” zazpíval třesavě; a koník strčil do dveří své pěkné stříbrné čelo a otíral se hubou o stařečkův kabát. “Tak jdi, jdi dovnitř,” kázal mu starý, “a lehni.”
Valášek vešel, hrabal kopyty u druhé stěny a poklekl. “Já si pak lehnu mezi vás,” řekl dědeček; “on ti tu koníček nadýchá, a bude ti teplo, tak.”
Sedl si potichu ve dveřích; za ním ještě řeřavěl do tmy zhasínající ohýnek, a bylo vidět sladké, moudré oči koňovy, jak se po něm oddaně točí; a starý si něco šeptal, pobroukával a kýval hlavou.
Prokopovi se svíraly oči mrazivou něžností. Vždyť je to… vždyť je to můj nebožtík tatínek, napadlo ho; bože, jak zestárl! má už takový tenký oškubaný krček –
“Prokope, spíš?” zašeptal starý.
“Nespím,” odpověděl Prokop chvěje se láskou.
Tu počal dědeček měkce prozpěvovat divnou a tichou píseň: “Lalala hou, dadada pán, binkili bunkili hou ta ta…”
Prokop konečně usnul pokojným a posilujícím spánkem beze snů.
Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech
1890
Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.
1895-1901
V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.
1901-1909
Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou
v Praze.
1907
Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.
1909-1915
Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.
1917
Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.
1921-1938
Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.
1922
Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.
1925
Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.