“Vstupte,” křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.
Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.
Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.
“Drehbein,” řekl ministr (nejméně!) a znovu se uklonil.
Prokop se uklonil stejně hluboko. “Prokop,” představil se. “Čím mohu sloužit?”
“Kdybyste ráčil chvilku stát.”
“Prosím,” vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.
Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima; dokonce si ho obešel a pohřížil se do pozorování jeho zad.
“Kdybyste se ráčil trochu narovnat.”
Prokop se vztyčil jako voják; co to u všech všudy –
“Račte dovolit,” řekl pán a poklekl před Prokopem.
“Co chcete?” vyhrkl Prokop couvaje.
“Vzít míru.” A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu nohavici.
Prokop ustoupil až k oknu. “Nechte toho, ano?” spustil podrážděně. “Já jsem s žádné šaty neobjednal.”
“Už jsem dostal rozkazy,” podotkl pán uctivě.
“Poslyšte,” řekl Prokop přemáhaje se, “jděte mi ke všem – – Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste?”
“Prosím,” souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a zatahal za dolejší kraj kalhot. “O dva centimetry víc,” poznamenal vstávaje. “Račte dovolit.” Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží. “Příliš volné.”
“To je dobře,” zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.
“Děkuju,” mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.
Prokop se rozlíceně otočil. “Člověče, ruce pryč, nebo –”
“Promiňte,” omlouval se pán a objal ho měkce kolem pasu; a než ho Prokop mohl přinejmenším skolit, stáhl mu pásek u vesty, ustoupil a s nakloněnou hlavou zpytoval Prokopovu tailli. “Tak je to,” podotkl zcela uspokojen a hluboce se uklonil. “Mám tu čest se vám poroučet.”
“Jdi ke všem kozlům,” křičel za ním Prokop, a “však už tu zítra nebudu,” zakončil pro sebe, načež popuzen měřil pokoj z rohu do rohu. Hrom do toho, copak si ti lidé myslí, že tu zůstanu půl roku?
Tu zaklepal a vešel pan Carson s tváří neviňátka. Prokop se zastavil s rukama za zády a měřil ho ponurýma očima. “Člověče,” řekl ostře, “kdo vlastně jste?”
Pan Carson ani nemrkl, zkřížil ruce na prsou a klaněl se jako Turek. “Princi Alaaddine,” pravil, “jsem džin, tvůj otrok. Kaž, a vyplním každé tvé přání. Ráčil jste spinkat, že? Nu, blahorodí, jak se vám tu líbí?”
“Ohromně,” mínil Prokop hořce. “Jen bych rád věděl, jsem-li tady zavřen, a jakým právem.”
“Zavřen?” žasl pan Carson, “propána, copak vás někdo nechtěl pustit do parku?”
“Ne, ale z parku ven.”
Pan Carson potřásl účastně hlavou: “Nemilé, že? To mne hrozně mrzí, že jste nespokojen. Koupal jste se v rybníce?”
“Ne. Kudy se dostanu ven?”
“Božínku, hlavním vchodem. Jdete rovně a potom vlevo –”
“A tam ukážete pasírku, ne? Jenže já žádné nemám.”
“To je škoda,” mínil pan Carson. “Tady je moc hezké okolí.”
“Hlavně moc hlídané.”
“Moc hlídané,” souhlasil pan Carson. “Výborně řečeno.”
“Poslyšte,” vybuchl Prokop, a čelo mu nabíhalo hněvem, “myslíte, že je příjemné narazit každým desátým krokem na bajonet nebo ostnatý plot?”
“Kde to?” divil se pan Carson.
“Všude v pomezí parku.”
“A co vás čerti nesou do pomezí parku? Můžete chodit uvnitř, a je to.”
“Tedy jsem zavřen?”
“Bůh uchovej! Abych nezapomněl, tady je pro vás legitimace. Laissez-passer do závodu, víte? Kdybyste se tam náhodou chtěl podívat.”
Prokop vzal do rukou legitimaci a podivil se; byla na ní fotografie vzatá patrně téhož dne. “A s tímhle se mohu dostat ven?”
“To ne,” řekl honem pan Carson. “To bych vám neradil. Vůbec, dejte si na sebe trochu pozor, co? Rozumíte? Pojďte se podívat,” řekl od okna.
“Co je?”
“Egon se učí boxovat. Heč, dostal ji! To je von Graun, víte? Haha, ten kluk má kuráž!”
Prokop se s odporem díval na dvůr, kde polonahý chlapec, krváceje z úst i nosu, vzlykaje bolestí a vztekem se vrhal znovu a znovu na staršího odpůrce, aby za okamžik odletěl zkrvácenější a bědnější než předtím. Co se mu obzvláště příčilo, bylo, že k tomu přihlížel starý kníže ve vozíčkovém křesle, směje se z plna hrdla, i princezna Wille bavící se přitom klidně se skvělým krasavcem. Konečně Egon padl do písku úplně zpitomělý a nechal si odkapávati krev z nosu.
“Dobytek,” zahučel Prokop na neznámou adresu a zatínal pěstě.
“Tady nesmíte být tak citlivý,” prohlásil pan Carson. “Tvrdá kázeň. Život… jako na vojně. Nemazlíme se s nikým,” pointoval tak důrazně, že to vypadalo jako hrozba.
“Carsone,” řekl Prokop vážně, “jsem tedy… jaksi… ve vězení?”
“Ale kdepak! Jste jenom v střeženém podniku. V prachárně to není jako u holiče, co? Tomu se musíte přizpůsobit.”
“Zítra odjedu,” vyrazil Prokop.
“Haha,” smál se pan Carson a třepl ho po břiše. “Báječný šprýmař! Tedy přijdete dnes večer mezi nás, že?”
“Nikam nepřijdu! Kde je Tomeš?”
“Co? Aha, váš Tomeš. Nu, zatím tuze daleko. Tohle je klíč od vaší laboratoře. Nikdo vás tam nebude rušit. Škoda že nemám pokdy.”
“Carsone,” chtěl ho zadržet Prokop, ale zarazil se před posuňkem tak velitelským, že se neodvážil ničeho dál; a pan Carson vyklouzl ven hvízdaje si jako cvičený špaček.
Prokop se svou legitimací se pustil k hlavním vratům. Děda vrátný ji studoval a vrtěl hlavou; tenhle lístek prý platí jen pro východ C, tamhle, co se jde k laboratořím. Prokop putoval k východu C; filmový chlapík s placatou čepicí prohlédl legitimaci a ukazovaclass="underline" tady rovně, pak třetí příčná severní cesta. Prokop se ovšem dal první cestou k jihu; ale po pěti krocích ho zadržel polní četník: zpátky a třetí cesta vlevo. Prokop si odplivl na třetí cestu vlevo a nabral to rovnou přes louku: za okamžik ho honili tři lidé, tudy že se nesmí. Šel tedy poslušně třetí severní cestou, a když si myslel, že už na něho nekoukají, zamířil mezi muniční sklady. Tam ho sebral voják s bajonetem a poučil ho, že má jít tamhle, na rozcestí VII, cesta N 6. Prokop zkoušel své štěstí na každé křižovatce; všude ho zadrželi a posílali na cestu VII, N 6; i umoudřil se konečně a pochopil, že legitimace popsaná písmenami “C 3 n. w. F. H. A. VII, N 6. Bar. V, 7. S. b.!” má smysl tajemný a nevyhnutelný, jemuž jest se slepě podříditi. Šel tedy, kam mu ukazovali cestu. Tady už nebyly muniční baráky, ale malé betonové stavbičky všelijak číslované, patrně pokusné laboratoře či co, roztroušené mezi pískovými násypy a borovými lesíky. Jeho cesta se stočila k docela osamělému domku V, 7, i zamířil k němu. Na dveřích byla mosazná tabulka “Ing. Prokop”. Prokop odemkl klíčem, který mu dal Carson, a vešel dovnitř.
Byla tam vzorně zařízená laboratoř pro chemii třaskavin – tak moderní a úplná, že se v Prokopovi zatajil dech radostí odborníka. Na hřebíku visela jeho stará halena, v rohu vojenský kavalec tak jako v Praze, a v přihrádkách velkolepě vybaveného psacího stolu ležely pečlivě spořádány a zkatalogizovány veškeré jeho tištěné články a rukopisné poznámky.
XXV.
Půl roku neměl Prokop v rukou milované nádobíčko chemika.
Prohlížel nástroj po nástroji; bylo tu vše, o čem kdy mohl snít, lesklé, zbrusu nové a zrovna výstavní ve své pedantické uspořádanosti. Byla tu příruční a odborná knihovna, ohromný regál s chemikáliemi, skříně s citlivými nástroji, tlumicí kabina na pokusné exploze, komora s transformátory, zkušební aparáty, které ani neznal; prohlédl sotva polovinu těch divů divoucích, když poslušen okamžitého nápadu se hnal k regálu pro nějakou sůl barya, kyselinu dusičnou a ještě cosi a zahájil pokus, při němž se mu povedlo ožehnout si prst, přivést zkumavku k prasknutí a propálit si díru do kabátu; tu uspokojen usedl k psacímu stolu a načmáral dvě tři poznámky.