Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu, jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice, Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy, ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku. Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse. Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.
Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký pasažér.
“Prosím vás, vemte mne do Týnice,” řekl Prokop.
Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. “Nejde,” odpověděl po chvíli.
“Proč… jak to?”
“Není už místo,” řekl pošťák zrale.
Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. “Jak je tam daleko… pěšky?”
Pošťák účastně přemýšlel. “No, hodinu,” řekl.
“Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!” protestoval Prokop zdrcen.
Pošťák uvažoval. “Vy jste… jako… pacient?”
“Mně je zle,” zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.
Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. “Když to nejde,” ozval se konečně.
“Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…”
Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na kozlíku se ani nepohnul.
Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil zoufale; zůstanu tady, až… až…
Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. “Tak si tam sedněte,” řekl posléze.
“Kam?” ptal se Prokop.
“No… na kozlík.”
Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly. Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů a bere opratě. “Hý,” povídá.
Kůň nic. Jenom se zachvěl.
Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní “rrr”. Kůň pohodil ocasem a pustil hlasitý pšouk.
“Rrrrr.”
Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka; cítil, že je nad jeho síly udržet se na kozlíku.
“Rrrrr.” Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně. Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.
“Rrrrrrrr.” Šlo to alejí holých stromů; byla černočerná tma, jen kmitavý proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop ztuhlými prsty svíral zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že bezmezně slábne. Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole. “Rrrr.” Kůň vytrvale pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno mrtev.
Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to děda s krkem ovázaným šálou; pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Bylo to divné a strašné.
“Rrrrr.” Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů. Nějaký statek, je slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá “dobrý večer”. Domků přibývá, jde to do kopce. Pošta zatáčí, vysoké “rrrr” náhle ustane a kůň se zastaví.
“Tak tady bydlí doktor Tomeš,” povídá pošťák.
Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to, protože mu prsty křečovitě ztuhly.
“No, už jsme tady,” povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá z kozlíku, chvěje se na celém těle. Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u dveří. Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá: “Honzíku, ticho!” Dveře se otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: “Je pan doktor doma?”
Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: “Pojďte dál.”
Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní to bukovým dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k Prokopovi a povídá: “Tak copak vám schází?”
Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. “Já… totiž…,” začal, “je váš syn doma?”
Starý pán se pozorně díval na Prokopa. “Není. Co vám je?”
“Jirka… Jiří,” m ručel Prokop, “já jsem… jeho přítel a nesu mu… mám mu dát…” Lovil v kapse zapečetěnou obálku. “Je to… důležitá věc a… a…”
“Jirka je v Praze,” přerušil ho starý pán. “Člověče, sedněte si aspoň!”
Prokop se nesmírně podivil. “Vždyť říkal… říkal, že jede sem. Já mu musím dát…” Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.
“Aničko, židli,” křikl starý pán podivným hlasem.
Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.
VII.
Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu; nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny, kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule; jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v širokotokém bezvědomí.