Princezna se zarděla tak, že by to nikdo do ní neřekl; až ji to samu zamrzelo a uvedlo do rozpaků. Nicméně se přemohla, a rázem je z ní vznešená hostitelka; hlásí, že přijede chirurg profesor, a ptá se, co si Prokop žádá k jídlu, ke čtení a podobně; ještě nařídí Paulovi, aby dvakrát denně jí podával zdravotní zprávu, jaksi z dálky urovná cosi na polštáři a s malým kývnutím hlavy odejde.
Když zanedlouho přijel slavný chirurg autem, bylo mu několik hodin čekati, byť nad tím sebevíc kroutil hlavou. Pan inženýr Prokop totiž ráčil hluboce usnout.
XXVIII.
To se rozumí, slavný chirurg neuznal práci vojenského řezníka, roztahoval znovu Prokopovy zlomeniny a nakonec to vše zalil do sádry a řekl, že levá extremita zůstane podle všeho chromá.
Prokopovi nastaly dny slavné a ležácké. Krafft mu předčítal Swedenborga a pan Paul rodinné kalendáře, zatímco princezna dala obklopit lůžko trpitele všemi nádhernými vazbami světové literatury. Nakonec Prokopa omrzely i kalendáře a jal se Krafftovi diktovat soustavné dílo o destruktivní chemii. Nejvíc si – kupodivu – oblíbil Carsona, jehož drzost a bezohlednost mu imponovala; neboť našel pod ní veliké plány a potrhlou fanatičnost zásadního, mezinárodního militaristy. Pan Paul byl na vrcholu blaženství; nyní byl nepostrádatelný od noci do noci a mohl sloužiti každým dechem a každým krůčkem svých šouravých nohou.
Ležíš sevřen hmotou, podoben poraženému pni; ale což necítíš jiskření strašlivých a neznámých sil v té nehybné hmotě, jež tě poutá? Hovíš si na prachových poduškách nabitých větší silou než sud dynamitu; tvé tělo je spící třaskavina, a i třesoucí se, zvadlá ručička Paulova skrývá v sobě větší možnou brizanci než melinitová kapsle. Spočíváš nehnutě v oceánu nezměřitelných, nerozložených, nevypáčených sil; co je kolem tebe, nejsou pokojné zdi, tiší lidé a hučící koruny stromů, nýbrž muniční sklad, kosmická prachárna připravená k strašlivému výkonu; ťukáš kloubem na hmoty, jako bys přehlížel sudy ekrazitu, zkoumaje, jak jsou plné.
Prokopovy ruce zprůhledněly nehybností, ale nabyly zato podivného hmatu: cítily zrovna a odhadovaly detonační potenciál všeho, čehokoliv se dotkly. Mladé tělo má ohromné brizantní napětí; ale opět dr. Krafft, nadšenec a idealista, obsahuje poměrně slabou výbušnou kvalitu, kdežto Carsonovo detonační číslo se blíží tetranitranilinu; a Prokop se zachvěním vzpomínal na chladný dotek princezniny ruky, jenž mu vyzradil příšernou brizanci toho zpupného amazonského tvora. Prokop si lámal hlavu, závisí-li potenciální třaskavá energie organismu na přítomnosti nějakých enzymových či jakých látek, nebo na chemické stavbě samotných buněčných jader, jež jsou náboji par excellence. Ať je tomu jakkoliv: rád bych viděl, jak by ta černá, nadutá holka explodovala.
Teď už pan Paul vozí Prokopa v lenošce po parku; pan Holz je nyní zbytečný, ale činí se, neboť byl v něm objeven veliký talent masérský, a Prokop cítí z jeho tuhých prstů zrovna prýštit blahodárnou explozívní sílu. Potká-li někdy princezna pacienta v parku, promluví něco s dokonalou a přesně odměřenou zdvořilostí, a Prokop k svému vzteku nikdy nepochopí, jak se to dělá; neboť sám je buď příliš hrubý, nebo příliš sdílný. Ostatní společnost vidí v Prokopovi podivína; to jim dává právo nebrat ho vážně a jemu volnost býti k nim nezdvořilý jako drvoštěp. Jednou se princezna ráčila u něho zastavit s celým průvodem; nechala pány stát, usedla vedle Prokopa a ptala se ho po jeho práci. Prokop, chtěje jí co nejvíce vyhovět, upadl do tak odborného výkladu, jako by měl přednášku na mezinárodním kongresu chemiků; kníže Suwalski a jakýsi cousin se začali šťouchat a smát, a tu se Prokop rozvzteklil a utrhl se na ně, jim že to nepovídá. Všechny oči se obrátily na Její Jasnost, neboť na ní bylo usadit nesrstného plebejce; ale princezna se trpělivě usmála a poslala pány hrát tenis. Zatímco se za nimi dívala očima jako kmín přimhouřenýma, zpytoval ji Prokop úkosem; vlastně poprvé si jí pořádně všiml. Byla tuhá, tenká, s nadbytkem pigmentu v pleti, vlastně ne zrovna hezká; maličká ňadra, nohy přehozeny, skvostné rasové ruce; na pyšném čele jizva, oči skryté a prudké, pod ostrým nosem temné chmýří, zpupné a tvrdé rty; nu ano, vlastně téměř hezká. Jaké má opravdu oči?
Tu je k němu plně obrátila, a Prokop se zmátl. “Prý umíte hmatem poznat povahu,” řekla honem. “Vypravoval o tom Krafft.” Prokop se zasmál tomuto ženskému výkladu své zvláštní chemotaxe. “Nu ano,” povídal, “člověk cítí, kolik má která věc síly; to nic není.” Princezna pohlédla rychle na jeho ruku a potom kolem dokola; nebyl tam nikdo.
“Ukažte,” zabručel Prokop a nastavil rozjizvenou dlaň. Položila na ni hladké konečky prstů; nějaký blesk proběhl Prokopem, srdce mu zabouchalo a hlavou mu nesmyslně kmitlo: “Což kdybych sevřel!” A již hnětl a drtil v hrubé tlapě tuhé, palčivé maso její ruky. Opilá závrať mu zaplavila hlavu; viděl ještě, že princezna zavírá oči a syká rozchlípenými rty, sám pak semkl oči a zatínaje zuby propadal se do kroužící tmy; jeho ruka se horce a divoce rvala s tenkými, přísavnými prsty, které se mu chtěly vyrvat, které se hadovitě svíjely, které se zarývaly nehty do jeho kůže a opět naze, křečovitě přilnuly k jeho masu. Prokop jektal zuby rozkoší; chvějivé prsty pekelně dráždily jeho zápěstí, začal vidět rudá kola, náhle prudký a žhavý stisk, a úzká ruka se mu vydrala z dlaně. Omámen zvedl Prokop opilá víčka; v hlavě mu hučelo těžkými tepy; s úžasem viděl opět zelenou a zlatou zahradu a musel přivřít oči oslněn denním světlem. Princezna zrovna zpopelavěla a hryzla se do rtů ostrými zuby; v štěrbinách očí jí žířil bezmezný odpor či co.
“Nu?” řekla ostře.
“Panenská, bezcitná, vilná, vzteklá a pyšná, – vypráhlá jako troud, jako troud – a zlá; vy jste zlá; vy jste palčivá samou krutostí a nenávistná a bez srdce; vy jste zlá a k prasknutí nabitá náruživostí; nedotknutelná, chtivá, tvrdá, tvrdá k sobě, led a oheň, oheň a led –”
Princezna mlčky pokývla: ano.
“– k nikomu dobrá, k ničemu dobrá; nadutá, vznětlivá jako lunt, neschopná milovat, otrávená a planoucí – řeřavá – speklá žárem, a všechno kolem vás mrzne.”
“Musím být tvrdá k sobě,” šeptala princezna. “Vy nevíte – vy nevíte –” Mávla rukou a vstala. “Děkuju vám. Pošlu vám Paula.”
Vyliv takto svou osobní, uraženou hořkost, začal Prokop o princezně smýšlet laskavěji; dokonce ho tuze mrzelo, že se mu nyní zřejmě vyhýbá. Chystal se říci jí při nejbližší příležitosti něco hodně přívětivého, ale příležitost se už nenaskytla.
Na zámek přijel kníže Rohn, zvaný mon oncle Charles, bratr nebožky kněžny, takový vzdělaný a jemný světoběžník, amatér všeho možného, tres grand artiste, jak se říkalo, který dokonce napsal několik historických románů, ale jinak byl nadmíru milý člověk; k Prokopovi pojal zvláštní náklonnost a trávil u něho celé hodiny. Prokop mnoho profitoval od jemného pána, obrousil se jaksi a pochopil, že jsou na světě také jiné věci než destruktivní chemie. Oncle Charles byl vtělená anekdotická kronika; Prokop rád stočil hovor na princeznu a naslouchal se zájmem, jaké to bývalo zlé, ztřeštěné, pyšné a velkodušné děvčátko, jež kdysi střelilo po svém maître de danse a jindy si chtělo dát vyříznout kus kůže na transplantaci pro popálenou chůvu; když jí to zakázali, porazila ze vzteku une vitrine s nejvzácnějším sklem. Le bon oncle také přivlekl k Prokopovi klacka Egona a dával jej (Prokopa) chlapci za příklad s takovými elóžemi, že se chudák Prokop červenal stejně jako Egonek.
Po pěti nedělích už běhal o holi; vracel se stále častěji do laboratoře a pracoval jako morovatý, až mu zas procitla bolest v noze, takže cestou domů zrovna visel na ruce pozorného Holze. Pan Carson zářil, když viděl Prokopa tak mírného a pracovitého, a ťukal chvílemi na onu stranu, kde v Pánu odpočíval Krakatit; než to byla věc, o níž Prokop nechtěl ani slyšet.
Jednoho večera bylo na zámku nějaké slavné soirée; nuže, na tento večer připravil Prokop svůj coup. Princezna zrovna stála ve skupině generálů a diplomatů, když se otevřely dveře a vešel – bez hole – vzdorovitý vězeň, poprvé poctívaje knížecí křídlo svou návštěvou. Oncle Charles a Carson mu běželi vstříc, kdežto princezna na něho jen rychle, zkoumavě pohlédla přes hlavu čínského vyslance. Prokop si myslel, že ho přijde uvítat; ale když viděl, že se zastavila s dvěma staršími, až po pupek dekoletovanými paničkami, zamračil se a couval do kouta, neochotně se ukláněje náramným osobnostem, kterým ho pan Carson představoval pod titulem “slavného učence”, “našeho slavného hosta” a tak dále; jak se zdálo, převzal tu pan Carson roli Holzovu, neboť nehnul se od Prokopa na krok. Čím dál, tím se Prokop nudil zoufaleji; vtlačil se už docela do kouta a škaredil na celý svět. Teď mluví princezna s nějakými arcihodnostáři, jeden z nich je dokonce admirál a druhý veliké zahraniční zvíře; princezna se kvapně podívá stranou, kde se kaboní Prokop, ale v tu chvíli k ní přistupuje pretendent jistého zrušeného trůnu a odvádí ji na opačnou stranu. “Nu, já půjdu domů,” bručí Prokop a rozhoduje se v hloubi své černé duše, že do tří dnů udělá nový pokus o útěk. V tom okamžiku stojí před ním princezna a podává mu ruku. “Jsem ráda, že jste zdráv.”