“Ani vás, Daimone?” ozval se Prokop ostře.
“Ani mne ne. Já stojím na straně síly. Jsem starý, zkušený a bohatý; nepotřebuju nic, než aby se něco dělo a řítilo směrem, který určuje člověk. Mé staré srdce se bude těšit tím, co budete provádět. Vymyslete si to nejkrásnější, nejsmělejší a nejrajštější a uložte to světu právem své moci: ta podívaná mne odmění za to, že vám sloužím.”
“Podejte mi ruku, Daimone,” děl Prokop pln podezření.
“Ne, spálil bych vás,” usmál se Daimon. “Mám starou, prastarou horečku. Co jsem chtěl říci? Ano, jediná možnost síly je násilí. Síla je schopnost vnutit věcem pohyb; neujdete nakonec tomu, aby se všechno netočilo kolem vás. Zvykejte si na to předem; oceňujte lidi jen jako své nástroje nebo jako nástroje myšlenky, kterou si vezmete do hlavy. Vy chcete nemožné dobro; následkem toho budete asi velmi krutý. Nezastavujte se před ničím, chcete-li prosadit veliké ideály. Ostatně i to přijde samo sebou. Zdá se vám nyní, že je nad vaše síly, abyste – já nevím v jaké formě – vladařil na zemi. Budiž, ale není to nad sílu vašich nástrojů; vaše moc dosahuje dále než každá střízlivá rozvaha.
Zařídíte si své věci tak, abyste byl nezávislý na komkoliv. Ještě dnes vás dám zvolit za předsedu zpravodajské komise; tím budete mít prakticky v rukou extinkční stanici; ostatně je zařízena v objektu, jenž je mým soukromým majetkem. Za chvíli uvidíte naše směšné kamarády; nepoplašte je žádnými velkými plány. Jsou na vás připraveni a přijmou vás s nadšením. Promluvíte k nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete; beztoho to zanikne v chaosu názorů, kterému se říká politické přesvědčení.
Rozhodnete se sám, povedete-li první rány směrem politickým nebo hospodářským: tedy budete-li nejdřív bombardovat vojanské objekty nebo továrny a trati. První je efektnější, druhé zasahuje hlouběji. Můžete zahájit generální, kruhový útok nebo si vyberete radiální sektor; zvolíte anonymní rozvrat nebo veřejné a napohled šílené vyhlášení boje. Neznám vašeho vkusu; ostatně na formě nezáleží, jen když projevíte svou moc. Jste nejvyšším soudcem světa; odsuďte kohokoliv, naši lidé provedou váš rozsudek. Nepočítejte životů; pracujete ve velkém, a celý svět má miliardy životů.
Hleďte, jsem průmyslník, novinář, bankéř, politik, vše, co chcete; zkrátka jsem zvyklý počítat, ohlížet se na okolnosti a kramařit s omezenými šancemi. Právě proto vám musím říci, a je to jediná rada, kterou vám dávám, než se chopíte vlády: nepočítejte a neohlížejte se. Jakmile se jednou ohlédnete, změníte se v plačící sloup jako žena Lotova. Já jsem rozum a číslo; hledím-li vzhůru, chtěl bych se rozplynout v šílenství a v nespočetnosti. Vše, co je, nevyhnutelně klesá z chaosu neomezenosti přes číslo k nicotě; každá velká síla se staví proti tomuto sestupnému pádu; každá velikost chce se stát nesmírností. Zahozena je síla, která se nepřelije přes staré hranice. Vám je dána do rukou moc vykonat nesmírné věci; jste jí hoden či chcete s ní žabařit? Já, starý praktik, vám pravím: myslete na šílené a bezměrné skutky, na rozměry bezpříkladné, na nesmyslné rekordy lidské moci; skutečnost vám uškubne padesát i osmdesát procent z každého velikého plánu; ale to, co zůstane, musí ještě být nesmírné. Pokoušejte se o nemožné, abyste uskutečnil aspoň nějakou neznámou možnost. Vy víte, jak velká věc je experiment; dobrá, všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí. Vy jste první člověk na světě, který může pokládat celý svět za svou laboratoř. Toto jest svrchované pokušení na temeni hory: nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci; ale je ti to dáno, abys toho dobýval, abys to předělal a zkusil něco lepšího, než je tento bídný a ukrutný svět. Světu je znovu a znovu třeba tvůrce; ale tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen. Vaše myšlenky budou rozkazy; vaše sny budou dějinné převraty; a kdybyste nepostavil nic víc než svůj pomník, stojí to za to. Přijměte, co je vaše.
A nyní půjdeme; čekají na nás.”
XLVIII.
Daimon spustil motor a skočil do vozu. “Hned tam budeme.” Auto se sváželo s Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi; vypadalo to jako starý mlýn. Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům; ale tam se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem. “Heslo?” ptal se. “I kuš,” zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle; člověk ustoupil a Daimon se hnal nahoru. Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady lavic, pódium a katedra a tabule; jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku. Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách; všichni se hádali, na pódiu křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě zvonil.
Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru. “Kamarádi,” křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka. “Přivedl jsem vám někoho. Kamarád Krakatit.” Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry očí; jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě. “Krakatit, Krakatit,” hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik: “Krakatit! Krakatit! Krakatit!” Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu ruku: “Nazdar, kamaráde!” Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých; a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej podávají a přisvojují. “Krakatit, Krakatit!”
Pedantický stařík zvonil jako šílenec. Když to nic nepomohlo, vrhl se k Prokopovi a potřásl mu rukou; měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost. Dav zařval nadšením a utišil se. “Kamarádi,” promluvil stařík, “přivítali jste kamaráda Krakatita… se spontánní radostí… se spontánní a živou radostí, která… které dávám výraz také z předsednického místa. Vítám tě v našem středu, kamaráde Krakatite. Vítáme také předsedu Daimona… a děkujeme mu. Žádám kamaráda Krakatita, aby usedl… jako host… na předsednickém pódiu. Delegáti ať se vysloví, mám-li dále říditi schůzi já… nebo předseda Daimon.”
“Daimon!”
“Mazaud!”
“Daimon!”
“Mazaud! Mazaud!”
“K čertu s vašimi formalitami, Mazaude,” zahučel Daimon. “Předsedejte a dost.”
“Schůze pokračuje,” křičel stařík. “Slovo má delegát Peters.”
Rudovousý člověk se ujal opět slova; jak se zdálo, útočil na anglickou Labour Party, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa; tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře; vyvalený, modrý pohled nějakého velkého vousatého chlapečka; kulaté a lesklé brýle examinujícího profesora; ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých chlupů; oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé. Prokop těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spáliclass="underline" potkal se s pohledem rozcuchané dívky; prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem vlnivým a jednoznačným. Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký kabátek; čertví je-li tomu tvoru dvacet let nebo padesát; ale než to rozřešil, svraskla se celá hlava širokým, nadšeným a poctěným úsměvem. Jeden pohled ho dráždil neodbytně; hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.