Zatím Prokopova ruka narůstala: spousta vaty, Billrothův batist a snad kilometr fáče pořád navíjeného; konečně z toho bylo něco ohromného bílého. Anči držela, kolena se jí třásla, zdálo se jí, že ta strašná operace nikdy nebude u konce. Najednou se jí zatočila hlava, a pak slyšela, jak otec povídá: “Na, vypij to honem!” Otevřela oči a shledala, že sedí v ordinační sesli, že tati jí podává skleničku s něčím, za ním že stojí Prokop, usmívá se a chová na prsou zavázanou ruku vypadající jako obrovské poupě. “Tak to vypij,” naléhal doktor a jen cenil zuby. Spolkla to tedy a rozkuckala se; byl to vražedný koňak.
“A teď vy,” řekl doktor a podal skleničku Prokopovi. Prokop byl trochu bledý a statečně čekal, že dostane vynadáno. Nakonec se napil doktor, odchrchlal a spusticlass="underline" “Tak co jste tu vlastně prováděl?”
“Pokus,” řekl Prokop s křivým úsměvem provinilce.
“Co? Jaký pokus? S čím pokus?”
“Jen tak. Jen – jen – jde-li něco udělat z chloridu draselnatého.”
“Co udělat?”
“Třaskavina,” šeptal Prokop v pokoře hříšníka.
Doktor se svezl očima na jeho ofáčovanou ruku. “A to se vám vyplatilo, člověče! Ruku vám to mohlo utrhnout, co? Bolí? Ale dobře na vás, patří vám to,” prohlašoval krvelačně.
“Ale tati,” ozvala se Anči, “nech ho teď!”
“A co ty tu máš co dělat,” zavrčel doktor a pohladil ji rukou páchnoucí karbolem a jodoformem.
Nyní doktor nosil klíč od ordinace v kapse. Prokop si objednal balík učených svazků, chodil s rukou na pásku a studoval po celé dny. Už kvetou třešně, lepkavé mladé listí se třpytí ve slunci, zlaté lilie rozvírají těžká poupata. Po zahrádce chodí Anči s obtloustlou kamarádkou, obě se drží kolem pasu a smějí se; teď sestrčily k sobě růžové čumáčky, něco si šeptají, zrudnou ve smíchu a začnou se líbat.
Po létech zase cítí Prokop tělesné blaho. Živočišně se oddává slunci a mhouří oči, aby naslouchal šumění svého těla. Vzdychne a sedá k práci; ale chce se mu běhat, toulá se daleko po kraji a věnuje se náruživé radosti dýchat. Někdy potká Anči v domě či v zahradě a pokouší se něco povídat; Anči se na něj dívá po očku a neví co mluvit; ale ani Prokop to neví, a proto upadá do bručivého tónu. Zkrátka je mu lépe nebo se aspoň cítí jistější, je-li sám.
Při studiu pozoroval, že mnoho zanedbal; věda byla už v mnohém dále a jinde, leckdy se musel nově orientovat; a hlavně se bál vzpomínat na svou vlastní práci, neboť tam, to cítil, se mu nejvíc potrhala souvislost. Pracoval jako mezek nebo snil; snil o nových laboratorních metodách, ale zároveň ho lákal jemný a odvážný kalkul teoretika; a vztekal se sám na sebe, když jeho hrubý mozek nebyl s to rozštípnout teninký vlas problému. Byl si vědom, že jeho laboratorní “destruktivní chemie” otvírá nejpodivnější průhledy do teorie hmoty; narážel na nečekané souvislosti, ale hned zas je rozšlapal svým příliš těžkým uvažováním. Rozmrzen praštil vším, aby se ponořil do nějakého hloupého románu; ale i tam ho pronásledovala laboratorní posedlost: místo slov četl samé chemické symboly; byly to bláznivé vzorce plné prvků dosud neznámých, jež ho znepokojovaly i ve snách.
XI.
Té noci se mu zdálo, že studuje veleučený článek v The Chemist. Zarazil se u vzorce AnCi a nevěděl si s ním rady; hloubal, kousal se do kloubů a najednou pochopil, že to znamená Anči. A vida, ona je vlastně tady a posmívá se mu s pažema založenýma za hlavou; přistoupil k ní, chytil ji oběma rukama a začal ji líbat a kousat do úst. Anči se divoce brání koleny a lokty; drží ji brutálně a jednou rukou z ní trhá šaty v dlouhých pásech. Už cítí dlaněmi její mladé maso; Anči sebou zběsile zmítá, vlasy padly jí přes tvář, teď, teď náhle ochabuje a klesá; Prokop se vrhá k ní, ale nalézá pod rukama jen samé dlouhé hadříky a fáče; trhá je, rve je, chce se z nich vyprostit, a probouzí se.
Hanbil se nesmírně za svůj sen; i ustrojil se potichu, sedl u okna a čekal na svítání. Není hranice mezi nocí a dnem; jen nebe maličko pobledne, a vzduchem proletí signál, jenž není ani světlo ani zvuk, ale poroučí přírodě: vzbuď se! Tu tedy nastalo ráno ještě prostřed noci. Rozkřičeli se kohouti, zvířata v stájích se pohnula. Nebe bledne do perleťova, rozzařuje se a lehce růžoví; první červený pruh vyskočil na východě, “štilip štilip játiti piju piju já,” štěkají a křičí ptáci, a první člověk jde volným krokem za svým povoláním.
Také učený člověk sedl k dílu. Dlouho kousal násadku, než se odhodlal napsat první slova; neboť toto bude veliká věc, úhrn experimentování a přemýšlení dvanácti let, práce opravdu vykoupená krví. Ovšem, to zde bude jen náčrt, či spíš jistá fyzikální filozofie nebo báseň nebo vyznání víry. Bude to obraz světa sklenutý z čísel a rovnic; avšak tyto cifry astronomického řádu měří něco jiného než vznešenost oblohy: kalkulují vratkost a destrukci hmoty. Vše, co jest, je tupá a vyčkávající třaskavina; ale jakékoliv budiž číslo její netečnosti, je jenom mizivým zlomkem její brizance. Vše, co se děje, oběhy hvězd a telurická práce, veškerá entropie, sám pilný a nenasytný život, to vše jen na povrchu, nepatrně a neměřitelně ohlodává a váže tuto výbušnou sílu, jež se jmenuje hmota. Vězte tedy, že pouto, jež ji váže, je jenom pavučina na údech spícího titána; dejte mi sílu, aby jej pobodl, i setřese kůru země a vrhne Jupitera na Saturna. A ty, lidstvo, jsi jenom vlaštovka, která si pracně ulepila hnízdo pod krovem kosmické prachárny; cvrlikáš za slunce východu, zatímco v sudech pod tebou mlčky duní strašlivý potenciál výbuchu…
Ty věci Prokop ovšem nepsal; byly mu jenom ztajenou melodií, jež okřídlovala těžkopádné věty odborného výkladu. Pro něho bylo více fantazie v holém vzorci a víc oslnivé krásy v číselném výrazu. A tak psal svou báseň ve značkách, číslicích a děsné hantýrce učených slov.
K snídani nepřišel. Přišla tedy Anči a nesla mu mlíčko. Děkoval a přitom si vzpomněl na svůj sen, a jaksi to nesvedl podívat se na ni. Koukal tvrdošíjně do kouta; bůhví jak je to možno, že přesto viděl každý zlatý vlásek na jejích holých pažích; nikdy si toho tak nevšiml.
Anči stála blizoučko. “Budete psát?” ptala se neurčitě.
“Budu,” bručel a myslel, co by tomu řekla, kdyby jí zničehonic položil hlavu na prsa.
“Po celý den?”
“Po celý den.” Asi by ucouvla náramně dotčena; ale má pevná, malá a široká ňadra, o kterých snad ani neví. Ostatně, co s tím!
“Chtěl byste něco?”
“Ne, nic.” Je to hloupé; chtěl by ji hryzat do paží či co; ženská nikdy neví, jak člověka vyrušuje.
Anči pokrčila rameny trochu uraženě. “Taky dobře.” A byla pryč.
Vstal a přecházel po pokoji; zlobil se na sebe i na ni, a hlavně se mu už nechtělo psát. Sbíral myšlenky, ale naprosto se mu to nedařilo. Rozmrzel se a otráven chodil od stěny ke stěně s pravidelností kyvadla. Hodinu, dvě hodiny. Dole řinčí talíře, prostírá se k obědu. Sedl znovu k svým papírům a položil hlavu do dlaní. Za chvíli tu byla služka a přinesla mu oběd.
Vrátil jídlo skoro netknuté a vrhl se rozmrzen na postel. Je zřejmo, že už ho mají dost, že i on má toho všeho až po krk a že je načase odejet. Ano, hned zítra. Dělal si nějaké plány pro příští práci, bylo mu neznámo proč stydno a trapno a konečně z toho všeho usnul jako zabitý. Probudil se pozdě odpoledne s duší zbahnělou a tělem zamořeným shnilou leností. Coural po pokoji, zíval a bezmyšlenkovitě se mrzel. Setmělo se, a ani nerozsvítil.
Služka mu přinesla večeři. Nechal ji vystydnout a poslouchal, co se děje dole. Vidličky cinkaly, doktor bručel a náramně brzo po večeři práskl dveřmi u svého pokoje. Bylo ticho.
Jist, že už nikoho nepotká, sebral se Prokop a šel do zahrady. Byla vlažná a jasná noc. Už kvetou šeříky a pustoryl, Bootes široce rozpíná na nebi svou hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním. O kamennou zídku v zahradě se opírá něco světlého. Je to ovšem Anči.
“Je krásně, že?” dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle ní. Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně trhají.
“To je Bootes,” bručel Prokop sdílně. “A nad ním… je Drak, a Cepheus, a tamto je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě. Ale to se musíte dívat výš.”
Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí. “Tamta jasná,” povídá Prokop váhavě, “je Pollux, beta Geminorum. Nesmíte se na mne zlobit. Snad jsem se vám zdál hrubý, že? Já jsem… něco mne trápilo, víte? Nesmíte na to dát.”