Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká krabice s doutníky (byla to kancelář policejního prezidenta). U psacího stolu objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm na prvý pohled budila hrůzu a pokoru. “Posaďte se, pane inženýre,” řekla záda přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální, vhodně umístěnou na tuří šíji. Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekclass="underline" “Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě uvážených hodláte nechat pro sebe. Znám vaši práci. Myslím, že v té záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu.”
“Ano.”
“Věc má asi větší význam… řekněme vojenský.”
“Ano.”
Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku: “Chtěl jsem vám jenom, pane inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům.”
“To je všechno?” vydechl Prokop.
“Ano.”
“Chytli jste je?” vyhrkl Prokop.
“Proč?” usmál se pán. “K tomu nemáme práva. Pokud jde o tajemství jenom vaše a nikoliv o tajemství naší armády…”
Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. “Ta věc… není dosud zralá…”
“Věřím. Spoléhám na vás,” řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.
To bylo vše.
XXII.
“Musím postupovat metodicky,” umiňoval si Prokop. Dobrá, tedy po předlouhém rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:
Především dával obden do všech větších novin inzerát: “Pan Jiří Tomeš. Dámu v závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy. Velmi důležité. P. zn., 40 000‘ do inz. k. Grégr.” Tato formulace se mu zdála velmi chytrá; není sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu ale kdoví? Náhoda je mocná. Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel. Na udanou značku došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky, hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše; nebo “pan Jiří Tomeš nechť ve vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn…” a podobně. Mimoto očumoval v inzertní kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš. Prokop si na něho vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti. Šlo tu totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci. Prokopovi se podařilo přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět, kde pan Tomeš je; nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla. Skutečně také na další anonce docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.
Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář. Vyložil tam, že hledá neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji popsat. Byli ochotni opatřit mu o ní diskrétní informace, udá-li buď její bydliště, nebo její jméno. I nezbylo mu než odejít s nepořízenou.
Za třetí dostal geniální nápad. V řečené obálce, která ho neopouštěla ve dne ani v noci, bylo – krom menších bankovek – třicet tisícovek opatřených páskou, jak je v bankách zvykem při vyplácení větších peněz. Nebylo tam jméno banky; ale aspoň to je nejvýš pravděpodobno, že dívka je vybrala v některém peněžním ústavě téhož dne, kdy on, Prokop, s nimi odejel do Týnice. Nuže, nyní jen vědět přesné datum, a pak stačí obejít všechny banky v Praze a vyprosit si, aby mu udali jméno osoby, která toho dne vyzvedla třicet tisíc nebo o něco více korun. Ano, vědět přesné datum; Prokop si byl sice neurčitě vědom, že Krakatit mu vybuchl v úterý nebo kdy (dva dny předtím byla neděle či svátek), takže dívka vyzvedla peníze pravděpodobně kterési středy; avšak týdnem ani měsícem si nebyl Prokop jist, mohlo to být v březnu nebo v únoru. Se strašnou námahou hleděl se upomenout nebo si vypočítat, kdy to asi bylo; avšak každý kalkul se zastavil u toho, že nevěděl, jak dlouho stonal. Dobrá, jistě však vědí u Tomšů v Týnici, kterého týdne jsem k nim vpadl! Oslněn touto nadějí depešoval starému doktoru Tomši: “Telegrafujte datum, kdy jsem k vám přijel. Prokop.” Sotva depeši odeslal, zamrzelo ho to; neboť cítil zrovna palčivě, že se k nim nezachoval pěkně. Skutečně také odpověď nedocházela. Když už chtěl tuto nitku pustit z ruky, napadlo ho, že snad si na onen den vzpomene domovnice od Jirky Tomše. Letěl k ní; avšak domovnice tvrdila, že to bylo někdy v sobotu. Prokop si zoufal; ale tu ho došel dopis napsaný velkými a pečlivými písmenami vzorné školačky, že do Týnice přijel dne toho a toho, ale “tati nesmí vědět, že jsem Vám psala”. Nic víc. Podepsána Anči. V Prokopovi bůhvíproč krvácelo srdce nad těmi dvěma řádky.
Nuže, se šťastně získaným datem běžel do první banky: mohou-li mu říci, kdo si toho a toho dne vybral tady v ústavě řekněme třicet tisíc korun. Kroutili nad tím hlavou, že prý to není zvykem ani vůbec přípustno; ale když viděli, jak je zdrcen, šli se s někým poradit a pak se ho ptali, na jaký účet byly peníze vybrány; nebo aspoň zda byly vyzvednuty na knížku, na běžný účet, na šek či akreditiv. Prokop to ovšem nevěděl. Dále, pravili mu, snad ten dotyčný tu prodal jen cenné papíry; pak jeho jméno ani nemusí být v knihách. A když jim posléze Prokop doznal, že naprosto neví, zda ty peníze byly vyplaceny v téhle bance nebo v kterékoliv jiné, dali se mu do smíchu a ptali se, chce-li s takovýmto dotazem zběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů, filiálek a směnáren v Praze. Tak Prokopův geniální nápad selhal naprosto.
Zbývala už jen čtvrtá možnost, totiž náhoda, že ji potká. I do té náhody se pokoušel Prokop vpravit jakousi metodu; rozdělil si plán Prahy na sektory a propátrával jeden úsek po druhém běhaje od rána do večera. Jednoho dne spočítal, s kolika lidmi se takto za celý den setká, a došel k číslu skoro čtyřiceti tisíc; tedy vzhledem k úhrnnému počtu obyvatelstva veškeré Prahy je tu pravděpodobnost asi jedna ku dvanácti, že uvidí tu, již hledá. Ale i tato malá pravděpodobnost je velkou nadějí. Jsou ulice a místa, která se už předem zdají nad jiné hodna toho, aby ona tu bydlela nebo tudy prošla; ulice s akáty kvetoucími, důstojná stará náměstí, intimní kouty hlubokého a vážného života. Rozhodně není možno, že by přebývala v této hlučné a ponuré ulici, kudy se jenom spěchá; ani v pravoúhlé suchosti těch činžáků bez tváře, ani ve rmutné špíně staroby; proč by však nemohla žít zrovna za těmihle velkými okny, za nimiž tají dech stinné a jemné ticho? Divě se, bloudě jako v snách objevoval Prokop poprvé v životě, co vše je v tomto městě, kde strávil tolik let; bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.
Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomněly tu, již viděl jen dvakrát; běžel za nimi s divě tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už jí neuviděl.
Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaký nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho, nalézt ji; jsem posedly, budiž; jsem blázen, blbec a maniak; ale nikdy se toho nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.
Jednou se probudil uprostřed noci, a bylo mu náhle neodvratně jasno, že takhle jí jakživ nenajde; že musí vstát a vyhledat Jirku Tomše, který o ní ví a musí mu o ní říci. I ustrojil se uprostřed noci a nemohl se dočkat rána. Nebyl připraven na nepochopitelné potíže a průtahy s opatřením pasu; nerozuměl ani, co všechno na něm chtějí, a zuřil i tesknil horečnou netrpělivostí. Konečně, konečně jedné noci ho nesl rychlík za hranice. A tedy nejprve do Balttinu!
Teď se to rozhodne, cítil Prokop.