Pan Carson vydržel delší pauzu. “To je jasné,” řekl konečně. “Krakatit se musí dát z ruky.”
“Nnne! Nikdy!”
“Dát z ruky. Prostě proto, že to je… dešifrovací klíč. Nejvyšší čas, pane. U všech všudy, dejte to, komu chcete, ale jen žádné dlouhé cavyky. Dejte to Švýcarům nebo Svazu starých panen nebo čertově babičce; budou nad tím sedět půl roku, než pochopí, že nejste blázen. Nebo to dejte nám. V Balttinu už postavili takovou mašinu, víte, přijímací aparát. Představte si… nekonečně rychlé výbuchy mikroskopických částeček Krakatitu. Zapalovačem je neznámy proud. Jakmile jej tam někde zapnou, spustí celá věc: trrr ta ta trrr trrr ta trrr ta ta ta. A je to. Dešifrovat, a hotovo. Jen mít Krakatit!”
“Nedám,” dostal ze sebe Prokop pokrytý studeným potem. “Já vám nevěřím. Vy byste… dělali Krakatit sami pro sebe.”
Pan Carson jen trhl koutkem úst. “Nu,” řekl, “jde-li jen o to… Můžeme vám na to svolat Svaz národů, Světovou poštovní unii, Eucharistický kongres nebo které čerty ďábly chcete. Aby tedy měla dušička pokoj. Já jsem Dán a kašlu na politiku. Tak. A vy dáte Krakatit do rukou mezinárodní komisi. Co je vám?”
“Já… já byl dlouho nemocen,” omlouval se Prokop bledna smrtelně. “Není mi… dosud… dobře. A… a… dva dny jsem nejedl.”
“Slabost,” děl pan Carson, přisedl k němu a vzal jej kolem krku. “Přejde hned. Pojedete do Balttinu. Velmi zdravá krajina. Pak můžete jet za panem Tomšem. Budete mít peněz jako slupek. Budete big man. Nu?”
“Ano,” šeptal Prokop jako malé dítě a nechal se mírně kolébat.
“Tak tak. Přílišné napětí, víte? To nic není. Hlavní… hlavní je budoucnost. Člověče, vy jste prožil bídy, co? Jste chlapík. Vida, už je líp.” Pan Carson zamyšleně kouřil. “Hrozně ohromná budoucnost. Dostanete spoustu peněz. Mně dáte deset procent, že? Je to už tak mezinárodní zvyk. Carson taky potřebuje…”
Před barákem zatroubilo auto.
“Nu sláva,” oddychl si pan Carson, “tady je vůz. Tak, pane, jedeme.”
“Kam?”
“Zatím se najíst.”
XX.
Den nato se probudil Prokop se strašně těžkou hlavou a nemohl zprvu pochopit, kde vlastně je; čekal, že uslyší kvokání slepic nebo hlaholné vyštěkávání Honzíkovo. Pomalu si uvědomoval, že už není v Týnici; že leží v hotelu, kam jej pan Carson dopravil opilého do bezvědomí, nalitého, řvoucího jako zvíře; ale teprve když si pustil na hlavu proud studené vody, upamatoval se na celý včerejšek a byl by se propadl hanbou.
Už při obědě pili, ale jen málo, jen tolik, že byli oba náramně rudí a vozili se pak autem někde po sázavských či jakých lesích, aby se jim to vypařilo z hlavy; přitom Prokop bez ustání žvanil, zatímco pan Carson žmoulal cigáro a kýval. “Budete big man.” Big man, big man dunělo Prokopovi v hlavě jako zvon; hrome, kdyby mne v této slávě viděla… ta jistá se závojem! Nafukoval se před Carsonem k prasknutí; ale ten jenom pokyvoval hlavou jako mandarín a ještě rozdmychoval jeho zběsilou pýchu. Prokop div nevyletěl z auta samou horečností; vykládal podle všeho, jak si představuje světový ústav destruktivní chemie, socialismus, manželství, výchovu dětí a jiné nesmysly. Ale večer to začalo doopravdy. Kde všude pili, to ví bůh; bylo to hrozné, Carson platil za všechny neznámé, rudý, leskly, s kloboukem naraženým, zatímco nějaké holky tancovaly, kdosi rozbíjel sklenice a Prokop vzlykaje zpovídal se Carsonovi ze své strašlivé lásky k té, jíž nezná. Při této vzpomínce se Prokop studem a bolestí chytal za hlavu.
Pak ho, křičícího “Krakatit”, vsadili do auta. Ďas ví, kam ho vezli; uháněli po nekonečných silnicích, vedle Prokopa poskakoval rudý ohýnek, to byl asi pan Carson se svým cigárem, a škytal “rychleji, Bobe” či co. Najednou v jakémsi ohybu proti nim vyjela dvě prudká světla, pár hlasů zavylo, auto sebou smýkalo stranou a Prokop letěl hubou po trávě, čímž se vzpamatoval tak dalece, že začal vnímat. Několik hlasů se zběsile hádalo a vyčítalo si opilství, pan Carson strašlivě láteřil a bručel “teď musíme zpátky”, načež Prokopa jakožto nejtíže raněného s tisícerými ohledy naložili do toho druhého auta, pan Carson sedl k němu a jelo se zpátky, zatímco Bob zůstal u porouchaného vozu. V polou cestě začal těžce raněný zpívat a povykovat a před Prahou pocítil novou žízeň. Museli s ním projít ještě několik lokálů, než ho umlčeli.
S mračným znechucením studoval Prokop v zrcadle svou odřenou tvář. Z té trapné podívané ho vyrušil vrátný hotelu, jenž mu – s patřičnými omluvami – přinášel k vyplnění přihlašovací list. Prokop vyplnil své nacionále a doufal, že tím je věc odbyta; ale sotva si vrátný přečetl jeho jméno a stav, oživl náramně a prosil Prokopa, aby teď neodcházel; že prý jeden pán z ciziny si vyžádal, aby mu hned z hotelu zatelefonovali, kdyby se tam pan inženýr Prokop snad ráčil ubytovat. Jestli tedy pan inženýr dovolí atd. Pan inženýr byl tak rozlícen na sebe sama, že by byl dovolil i to, aby mu uřízli krk. Sedl si tedy a čekal, trpně odevzdán ve své bolení hlavy. Za čtvrt hodiny tu byl vrátný zas a odevzdával navštívenku. Bylo na ní:
SIR REGINALD CARSON
Col. B. A., M. R. A., M. P., D. S. etc.
President of Marconi’s Wireless Co
LONDON
“Sem s ním,” kázal Prokop, a v hloubi duše se nesmírně divil, proč mu chlapík Carson neřekl už včera své ohromující hodnosti a proč dnes přichází s takovými okolky; mimoto byl trochu zvědav, jak vypadá pan Carson po včerejší bohopusté noci. Ale tu již vyvalil oči neuvěřitelně překvapen. Do dveří vcházel docela neznámý pán, o dobrý loket větší než včerejší pan Carson.
“Very glad to see you,” pronesl zvolna neznámý gentleman a poklonil se asi tak, jako by byl telegrafní tyč. “Sir Reginald Carson,” představil se a ohlížel se po židli.
Prokop ze sebe vydal neurčitý zvuk a ukázal mu na židli. Gentleman pravoúhle usedl a jal se obšírně svlékat velkolepé jelení rukavice. Byl to velmi dlouhý a nesmírně vážný pán s koňskou tváří nažehlenou do přísných záhybů; v kravatě ohromný indický opál, na zlatém řetízku antická kamej, ohromné nohy hráče golfu, zkrátka každým coulem lord. Prokop tiše žasnul. “Tak prosím,” ozval se konečně, když už to trvalo nepřežitelně dlouho.
Gentleman neměl nijak naspěch. “Zajisté,” začal posléze po anglicku, “zajisté jste se podivil, když jste našel v novinách moje anonce. Předpokládám, že jste inženýr Prokop, autor eh velmi zajímavých článků o explozívních látkách.”
Prokop mlčky přikývl.
“Velmi potěšen,” řekl sir Carson nikterak nechvátaje. “Pátral jsem po vás v jisté záležitosti vědecky velmi zajímavé a prakticky důležité pro naši společnost, Marconi’s Wireless, jejímž prezidentem mám tu čest býti, neméně než pro Mezinárodní unii pro bezdrátovou telegrafii, kterážto mi prokázala nezaslouženou čest zvolivši mne svým generálním sekretářem. Zajisté se divíte,” pokračoval neudýchán tak dlouhou větou, “že tyto vážené společnosti mne vysílají k vám, ačkoli vaše vynikající práce se pohybují na zcela jiném poli. Dovolte.” Na tato slova otevřel sir Carson svou krokodýlí aktovku a vyňal nějaké papíry, blok a zlatou tužku.
“Asi po tři čtvrtě roku,” začal pomalu a nasazoval si zlatý skřipec, aby se podíval do svých papírů, “konstatují evropské bezdrátové stanice –”
“Promiňte,” skočil mu do řeči Prokop nemoha se už ovládat, “tedy ty inzeráty jste dával vy?”
“Zajisté. Tedy konstatují jisté pravidelné poruchy –”
“– v úterý a v pátek, vím. Kdo vám řekl o Krakatitu?”
“Byl bych k tomu došel sám,” pronesl ctihodný lord poněkud káravě. “Well, přeskočím bližší podrobnosti, předpokládaje, že jste do jisté míry informován o našich nesnázích a o eh a –”
“– o tajné světové konspiraci, ne?”
Sir Carson vytřeštil bleděmodré oči. “Prosím za prominutí, o jaké konspiraci?”
“Nu, o těch záhadných nočních depeších, o tajemné organizaci, která je vysílá –”
Sir Reginald Carson ho zarazil. “Fantazie,” řekl s politováním, “čiré fantazie. Já vím, nadhodily to dokonce Daily News, když naše společnost vypsala onu poměrně značnou odměnu –”
“Vím,” řekl rychle Prokop, obávaje se, aby se o ní pomalý lord nerozhovořil.
“Ano. Čirý nesmysl. Celá věc má jen obchodní pozadí. Někdo má zájem na tom, aby dokázal nespolehlivost našich stanic, rozumíte? Chce podrýt veřejnou důvěru. Bohužel naše receptory a – eh – koherery nemohou zjistit zvláštní druh vln, kterými se toto rušení děje. A jelikož se nám dostalo zprávy, že jste v držení jakési substance nebo chemikálie, která velmi, velmi pozoruhodně reaguje na ony poruchy –”