“Teď vy,” kázala princezna s rychlým pohledem na Prokopa.
“To nesvedu,” bručel Prokop, ale princezna poškubla obočím tak – tak velitelsky – – Prokop vstal a popadl láhev kolem hrdla; stál nehnutě, nekroutil se úsilím jako ti ostatní, jen svalstvo v obličeji mu k prasknutí nabíhalo; vypadal jako pračlověk, který se chystá někoho zabít krátkým kyjem: nasupený, s ústy námahou zkřivenými a tváří jakoby přeseknutou hrubými svaly, s plecí šikmo schýlenou, jako by chtěl zamávat lahví v gorilím útoku, upřel krví zalité oči na princeznu. Nastalo ticho. Princezna se zvedla s očima zrovna vzepřenýma do jeho; rty se jí stáhly nad zaťatými zuby, v olivové líci jí vystoupily šlašité provazce, svraštila obočí a prudce oddychovala jakoby děsnou tělesnou námahou. Tak stáli proti sobě s očima do sebe zakleslýma a svraštěnou tváří, jako dva zuřiví zápasníci; konvulsivní záchvěvy probíhaly souběžně jejich těly od pat až k šíji. Nikdo ani nedýchal; bylo slyšet jen sípavé chroptění dvou lidí. Tu něco chrustlo, třesklo sklo a spodek láhve řinkl v střepech na podlahu.
První se vzpamatoval mon oncle Charles; udělal zmatený krok vpravo a vlevo, ale pak se vrhl k princezně. “Minko, ale Minko,” zašeptal chvatně a spustil ji, udýchanou a téměř klesající, do lenošky; klekl před ní a vší silou rozvíral její křečovitě zaťaté pěstě; měla dlaně plné krve, jak si zaryla nehty do masa. “Vemte mu tu láhev z ruky,” kázal honem le bon prince a páčil princezně prst za prstem.
Princ Suwalski se vzpamatoval. “Bravo,” zařval a začal hlučně tleskat; ale tu již von Graun popadl Prokopovu pravici, jež dosud drtila chrastící střepy, a zrovna vylamoval jeho křečí sevřené prsty. “Vodu,” křikl, a tlustý cousin, zmateně něco hledaje, popadl jakousi dečku, polil ji vodou a hodil Prokopovi na hlavu.
“Ahahah,” vydralo se z Prokopa úlevou; křeč povolila, ale v hlavě mu ještě vířil mrtvičný nával krve; a nohy se mu tak třásly slabostí, že se jen svezl na židli.
Oncle Charles masíroval na koleně zkřivlé, zpocené a třesoucí se prsty princezniny. “To jsou nebezpečné hry,” bručel, zatímco princezna, úplně vyčerpána, stěží popadala dechu; ale na rtech se jí chvěl uchvácený, blouznivě vítězný úsměv.
“Vy jste mu pomáhala,” vyhrkl tlustý cousin, “to je to.”
Princezna vstala sotva vlekouc nohy. “Pánové prominou,” děla chabě, pohlédla plnýma, zářivýma očima na Prokopa, až se zhrozil, že si toho kdekdo všimne, a odešla podpírána strýčkem Rohnem.
Nu, pak bylo nutno oslavit nějak Prokopův výkon; koneckonců byli to dobromyslní mládenci, kteří se jen hrozně rádi chvástali svými hrdinskými kousky. Prokop u nich ohromně stoupl v ceně tím, že rozmačkal láhev a dovedl pak vypít neuvěřitelné množství vína a kořalek, aniž spadl pod stůl. Ve tři hodiny ráno jej princ Suwalski slavnostně líbal a tlustý cousin téměř se slzami v očích mu nabízel tykání; pak skákali přes židle a dělali strašný rámus. Prokop se usmíval a měl hlavu jako v oblacích; ale když ho chtěli dovést k jediné balttinské holce, vytrhl se jim a prohlásil, že jsou opilá hovada a on že jde spat.
Avšak místo aby tak zcela rozumně učinil, pustil se do černého parku a dlouho, nesmírně dlouho měřil očima temnou frontu zámku hledaje jakési okno. Pan Holz dřímal patnáct kroků dále, opřen o strom.
XXXI.
Den nato pršelo. Prokop běhal po parku vztekaje se, že takhle princeznu asi vůbec neuvidí. Avšak vyběhla prostovlasá do deště a utíkala k němu. “Jen na pět minut, jen na pět minut,” šeptala udýchaně a nastavila mu rty k políbení. Tu však zahlédla pana Holze. “Kdo je ten člověk?”
Prokop se kvapně ohlédl. “Kdo?” Byl už tak zvyklý na svůj stín, že si ani neuvědomoval jeho stálou blízkost. “To je… jen můj hlídač, víte?”
Princezna jen obrátila na Holze velitelské oči; pan Holz ihned zastrčil lulku a uklidil se o kus dál. “Pojď,” šeptala princezna a vlekla Prokopa k altánu. Teď tam sedí a netroufají si políbit se; neboť pan Holz mokne někde poblíž altánu. “Ruku,” káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy. “Milý, milý,” lichotí se, ale hned přísně spouští: “Nesmíš se tak na mne dívat před lidmi. Já pak nevím, co dělám. Počkej, počkej, jednou ti skočím kolem krku a bude ostuda, oh bože!” Princezna zrovna ustrnula. “Šli jste včera k holkám?” ptá se najednou. “Nesmíš, teď jsi můj. Milý, milý, pro mne je to tak těžké – Proč nemluvíš? Jdu ti říci, abys byl opatrný. Mon oncle Charles už slídí – Včera jsi byl skvělý!” Mluvil z ní překotný neklid. “Hlídají tě pořád? Všude? I v laboratoři? Ah, c’est bęte! Když jsi včera rozbil ten šálek, byla bych tě šla políbit. Tak skvostně jsi se vztekal. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát v noci utrhl z řetězu? Tehdy jsem šla za tebou jako slepá, jako slepá –”
“Princezno,” přerušil ji Prokop chraptivě, “něco mně musíte říci. Buď je to… všecko… rozmar vznešené dámy, nebo…”
Princezna pustila jeho ruku. “Nebo co?”
Prokop k ní stočil zoufalé oči. “Buď si se mnou jenom hrajete –”
“Nebo?” protáhla se zřejmou rozkoší trýznit ho.
“Nebo mne – do jisté míry –”
“– milujete, ne? Poslyš,” řekla, založila ruce za hlavou a dívala se na něho zúženýma očima, “když se mi v jednu chvíli zdálo, že… že jsem se do tebe zamilovala, víš? opravdu zamilovala, na smrt, jako blázen, tedy tenkrát jsem se pokusila… zmařit tě.” Přitom luskla jazykem jako tehdy na Premiera. “Nikdy bych ti nemohla odpustit, kdybych se do tebe zamilovala.”
“Lžete,” křikl Prokop rozlícen, “teď lžete! Nesnesl bych… nesnesl bych pomyšlení, že je to… jenom… flirt. Nejste tak zkažená! Není to pravda!”
“Když to tedy víš,” řekla princezna tiše a vážně, “pročpak se mne ptáš?”
“Chci to slyšet,” drtil Prokop, “chci, abys to řekla… přímo… mně řekla, co ti jsem. To, to chci slyšet!”
Princezna zavrtěla hlavou.
“Musím to vědět,” zaskřípal Prokop, “jinak – jinak –”
Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěsť. “Ne, prosím tě, nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla.”
“Proč?”
“Pak bys měl nade mnou příliš moci,” děla tichounce, a Prokop se zachvěl radostí.
Pana Holze venku přepadl zákeřný kašel, a zdáli mihla se mezi keři silueta strýčka Rohna. “Vidíš, už hledá,” zašeptala princezna. “Večer k nám nesmíš.” Ztichli tisknouce si ruce; jenom déšť šelestil na střeše altánu a prochvíval je rosným chladem. “Milý, milý,” šeptala princezna a přiblížila se líčkem k Prokopovi. “Jaký ty jsi? Nosatý, zlostný, celý zježený – Říkají, že jsi velký učenec. Proč nejsi kníže?”
Prokop sebou trhl.
Otřela se lící o jeho rameno. “Už se zas zlobíš. A mně, mně jsi řekl bestie a ještě horší věci. Vidíš, ty mi to neosladíš, to, co dělám… a budu dělat… Milý,” skončila nehlasně a vztáhla ruku k jeho tváři.
Sklonil se k jejím rtům; chutnaly kajícným steskem.
V šumění deště se blížily kroky pana Holze.
Nemožno, nemožno! po celý den se Prokop trudil a špehoval, kde by ji zahlédl. “Večer k nám nesmíš.” Nu ovšem, nejsi z její společnosti; je jí volněji mezi urozenými klacky. Bylo to prapodivné: v hloubi srdce se Prokop ujišťoval, že ji vlastně nemá rád, ale žárlil zběsile, umučeně, pln vzteku a pokoření. Večer se potloukal v dešti po parku a myslel na to, že teď sedí princezna u večeře, že září, že je tam veselo a volno; připadal si jako prašivý pes vykopnutý do deště. Nejstrašnější útrapa života je pohana.
A teď tomu udělám konec, rozhodl se; běžel domů, hodil na sebe černé šaty a vpadl do kuřárny jako včera. Princezna seděla jako nesvá; sotva zahlédla Prokopa, zabouchalo to v ní a rty jí zvláčněly šťastným úsměvem. Ostatní mládež ho vítala s kamarádským haló, jen oncle Charles byl o nuanci příliš zdvořilý. Princezniny oči varovaly: měj se na pozoru! Nemluvila skorem, zaražená jaksi a nehybná; a přece našla příležitost, aby vtiskla Prokopovi do ruky zmuchlaný lístek. “Milý, milý,” bylo tam načmáráno tužkou velikým písmem, “co jsi to učinil? Odejdi.” Zmačkal lístek. Ne, princezno, zůstanu tady; dělá mi tuze dobře pozorovat vaše důvěrné svazky s těmi navoněnými idioty. Za tu žárlivou paličatost ho princezna odměnila zářivým pohledem; začala si tropit šašky ze Suwalského, Grauna, všech svých kavalírů, byla zlomyslná, krutá, impertinentní a vysmívala se jim bez milosti; chvílemi chvatně pohlédla na Prokopa, ráčí-li být spokojen s touto hekatombou galánů, které mu kladla k nohoum. Milostpán nebyl spokojen; chmuřil se a žádal očima o pět minut důvěrné rozmluvy. Tu tedy vstala a vedla ho k nějakému obrazu. “Měj rozum, měj přece rozum,” zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté místo na tváři. Prokop ztuhl leknutím nad touto příšernou ztřeštěností; ale nikdo to neviděl, dokonce ani oncle Rohn, který jinak vše pozoroval rozumnýma, smutnýma očima.