Rozkoše okamžiků! Kdo praví, že pomíjejí? Neboť žijí s námi až do naší smrti; a ještě až budeme umírati, k nám přistoupí a budou se s námi loučiti; těžší potom bude rozloučení s okamžiky než rozloučení s celým životem.
Ti pak, kteří s odlehčením povstávají od zpovědnice, libujíce si: Nuže pohřbil jsem starého člověka, oh jak strašné!, tito pohřbívají živého.
LETNÍ IMPROVIZACE
Krásným ženám, příliš krásným, než aby byly normální, a všem, jimž je více toužiti než milovati,
a útlým dívkám, jež v osamění se trou o drsnou srst svých bernandýnů znuděně usínajících, sníce o svých příštích milencích,
těmto, pravím, jež činí tak v horkých dnech, ve chvílích siesty a teplého umdlení,
konečně všem, kteří sténají zdrceni žhavým létem, jež je vysiluje,
věnováno jako doklad letních dnů příliš sladkých, než aby mohly býti požívány bez nesnází pro mysl a lahodnou zdravotu srdce a pocitů.
– Jsou nejkrásnější zahrady terasovitě rozložené na slunných úbočích, zastíněných velkolistými platany a háji stromových myrt; mezi kamením strání vyrážejí tvrdé kakty a voškeruše a vlašské ořechy nahořkle vonící. Zde tedy zdržují se panny zcela znuděné horkým létem.
Jest večer dosud nechladnoucí. Z korun vonných stromů zpívají tuční líní ptáci, připoutaní k zavěšeným kruhům, a zpívají ojedinělé flautové tóny co nejteskněji, s tázavým a neuspokojivým dozněním.
Krásné veliké housenky spěchají napříč cestiček, a i smaragdové ještěrky, ve dne tak hezké živostí oček, nyní pobuřují nervózní nechuť kolemjdoucích dívek, neznaveně běhajíce po horkém kamení umělých skupin.
Panny se procházejí, držíce se kolem pasu, v zamlklých trojstupech, nebo usedají v kruhu na zpráhlých trávnících, a berouce do rukou ovoce příliš sladké, než aby mohlo býti požíváno bez odporu, plody, ach tak lepkavé, jež budí v jejich ubohých prstech ošklivost, naslouchají galantním rétorům, neplodným mužům napuštěným vilnými parfémy, s krajkovými manžetami, kteří nosovým hlasem deklamují melodická oslovení.
“Hle, již vychází měsíc,” promlouvají neplodní parléři, “zrcadelný střep, v němž slunce v noci zhlíží svou ješitnou tvář. Tak nadešel večer jako tklivý lhář, mé krásné dámy; a my přicházíme k vám mluviti, abyste neslyšely, co šeptá večer. Neboť není zdrávo ženám slyšeti, co šeptá letní noc.”
“Jak dusno,” sténají panny.
“Mé dámy,” usmívají se dvorní mluvčí, “zříce pohnuti a jati láskou, zříme ve vás jakoby krásu veškerenstva. Neboť muž miluje v ženě vše, co je stvořeno, přírodu a člověka, hlínu a hvězdy, vůni, život a vše, co je stvořeno; avšak žena miluje v muži vše, co není stvořeno, touhu a chiméru, sen a představu a vše, co není stvořeno.”
“Jaká lež,” odpovídají panny znechuceně a lomí v nervóze lepkavými prsty a vzdychají.
“Ó nevěřte večeru, mé dámy nejdražší,” mluví vonní řečníci, “dojemnému lháři, jenž přišel vás učiniti příliš smutnými a toužícími, než abyste mohly milovati přirozeně a s lahodnou zdravotou srdce a pocitů.”
Avšak panny již přestávají naslouchati jalovým mluvčím a zcela jaty tesklivým rozladěním sledují zpod zemdlených něžných víček bloudivýma očima létající Faly, kteří se vznášejí pod vysokým nebem večera a nad tichými korunami stromů nehlasným a křivolakým a těkavým letem netopýrů.
Tu sklíčené panny počnou pěti smutnými bezradnými alty tlumený sborový zpěv:
“Co ještě chceš, ó srdce toužící,
co ještě chceš?
Chci touhy splnění a zhořknutí,
to ještě chci.
Máš smutek svůj a utrpení máš,
co ještě chceš?
Chci větší bolest, větší smutek chci,
já lásku chci.”
Tak pějí panny neskonale zdlouhavě, až jejich píseň zanikne únavou. Tu zavzdychá jedna z panen, a její srdce puká téměř hlasitě, a ona klesá mrtva do náručí družek.
Krásní rétoři přispěchají a odnášejí na ramenou zesnulou, hovoříce: “Jak neblahé dny, tyto dny příliš sladké a přeplňující srdce! Srdce jí puklo vůní, té nebohé. Krásné dámy, rozkvetlé akáty jsou tím vinny, a ani růže nejsou bez viny, ani keře jasmínů. Oh jaké dny!”
A když potom sestupují po serpentinách, jest ještě slyšeti jejich pohřební chorál, a Faly, letíce, provázejí pozdní kondukt.
A zatím večer zvlhne rosou a panny povstávají, a držíce se kolem pasu, rozptylují se po pěšinkách v zamlklých trojstupech, zcela nešťastné vedrem a letní nervózou.
KOMEDIE LUNÁRNÍ
Svět ponořený v nočních temnotách. Nad poli a lesy ubírá se měsíc mezi mraky jako lhostejný pasant, a ubírá se nad poli, lesy a blázinci, vyvolávaje lunatiky.
MELANCHOLICKÝ MUŽ: Ó měsíci, měsíci byroniku, podobáš se nešťastnému veličenstvu na ebenovém trůně, tragicky bledému králi, jenž zahaluje svou tvář smutečním flórem. Jak vysoko pluješ, závratně vysoko!
MĚSÍC (ignoruje ho).
DÍVKA (vyhlíží z okna): Jak zvláštní! Kdykoliv hledím na lunu, musím mysliti na věci podivně smutné, na neznámou lásku, skrytá utrpení a nevědomé nebo předem marné záměry. Je mi také tak smutno, a jdu již ležeti, abych plakala po celou noc.
KOČKY (vystupují na hřebeny střech, a zticha u sedajíce, napájejí oči měsíčným světlem, aby tyto tak nesdílné kočičí oči za dne světélkovaly studeným zářením, jehož se štítí bezelstní a prostí lidé).
LUNATIK: Přicházíš zase strašiti, měsíci, duševně chorá planeto mezi planetami? Přicházíš buditi půlnoční bláznění v myslích lidí, kteřížkoliv nejsou dosti chráněni proti tobě?
Je šestero lunárních psychóz: náměsíčnost, záchvaty, vidění strašidel, mořské přílivy, periody žen a inspirace.
Chorý svůdče a tajný smilníku, načínáš panny, vstupuješ do jejich loží a nutíš je, aby ti neplodně a teskně rodily.
Ty bílá masko, ty blázne, ty tichošlápku!
MĚSÍC (ignoruje ho).
NÁMĚSÍČNÍ (stoupají po římsách, potrubí a slemenech domů protisměru gravitace, napřahujíce ruce, nočně oděni, se zavřenýma očima: jiní, vyvoláni lunou, chodí po ložnicích a tiše pláčí zpod semknutých víček, jež víže spánek).
JINÝ LUNATIK (vstává z lože): Můj bože, ta hrůza – – Můj bože, ta hrůza – Nesnesu, aby měsíc – takhle na mne pohlížel. – Tak strašně – Nemohu spáti.
ČERNÍ PSI (vychrtlí hlídači, zdvihajíce mordy k měsíci, vyjí zoufale a opuštěně, jakoby v úzkostné panice).
BLÁZNI (spatřivše měsíc, vyskakují z postelí a lomcují mřížemi v oknech svých cel, jako by se chtěli měsíce zmocniti: jiní usedají na bobek a monotónně hýkají; je to Pašije luny; nakonec vrhají se na sebe a hledí se zardousiti).
HLÍDAČI (spěchají je uklidniti).
KOMENTÁTOR (dívá se na měsíc a mluví): Anaxagorás praviclass="underline" Měsíc je kámen. Ptolemaios praviclass="underline" Měsíc je trabant. Blázen praviclass="underline" Měsíc je živý. Kdo ze tří byl nejvíce bláznem, aby řekl pravdu nejlépe?
Avšak my, kteří víme tak mnoho, my víme, že měsíc je odražené světlo slunce. Tedy luna je obraz slunce viděný jakoby v zrcadle. Luna je zrcadlení.