Vyběhla prostovlasá, jak byla u jeho lůžka, a utíkala k Prokopovi, jenž od rána hlídal v parku. Ani za mák nedbajíc Holze políbila ho rychle a zavěsila se do něho; jen tak mimochodem se zmínila o otci a oncle Charlesovi, zaujatá něčím, roztržitá a něžná. Tiskla mu paži a lísala se k němu, hned zase nepřítomná a zamyšlená. Začal rýpat a žertovat o tatarské dynastii… tak trochu nahroceně; šlehla po něm očima a zavedla řeč jinam, dejme tomu na včerejší odpoledne. “Do poslední chvíle jsem myslela, že k tobě nepřijdu. Víš, že mně je skoro třicet let? Když mně bylo patnáct, zamilovala jsem se do našeho kaplana, ale strašně. Šla jsem se mu zpovídat, abych ho viděla zblízka; a protože jsem se styděla říci, že jsem kradla nebo lhala, zpovídala jsem se mu, že jsem zesmilnila; nevěděla jsem, co to je, měl chudák mnoho práce vymluvit mně to. Teď už bych se mu nemohla zpovídat,” dokončila tiše, a na rtech se jí škubla nějaká hořkost.
Prokopa znepokojovala její stálá sebeanalýza, v níž tušil palčivou sebetrýzeň. Hleděl nalézt jakékoliv jiné téma, ale shledával s hrůzou, že nemluví-li o lásce, nemají vlastně o čem mluvit. Stáli na baště; princezně jaksi ulevovalo vracet se zpátky, vzpomínat, povídat o sobě malé a důvěrné věci. “Brzo po té zpovědi byl ti u nás učitel tance, a ten se miloval s mou guvernantkou, takovou tlustou ženskou. Já jsem na to přišla a… viděla jsem je, víš? Mně se to ošklivilo, oh! ale hlídala jsem je a… Já to nemohla pochopit. Ale pak jednou při tanci jsem to zničehonic pochopila, když mne k sobě přitlačil. Pak už na mne nesměl vůbec sáhnout; dokonce jsem… po něm… střelila z flobertky. Museli je dát oba pryč.
V té době… v té době mě hrozně trápili matematikou. Mně vůbec nešla do hlavy, víš? Učil mě takový zlý profesor, slavný učenec; vy učenci jste všichni divní. Dal mi úkol a díval se na hodinky; za hodinu to muselo byt vypočítáno. A když už mně zbývalo jenom pět minut, čtyři minuty, tři minuty, a já neměla ještě nic, tu mi… zabouchalo srdce, a já měla… takový strašný pocit –” Zaťala prsty do Prokopovy paže a zasykla. “Pak už jsem se na ty hodiny i těšila.
V devatenácti mne zasnoubili; to ani nevíš, viď? A protože jsem už věděla všechno, musel mně můj ženich přísahat, že se mne nikdy nedotkne. Za dvě léta padl v Africe. Vyváděla jsem – z romantiky nebo proč – tak, že mne pak už nikdy nenutili vdát se. Myslela jsem, že tím mám všecko odbyto.
A vidíš, tehdy jsem se do toho vlastně jen nutila, nutila jsem se věřit, že jsem mu zůstala něco dlužna a že mu i po smrti musím stát v slově; až se mi nakonec z toho všeho zdálo, že jsem ho milovala. Teď vidím, že jsem to všechno jen hrála sama před sebou; a že jsem necítila nic víc, nic víc než hloupé zklamání.
Viď, je to divné, že ti musím o sobě říkat takové věci? Víš, to je tak příjemně nestydaté říci na sebe všechno; člověka přitom až mrazí, jako by něco svlékal.
Když jsi sem přišel, napadlo mě na první pohled, že jsi jako ten profesor matematiky. Já se tě až bála, ty milý. Teď mi zas dá takový úkol, lekla jsem se, a už mi začalo bouchat srdce.
Koně, koně, to mne zrovna opíjelo. Když mám koně, myslela jsem, že nepotřebuju lásku. A jezdila jsem jako divá.
Vždycky se mi zdálo, že láska, víš, je něco sprostého a… hrozně ošklivého. Vidíš, teď se mi to už nezdá; a to mne právě tak děsí a pokořuje. A zas mne až těší, že jsem jako každá jiná. Když jsem byla malá, bála jsem se vody. Učili mne plavat na suchu, ale do rybníka jsem nešla; vymyslila jsem si, že tam jsou pavouci. A jednou to na mne přišlo, taková odvaha nebo zoufalství: zavřela jsem oči, udělala křížek a skočila. Neptej se, jak jsem byla potom pyšná; jako bych ve zkoušce obstála, jako bych všechno poznala, jako bych se celá změnila. Jako bych teprv teď vyspěla… Milý, milý, zapomněla jsem udělat křížek.”
Kvečeru přišla do laboratoře, neklidná a zaražená. Když ji vzal do náruče, koktala s hrůzou: “Otevřel oko, otevřel oko, oh!” Myslela tím starého Hagena; odpoledne (neboť Prokop číhal jako blázen) měla dlouhý hovor s oncle Rohnem, ale nechtěla o tom mluvit. Vůbec zdálo se, že dychtí něčemu uniknout; vrhala se do Prokopova objetí tak žíznivě a oddaně, jako by se chtěla za každou cenu omámit do bezvědomí. Konečně strnula s očima zavřenýma, chabá jako věchýtek; myslel, že spí, ale tu počala šeptat: “Milý, nejmilejší, já něco provedu, já provedu něco hrozného; ale pak, pak mne už nesmíš opustit. Přísahej, přísahej mi,” drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla. “Ach ne. Co bys mi mohl přísahat? V kartách mně vyšlo, že odejdeš. Chceš-li to udělat, udělej to, udělej to ještě teď, dokud není pozdě.”
Prokop, to se rozumí, vyletěl jako raketa: že ona se ho chce zbavit, že jí stoupla do hlavy tatarská pýcha a kdesi cosi. Rozčilila se a křičela na něho, že je nízký a surový, že si to zapovídá, že… že…; ale jen to z ní vylítlo, už mu s výkřikem visela na krku zdrcená a kající: “Jsem zvíře, viď? Já to tak nemyslela. Vidíš, princezna nikdy nekřičí; zamračí se, odvrátí se, a dost, stačí to; ale na tebe křičím jako… jako bych byla tvá žena. Bij mne, prosím tě. Počkej, ukážu ti, že i já bych dovedla… Pustila ho a zničehonic, tak jak byla, jala se poklízet laboratoř; dokonce namočila pod hydrantem hadr a pustila se kolenačky do utírání celé podlahy. Mělo to být patrně pokání; ale nějak se jí to zalíbilo, rozjařila se, oháněla se hadrem po podlaze a bzučela si písničku, kterou pochytla někde od služek, “až půjdeš spat” či něco podobného. Chtěl ji zvednout. “Ne, počkej,” bránila se, “ještě tamhle.” A již vlezla s hadrem pod stůl.
“Prosím tě, pojď sem,” ozvalo se za chvíli zpod stolu udiveně. Brumlaje jistými rozpaky vsoukal se za ní. Seděla v dřepu, objímajíc kolena rukama. “Ne, jen se podívej, jak vypadá stůl zespoda. Já to ještě nikdy neviděla. Nač to tak je?‘ Položila mu na tvář ruku prokřehlou od mokrého hadru. “Hu, studím, viď? Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespoda; to je na tobě to nejkrásnější. Jiní… jiné lidi jsem viděla jen tak, víš? po té hladké, ohoblované straně; ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě. Když se po tobě jede prstem, zadře si člověk třísku; ale přitom je to tak krásně a poctivě uděláno – Člověk to začne vidět jinak a… vážněji než po té hladké straně. To jsi ty.”
Schoulila se vedle něho jako starý kamarád. “Mysli si, člověče, že jsme třeba ve stanu, nebo v takovém srubu,” šeptala vyjeveně. “Já jsem si nikdy nesměla hrát s kluky; ale někdy jsem… tajně… šla za zahradníkovými hochy, a lezla s nimi po stromech a přes ploty… Pak se doma divili, proč mám roztrhané kalhoty. A když jsem se tak ztratila a letěla za nimi, to mi tak krásně tlouklo srdce strachem – Když jdu za tebou, mám ti docela ten krásný strach jako tehdy.”
“Teď jsem tak dobře schovaná,” bzučela šťastně, ležíc mu hlavou na kolenou. “Sem za mnou nemůže nic. I já jsem po rubu, jako ten stůl; obyčejná ženská, která nemyslí na nic a jenom se kolébá – Proč je člověku tak dobře v úkrytu? Tak vidíš, teď vím, co je štěstí; to se musejí zavřít oči… a udělat se malý… docela maličký a k nenalezení…”
Kolébal ji mírně a hladil jí rozpoutanou hřívu; ale jeho oči se vytřeštily přes její hlavu do prázdna.
Prudce k němu obrátila tvář. “Nač jsi teď myslel?”
Uhnul plaše očima. Nemohl jí přece říci, že viděl před sebou tatarskou princeznu v její slávě, tvora veličenského a ztuhlého pýchou, a to že je ta, kterou i teď… kterou v muce a touze…
“Nic, nic,” zabručel nad pokorným a šťastným uzlíčkem na svých kolenou, a pohladil snědé líčko. Zapálilo se milostnou vášnivostí.
XXXVI.
Lépe by byl učinil, kdyby byl toho večera nepřišel; ale přihnal se právě proto, že mu to zakazovala. Oncle Charles byl k němu velmi, velmi přívětivý; naneštěstí viděl, jak si ti dva při docela nevhodné a okaté příležitosti tisknou ruce, vzal si na to dokonce monokl, aby to lépe viděl; pak teprve princezna utrhla ruku a začervenala se jako školačka. Oncle k ní přistoupil a něco jí pošeptal odváděje ji pryč. Pak se již nevrátila; jen Rohn přišel a tvářil se jakoby nic a mluvil s Prokopem, velmi diskrétně sonduje po citlivých místech. Prokop se držel neobyčejně hrdinně, nevyzradil nic, což milého strýčka uspokojilo, i když ne co do věci, tedy aspoň co do formy. “Ve společnosti je nutno být velice, velice obezřelý,” řekl posléze, udíleje takto zároveň důtku i radu; a Prokopovi se velmi ulevilo, když ho hned potom opustil a nechal přemýšlet o dosahu posledních slov.