“Zarostlí? Oh velmi zarostlí. Prolétli jsme rozevřenými prsty jejich rukou, když nás chtěli zachytiti. Též křičí skrze dlaně na mořskou hladinu. Kam mužové pohlédnou, vznikají červené body. Něco vám vzkazovali, když se koupali na mořském kraji, hlučíce.”
“Co vzkazovali muži?” tázaly se ženy.
“Nemůžeme, nevíme, zapomněli jsme. Oh ta dálka! Ale když spíte, uléháme na vaše údy a tiskneme vás my; proto ze spaní křičíte. Též se dovedeme smáti homérickým smíchem. Říkali jsme o vás, říkali jsme mužům – něco. Že nás nechytíte?”
Ale za nocí zcela měsíčních vylézají z moře měšťácké želvy a sunou se po písčinách. Tu zmocňují se jich ženy a ryjí jim do polekaných krunýřů své drobné průpovídky in memoriam stylizované za dne na břehu moře:
“ Toužiti, chtíti a zase nechtíti: bojíme se chtíti – a želíme nechtíti: a tak je mnoho utrpení bez bolesti.” – “Naše družka Filé má nesouměrný bok; myslím, že se nesluší na ženu míti nesouměrný bok. Přála bych si, aby to četla.” –“Je mnohé, co přesněji lze pojmenovati nebo vysloviti vzdechem než slovem.” – “Je dobře, aby ženy častěji v noci bděly; neboť to činí oči většími. Též prospívá natírati prsa šťávou z lodyhy hluché máty, když žene do květu: avšak příliš voněti již není dobře.” – “Nebe musí býti velmi vysoko nad zemí; neboť pohlížíme-li dlouho na nebe a potom se ohlédneme na zem, vznikne bolestné zklamání. Potom jsem vstoupila do vody a stříkala jsem krůpěje proti slunci, aby jiskřily.” – – “Žena má spáti na břiše, aby vzdychala i ze sna.”
Avšak za nocí zvláště tichých a podivuhodných vystupuji na břeh vznešené revmatické stařeny, staleté želvy již shnilé a trouchnivějící, starobylé fascikly někdejších žen znalých příchodu mužů, se štíty velmi popsanými. Tu sbíhají se mladé ženy a s tlukoucími srdci rozčileně luští dřevní texty a vzrušivý smysclass="underline"
“Když muž kráčí, máš za ním nésti jeho zbraně. Plavaly jsme za nimi, když opět vstupovali do člunů, ale oni nás odehnali vesly. Není slušno, aby žena byla dlouho živa.” – – “Sto kroků před čluny mužů pluje stud; neuměly jsme se styděti, dokud nepřišli: naše stydlivost je vždy provázena mužem.” – – “Nedovedla bych říci, jak mužové vypadají; neboť nemáme zde ničeho, k čemu bych je přirovnala; ačkoliv bych řekla, že mají něco podobného se vším, co nás obklopuje.” – – “Řekli nám, že za naším obzorem jest ještě jejich obzor.”
Tenkrát ženy (následkem nečitelných a rozteskňujících údajů) nemohou spáti, ale bytují, pohlížejíce stále na mořsky obzor.
Neboť ve velmi dlouhých a neurčitých obdobích přicházejí na ostrov mužové. Na mořském obzoru vyrazí z libovolné a nepředpokládatelné strany řada jejich člunů (natřených rumělkou) jako hejno čilých znakoplavek s hbitými nožkami a obveselují ostrov. Tu ženy, zchváceny náhlým strachem, čekající ženy se polekají a s hojnými pokřiky prchají do vnitřního lesa, kam odvážiti se neleží jinak v povaze žen.
(Též přinášejí v rukou větvičky s pelovými šišticemi mužských stromů a oplodňují na ostrově stromy; neboť na ostrově jsou jen ženské stromy.)
Do té doby však ženy usedají na břehu a zpod sladkých víček neustávají hleděti na kouzelnou čáru obzorovou, jmenovitě večer.
V tu chvíli tlustí a bílí Jeleni, usídlení v hloubi lesa, vybíhají ze svých vnitřních bydliští směrem k otevřenému moři, a narážejíce příliš košatými parohy o husté kmenoví lesního okraje, říjí z veliké klece směrem k otevřenému moři krásnými hlasy osamělých lesních rohů pro melancholickou rozkoš nábřežních žen.
V tu chvíli Zpívající studánky počnou pěti nezapomenutelně tiše a Mluvící větry ulehnou do smutných klínů žen a odtamtud šeptají náruživě a tlumeně, ve zdloužených periodách a umdlévajících anakolutech svůdného mluvky se zasněnými úmysly;
v tu chvíli tedy ženy zcela se oddají své tragické touze a nekonečné melancholii, velmi podobné oné mdlivé melancholii dívek, jež (nyní) kvečeru otvírají okna a truchlí směrem ven –
ČAS
Den dlouhý a šedivý jako vdoví závoj, den napouštějící střechy vlhkostí a mysl fatalismem; a jeho hodiny jsou čtyřiadvacet opatrných panen, jež naplnily své kahance špatným olejem a nyní čekají, vyhlížejíce ženicha, jenž nepřijde; tak budou čekati až do půlnoci a budou bubnovati studenými nervózními prsty beznadějně čekajících panen, budou bubnovati vteřiny až do půlnoci, vyhlížejíce ženicha, jenž nepřijde.
Má zoufalá mysli, proč mlčíš? Bav se uvnitř mne jako doma a po svém, bav se zcela neslušně v důvěrném kroužku mých špatných a ještě horších vlastností, jež ti dnes propůjčím k zábavě.
Tiše, praví má zoufalá mysl, chvíle nudy nejsou důvěrnou chvílí nitra; neboť nejsme dosti sami k důvěrnosti; dnes nejsme zcela sami, neboť je s námi Čas.
– Jen skrze slzu v oku a skrze zornici rozšířenou zoufalstvím vidíme čas tváří v tvář a poznáváme jej jakoby osobně. Nikdo šťastný neviděl času a nepohleděl naň. Toliko utrpení chápe čas a trvání; neboť trvání je největší bolest našich bolestí. Ten, kdo se nudí uzavřeně a dlouze, ten, kdo je svírán hrůzou a strachem, a ten, kým zmítá bolestná nejistota, a ten, kdo je napínán čekáním, jež není bez obav, ten, kdo propadl sklíčené melancholii a slyší údery kyvadla jako těžké kroky nočního samochodce po nekonečné chodbě, ten, kdo počítá vteřiny popaden nemocí a bolestí, jež ho hryže, jen tito viděli čas tváří v tvář a poznali jeho pravou podstatu: že čas je utrpení.
Dimenzí života je vertikála, jako i živý člověk je vertikála; jen mrtvole sluší rozměr délkový, a potom všemu, co je smutné a melancholické: času, stáří a minulosti, vlasům, jež jsme kdysi milovali a jež zase jednou najdeme již neživé a zapomenuté v medailónu, a hovoru starce a pohrobní lásce vdovině.
Čas je smutková míra věcí.
Avšak čas je více; neboť je utrpením.
Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni ztrátou svobody, říká se; budiž. Ale nesvoboda žalářů skládá se z práce a čtyř stěn, tedy z téhož, z čeho se skládá normální svoboda. Ale věznice má svou trýzeň: čas. Práce a spaní, tyto dobré potřeby člověka, procházka a jídlo, den a noc, to vše stává se ve vězení pouze hodnotou časovou a odměřeným časem. Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni měsíci a pěti a deseti a čtrnácti lety času.
Z nejkrutějších trestů, jež má dnes spravedlnost v rukou, je samovazba: světnice, samota a dvacet čtyři hodiny; po čtyřiadvacet hodin je člověk vystaven tváří v tvář času, a opouštívá celu, v níž byl konfrontován s časem, zdrcen a sklesly. Neboť samovazba je mučení časem.
Tedy čas je utrpením.
ZPOVĚĎ
Hříchy mládí jsou pojištěním spokojeného stáří, neboť umožňují, aby staroba vzpomínala. Jako z jediné mušle slyšíme hukot celého velikého moře, tak budeme jednou slyšeti z jediného veselého skutku, vyhozeného na břeh pamětí, hukot veškerého svého mládí. Neboť stáří je parazit vlastního mládí. Mládí jsou ony tři chleby a stáří oněch devět košů drobtů nasbíraných na poušti.
Zestárnuvší panna, když přijde její osamělá chvíle, vynímá šaty, jež kdysi ještě nekryly jejích celých nohou, a nyní páchnou vyčichlými vůněmi a smutkem líných molů; a vynímá knížky vázané v plyši, mezi jejichž listy jsou květy žluté a suché jako ruce, které je přebírají; tuto herbární vegetaci natrhanou kdysi na úskalích, jimiž – ach jaká nebezpečí, žel! –, jimiž bez úrazu provlékla svůj panenský stav.