To proto, že nastala nová noc, a na lidi sestoupilo její okouzlení, a bylo k půlnoci.
Po ulicích potloukali se mladí lidé, tlukouce špičkami holí do dlažby. “Odejděme odtud,” reptali, “neboť krása tohoto města je šedivá. I to století je šedivé, tak jako svítání; ale jakže vychází slunce z mlh za svítání? Jako žena, jež odkládá šaty a vychází nahá a rdíc se.
Ale my půjdeme do Berlína. V Berlíně tančí Olga Desmondová a je nahá. Avšak kdo praví, že je nahá? Vždyť je oděna svou krásou. Pouze ošklivá žena je nahá; zakažte konečně ošklivým ženám ukazovati obličej, neboť je nahý.
Žena je šperk uloženy v etuji šatů. Nevěřte tomu, sukně není ženě šatem; sukně je ženě úkrytem.
Lampu ukrýváme pod stínítkem a ženu pod šaty; neboť pozor na oči, říkají slabozrací a obrýlení, blikajíce. Dej pozor, ať neoslepneš!
Ovšem nečistému není nic dosti čistým a čistému není nic dosti nečistého, praví přísloví.”
“V Berlíně tančí nahá Olga Desmondová,” rozvažovali jsme, “a jmenuje se to umělecké večery; říkají tomu večery krásy. Ale po večeru přichází noc, a kdo by si nevzpomněl na postel, dívaje se na tančící nahou Olgu Desmondovou?”
Tu míjel nás, sně v nátlaku noci, mladý muž a hovořil k sobě: “Láska k ženě inteligentní, toť rozkoš pederastická, dí Baudelaire. A láska k ženě neinteligentní, dodávám já, toť rozkoš sodomická. Co tedy voliti?
Láska k obrazům a obdiv pro krásu nahoty ve výtvarném umění, toť rozkoš fetišická.
Vykleštěný jelen ztrácí parohy. Vykleštěný kohout pozbývá pestrosti a per a stává se tlustým. Vykleštěný básník stal by se tlustým a nezpíval by.
Žena je prvotnější nežli umění. Obdiv k ženě je první formou obdivu krásy. Tak praví G. Naumann, německý estetik.”
“V Berlíně,” pravili jsme si my, “v Berlíně stala se nahá krása ženy uměleckým požitkem. Chválabohu dočkali jsme se, že padají hranice mezi přírodou a uměním; neboť přirozenost ženy má nyní slouti její uměleckostí; a kde se dříve účastnilo jen přirození, stává se nyní účastným i umění.”
To proto, že byla nová noc: z domů vycházeli tiší šílení a shazovali šaty z volatých těl, pokřikujíce: “Nevíte, že chrámové boží jsme a že duch svatý přebývá v nás? Jsme nazí jako bohové; pojďte se nám klaněti,” volali na nás.
“Přátelé,” pravili jsme jim, “jste krásní. Nuže,” děli jsme jim, “jest již viděti: lidstvo opět sní svůj helénský sen ve večeru krásy. Akadémův háj a jeho stinné platany se již nevrátí, žel ani potůček Ílissos ani procházky studeného Stagířana; ale veliká Fryné se již vrátila. Na shledanou, přátelé!”
Přes zábradlí nábřeží nakláněli se mužové, aby hleděli do modré řeky: “Veliký Pan pronásledoval Syringu,” říkali, “a prchající panna v úzkostech proměnila se v rákos; i uřízl Pan rákos, zhotovil píšťalu a pískal na ni písně. Veliký Pane,” pravili, “jsme tvými epigony; neboť my také pískáme své písně na ženě. Jsme básníci.
Jsme věční kojenci živení ňadry žen.”
Olgo Desmondová, snili jsme my, ještě nejsi dosti krásná; neboť nemůžeš ukázati než dvé prsů. “Olgo Desmondová,” řekli jsme, “ale bohyní krásy je Diana Fryžská se šestnácti ňadry, a kdyby byla bohyně stonohá jako storuký Višnu – ach jaká produkce!
Konečně,” pravili jsme již znuděni, “dlouhé řeči; co na tom, že se Olga Desmondová obnažuje? Král Otakar obnažil svá prsa před Milotou; a Epaminondas obnažil své rány před vlastí; a Rousseau obnažil své srdce před veřejností. Mužova prsa jsou zarostlá, srdce je červené a rány mokré: proč by tedy neměla Olga Desmondová obnažiti své tělo, jež je lysé, bílé a suché, což jsou přednosti?”
RANNÍ
Nad hřebeny střech ( – té nesmrtelné idyly červených prejzů!), nad těmito hřebeny starých střech již dávno se rozežíhal časný úsvit; měsíc pobledl a zevšedněl, podoben bledému kazu na perleťové plotně zjasněných nebes, a jitřenka se vytrácela, mizíc jako krůpěj rosy vypíjená vycházejícím sluncem.
“Ty, Venuše, jež přivádíš noc, večernice, planoucí zvečera plamenem suchým a smutným jako žádostivost a melancholické myšlenky, jež přivádíš zároveň s nocí,
a ty, ranní Venuše, třpytící se vlhce jako oko ženy, jež se ráno probouzí a ještě vzpomíná na noc právě minulou, bohatou rozkošemi,
ty, Venuše ranní a večerní, embléme lásky, ty dělíš se o celou noc s tímto měsícem, patronem bláznů a magie; a proto dělí se o noc vášeň a bledá fantazie, láska a šílenost.
Celou tuto noc jsme spali a měli jsme sny, sny rozkošně a špatně nenormální.
Jak básnivé a podivné je spáti! Tvořiti nové existence a zcela nové tvářnosti a nové kreatury; to vše tvoří ten, kdo spí a má sny.
Kdo spí a má sny, vidí novou vegetaci a nové země, vidí nové hrůzy a nové nadpřirozené možnosti; tvoří nový svět, kosmos excentrický, svět nezákonitých zákonů, nového mimořádného řádu, nových sil a principů.
Ten, kdo spí, je chaos, jenž vrhá světy; je stvořitel, jenž zřizuje možnosti; je rodičkou, jež rodí nový elastický všemohoucí život.
Podivná Nutnost vládne snem. Kdo spí, nemá vůle; neznámá hybnost jej posunuje složitými osudy noci, určuje jeho rozkoše a utrpení a pudí jej skrze vybásněné scenérie: Nutnost, podobná malému bohu.
Celou tuto noc jsme spali a měli jsme sny, sny rozkošně a špatně nenormální. Celou tuto noc jsme žili bizarně a směšně, s novými možnostmi a novou osudností.
Avšak nyní zapadá jitřenka, vlhce se třpytíc jako oči ženiny, jitřenka znamenající: Dobrou noc, noci! Též měsíc bledne a tváří se žensky a něžně.
Nuže nyní již jest čas čísti noviny čerstvě páchnoucí, jež znamenají ( – jen názorně, bohužel, pouze názorně) Skutečnost a Život, jenž se tak nazývá: pravidelný a zákonitý život zlých a dobrých činění tohoto času;
normální život žádných (bohužel) mimořádných možností a žádné (naštěstí) božské fatality.”
JARNÍ IMPROVIZACE
Uprostřed moře s oblými vlnami jsou Dvojdomé ostrovy. Moře je sladkovodní, neplodné na bouře; a na ostrově bytují ženy podobné dívkám. (Házejí do vody kaménky.) Bytují, pohlížejíce stále na mořsky obzor.
Neboť na ostrově není mužů; proto ženy s touhou bytují, pohlížejíce stále na mořský obzor.
Ale z hloubi vnitřního lesa, kde jsou na okraji Zpívající studánky, ale z hloubi vnitřního lesa, kam odvážiti se neleží v povaze žen, s dudovým provodem vačnatých hrdel vycházejí vždy k polednímu v řadových tlupách onanické opice a v půlkruzích se uklánějí ženám, stoudnou radostí se ruměníce na pleťových hýždích, jsou-li pohlazeny.
Avšak Zpívající studánky nemají krásného slohu; neboť jsou nevědoucí a stručné jako národní píseň. Avšak jsou tam ještě Mluvící větry, jimž naslouchati bývá nepokojnou rozkoší pobřežních žen, když večer je učiní zcela zvědavými. Neboť sloh Mluvících větrů je krásný a světový jako sloh nestydatého kapitána, jenž dovede lháti mezi dvěma sousty; tak výmluvný a znalý světa.
“Letíme,” mluví Větry, “letíme z dálky do dálky, napjati mezi dálkami jako provaz přes moře. Dálka je skoro cíl.”
“Jací jsou mužové?” táží se jich ženy.
“Zarostlí? Oh velmi zarostlí. Prolétli jsme rozevřenými prsty jejich rukou, když nás chtěli zachytiti. Též křičí skrze dlaně na mořskou hladinu. Kam mužové pohlédnou, vznikají červené body. Něco vám vzkazovali, když se koupali na mořském kraji, hlučíce.”
“Co vzkazovali muži?” tázaly se ženy.
“Nemůžeme, nevíme, zapomněli jsme. Oh ta dálka! Ale když spíte, uléháme na vaše údy a tiskneme vás my; proto ze spaní křičíte. Též se dovedeme smáti homérickým smíchem. Říkali jsme o vás, říkali jsme mužům – něco. Že nás nechytíte?”
Ale za nocí zcela měsíčních vylézají z moře měšťácké želvy a sunou se po písčinách. Tu zmocňují se jich ženy a ryjí jim do polekaných krunýřů své drobné průpovídky in memoriam stylizované za dne na břehu moře:
“ Toužiti, chtíti a zase nechtíti: bojíme se chtíti – a želíme nechtíti: a tak je mnoho utrpení bez bolesti.” – “Naše družka Filé má nesouměrný bok; myslím, že se nesluší na ženu míti nesouměrný bok. Přála bych si, aby to četla.” –“Je mnohé, co přesněji lze pojmenovati nebo vysloviti vzdechem než slovem.” – “Je dobře, aby ženy častěji v noci bděly; neboť to činí oči většími. Též prospívá natírati prsa šťávou z lodyhy hluché máty, když žene do květu: avšak příliš voněti již není dobře.” – “Nebe musí býti velmi vysoko nad zemí; neboť pohlížíme-li dlouho na nebe a potom se ohlédneme na zem, vznikne bolestné zklamání. Potom jsem vstoupila do vody a stříkala jsem krůpěje proti slunci, aby jiskřily.” – – “Žena má spáti na břiše, aby vzdychala i ze sna.”
Avšak za nocí zvláště tichých a podivuhodných vystupuji na břeh vznešené revmatické stařeny, staleté želvy již shnilé a trouchnivějící, starobylé fascikly někdejších žen znalých příchodu mužů, se štíty velmi popsanými. Tu sbíhají se mladé ženy a s tlukoucími srdci rozčileně luští dřevní texty a vzrušivý smysclass="underline"
“Když muž kráčí, máš za ním nésti jeho zbraně. Plavaly jsme za nimi, když opět vstupovali do člunů, ale oni nás odehnali vesly. Není slušno, aby žena byla dlouho živa.” – – “Sto kroků před čluny mužů pluje stud; neuměly jsme se styděti, dokud nepřišli: naše stydlivost je vždy provázena mužem.” – – “Nedovedla bych říci, jak mužové vypadají; neboť nemáme zde ničeho, k čemu bych je přirovnala; ačkoliv bych řekla, že mají něco podobného se vším, co nás obklopuje.” – – “Řekli nám, že za naším obzorem jest ještě jejich obzor.”
Tenkrát ženy (následkem nečitelných a rozteskňujících údajů) nemohou spáti, ale bytují, pohlížejíce stále na mořsky obzor.
Neboť ve velmi dlouhých a neurčitých obdobích přicházejí na ostrov mužové. Na mořském obzoru vyrazí z libovolné a nepředpokládatelné strany řada jejich člunů (natřených rumělkou) jako hejno čilých znakoplavek s hbitými nožkami a obveselují ostrov. Tu ženy, zchváceny náhlým strachem, čekající ženy se polekají a s hojnými pokřiky prchají do vnitřního lesa, kam odvážiti se neleží jinak v povaze žen.
(Též přinášejí v rukou větvičky s pelovými šišticemi mužských stromů a oplodňují na ostrově stromy; neboť na ostrově jsou jen ženské stromy.)
Do té doby však ženy usedají na břehu a zpod sladkých víček neustávají hleděti na kouzelnou čáru obzorovou, jmenovitě večer.
V tu chvíli tlustí a bílí Jeleni, usídlení v hloubi lesa, vybíhají ze svých vnitřních bydliští směrem k otevřenému moři, a narážejíce příliš košatými parohy o husté kmenoví lesního okraje, říjí z veliké klece směrem k otevřenému moři krásnými hlasy osamělých lesních rohů pro melancholickou rozkoš nábřežních žen.
V tu chvíli Zpívající studánky počnou pěti nezapomenutelně tiše a Mluvící větry ulehnou do smutných klínů žen a odtamtud šeptají náruživě a tlumeně, ve zdloužených periodách a umdlévajících anakolutech svůdného mluvky se zasněnými úmysly;
v tu chvíli tedy ženy zcela se oddají své tragické touze a nekonečné melancholii, velmi podobné oné mdlivé melancholii dívek, jež (nyní) kvečeru otvírají okna a truchlí směrem ven –