ROZKOŠE OKAMŽIKŮ
Rozkoše okamžiků jsou jako kapky, jež padají a třpytí se a pak zapadnou do široké hladiny. Ta hladina je širá a šedivá, a proto se v ní rozkoše ztrácejí docela tak nadarmo, tak nadarmo jako slzy. Přílišná prchavost těchto rozkoší dala světcům a světákům mnohý podnět k myšlenkám o marnosti života a všech radostí.
Představme si však, že by někdo vynalezl strojek, kterým by bylo možno prodlužovati rozkoše okamžiků. Byl by to docela malý kapesní patent, a jmenovitě dámské strojky by byly miniaturní, pěkně ryté a zdobené na obou pláštích.
Bohatí lidé by si jistě pořizovali strojky americké nebo švýcarské práce, překrásné chronometry, prodlužující rozkoše okamžiků troj- až pětinásobně. A to by potom bohatí seděli na svých lenoškách a sténali by a čekali by, až by se jich dotkla nějaká rozkoš; a potom by ji natahovali a prodlužovali tak, že by rozkoš praskla a smrštila se jako přetržené péro, a bohatí by zase neměli nic.
Naproti tomu dva chudí milenci by seděli vedle sebe na lavičce a měli by dohromady jen jeden laciný strojek, který by prodlužoval rozkoš jen o polovici, a to ještě bez záruky; niklový těžkopádný strojek. Ale oni by s radostí seděli vedle sebe, a zatímco by jeden mluvil, vymýšleje zvláštní něžnosti, druhý by držel v ruce ten niklový, dlaněmi ohřátý stojek; též při polibcích by si jej navzájem půjčovali.
Tyto laciné lidové strojky by občas trpěly vlhkem a mravními skrupulemi; toliko nejdražší mechanismy, chráněné dvojitým zlatým pláštěm, by nikdy nedoznaly mravních poruch.
ROZKOŠE SAMOTY
Každý může znáti anglické rytiny, které jsou zvány Rozkoše samoty (The pleasures of solitude). Bývá na nich mladá žena, jež šije; ale vyšívání a klubko nití jí vypadly z rukou, a ona sní rovně před sebe, zatímco mladá kočka si hraje s klubkem. Anebo je tam dívka, jež čte dopis, odkládá knihu, dívá se na obrázky; na levé straně leží kočka na otevřeném spinetu. Jindy ta dívka hraje na loutnu a kočka se dívá oknem. Na stěně visí klec se zpívajícím kanárkem. Podobných nápadů je na sta, a vše to jsou rozkoše samoty.
Jsou sladké: vdoví samota dívek, vzpomínky, touha a snění, vše to zcela jemné, zcela sentimentální a rozkošné; opravdu jsou to dokonale čisté chvíle ženskosti. Ale veškerá tato jemnost trpí, všechna čistota zoufá; piano má hlas příliš tvrdý a rozladěný; loutna zní suše, kočka chce skočiti oknem a je plachá a odmítavá; ve vzduchu se vznáší krize nervózy. A tak všichni, kteří máte citlivé srdce, kupujte tyto ryté idylky a přibíjejte si je na stěnu; ale nejprve přeškrtněte nápis Rozkoše samoty a pojmenujte ta půvabně klidná zátiší ženství Trýzněmi samoty (The agonies of solitude).
O RŮZNÝCH PROSTŘEDCÍCH
Ačkoliv znám mnoho knih a moudrostí, nenašel jsem nikde psáno o různých prostředcích. – Kdysi jsem zdvihl obyčejnou mycí houbu a podivil jsem se, že je tak lehká. To mně vnuklo myšlenku: Nebylo by možno vyrábět z mycích hub plovací pásy? Tento malý vynález jsem uskutečnil a zbohatl jsem nesmírně.
Hle, řeknou lidé, to znamená příliš snadno zbohatnout. Ale mně se dávno otevřely oči a odedávna vidím, že se všechno v životě děje příliš velkými nebo příliš malými prostředky.
Vidím a vím:
Jest jen jeden zmatek, a z něho je dlužno těžiti. Kdyby světem vládl řád věcí a pravidelný pořádek, šly by příčiny a účinky v řadě jako vojáci. Ale nevidíte, že účinky přeskakují příčiny, nevidíte příčiny bezdětné, účinky nezplozené, tančící kauzální řady a jen jeden zmatek?
Zdvihněte kámen, abyste jej hodili do sousedovy zahrádky, a najdete pod ním zlatý couk. Pozorujte, kolik hloupých tyje z lidské chytrosti, jak přeměňují se chytré vynálezy v důl hloupé produkce. Je nutno těžiti ze zmatku. Dělejte malé příčiny, a shrabujte velké účinky; účinek je zázrak, příčina k němu je jen příležitostí a záminkou. Dnes už nikdo nemůže ovládati svět. Světovou majoritu má zákon disproporce: malá jiskra zanítila veliký požár, za haléř almužny přišla hříšná duše do nebe a z velké práce vznikají malé renty.
Jakože jsou velké a malé prostředky, jsou i malé a velké obraty; ale také jsou velké a malé úmysly. Chceme něco jiného, než bychom měli, ale co děláme, není to, co jsme chtěli; a co nakonec vyjde z našich rukou, je něco jiného než. to, co jsme vlastně dělali.
Jdeme po ulici a klopýtáme o prostředky; dědíme je, sedíme na nich, nevíme o nich, je jich na světě mnohem více než věcí; žijeme na kulturním nánosu prostředků. Ale je to nejistá půda, na které žijeme. Všechny prostředky se prohýbají, jsou živé, mění své místo a mají mladé, i když se o ně nestaráme. To je velké tajemství; jediné, co o prostředcích víme, je, že jsou velké nebo malé.
Příliš velkých prostředků užívá se v lásce, v politice a při dělání peněz; nebo i příliš malých. Čím většími prostředky mámíme dívku, tím spíše nám nevěří; proto v lásce musíme dělat hloupé. Užívati prostředků malých jmenuje se pud. Ale schází-li vám pud, nevěřte ničemu a čekejte na zázraky; jste určeni tak jako tak k velkým věcem nahoru i dolů.
To je pravda o velkých a malých prostředcích.
LODI FAJÁKŮ
Plavba do Chuchle
Směšný parníček oddychuje a dává ubíhati břehům.
Malý hoch myslí: Dnes chytím červenou babočku, kterou jsem viděl poletovati minulé neděle.
Otec uvažuje: Budeme sedět v restauraci a večer se vrátíme. Bože, jak pěkné počasí!
Dívka sní: Sejdu se se svým milým a půjdeme ven. Budeme seděti pod keřem a hráti si. Dnes je krásný den.
Lodi Fajáků
Lodi Fajáků, onoho příkladného národa bytujícího na ostrově Scherii půlnočně od kamenité Ithaky, vlasti zchytralého Odyssea, byly řízeny pouhou myšlenkou.
Poněvadž však jiný globetrotter oné doby, klerikálně založený Aeneas, nechával říditi své lodi kormidelníkem Palinurem, a poněvadž tento silný Palinurus, usnuv, spadl od kormidla do moře, vysvítá a platí až podnes, že jest oportunnější říditi své lodi pouhou myšlenkou.
Quintus Horatius Flaccus: Loď státu
Po velikých, velikých mořích plují heraldické Lodi. Jejich kýly tančí na vlnách a jejich vlajky tančí po větrech. Prosím takové jsou to lodi: vespod proudy a nahoře proudy a uprostřed obou Principy Rovnováhy.
Plavba na Cythéru
Namouduši krásná to lodice s hedvábným lanovím, s růžovými plachtami vzdutými jako odalisčino břicho, krásná to lodice, vezoucí po modré hladině panenského moře dvé milenců, kteříž okouzleni pohlížejí na sladký horizont.