“Co je nyní viděti: lidé stali se sobě rovnými,” ozval se Albinet Solar. “Již není nečestno nebýti šlechticem; a svět se změnil, a není dosti čestno býti jím; a již přicházejí doby, kdy bude čestno nebýti jím. A já půjdu z tohoto domu; neboť není mi čestno sloužiti těm, kteří již nejsou pány.”
“Nechci již viděti, co se nyní děje,” opakoval potichu Payens. “Baron P. je na Kladně národním socialistou. Urozeny rytíř T. je v pivovaře spílečným. Knížata stávají se předsedy vinařských spolků. Šlechtici a zločinci jsou nejčastěji tetováni. J. O. komtesa ze Sch. se stala kojnou. Nebesa, vidím dobře? Neboť se dívám skrze slzy.”
“My pláčeme, jdouce po koridorech předků,” dokládal Albinet Solar. “Již není vznešenosti. Moji předkové připínali meč na boky svého pána; a já mu připínám kýlní pás a hanbím se. Ale již půjdu z tohoto domu; neboť není mi dobře sloužiti občanským; a půjdu z tohoto domu, štítě se.”
“Jakže to bývalo?” snil pohřížený Sikso. “Vidím vznešené kavalkády; a sedláček, robotící na hroudě, se narovnával, aby pohleděl za zlatým kočárem pánů. Neboť nelze ctíti než to, co se leskne a je mocné.”
“Oh vy slabé oči, oči demokratické, vy máte své; neboť neleskne se nic než pot a mosaz strojů; vy máte své, neboť nemáte, co by vás oslňovalo.”
“Jejich hrudi byly červené, když se vraceli z bojů,” snil Sikso, “a prsa urozených duelantů byla červená jako rukavice arcibiskupova; a jejich moc byla purpurová jako plášť králův. Ale již nevidím nic červeného.”
“Mlč, Sikso,” děl Albinet Solar, “což nejsou dosti červené prapory schůzí a dosti červené kravaty vyznavačů slov? Mlč, Sikso, dnes lidé nepotřebují jiných purpurů.”
“Ó Sikso, dosti,” zanaříkal Payens. “My živíme se slzami, klaníce se portrétům předků. A zatímco naši pánové se připodobují těm, kterými pohrdali naši předkové, my zůstali jsme týmiž jako ti, kteří sloužili předkům našich pánů; a co se naši pánové zapomínají, měníce se na dnešní a soudobé, my zbyli jsme jako tradice a neporušené dědictví. Jsme historičtí. Ó Sikso, neboť vše vznešené jest dávná minulost a nečasové dědictví. Ó Sikso, ještě naše livreje mají zlato a vzezření dávných dob; a naše obličeje jsou staleté a podobají se erbům. A kdyby náš předek potkal našeho pána, pohrdl by jeho příliš občanským vzezřením. Dosti, Sikso, my jediní podrželi jsme tvářnost a velikost dávných dob. Jsme tradiční. Jsme historičtí. Jsme minulí.”
Kaplan Chrodegang zachroptěl.
A “Jsme poslední aristokrati”, zakončil pan Čantorý.
ALKOHOL
Opřeli jsme hlavu o dlaně, plijíce na hnusné šamoty lokálu. Neboť byla se nás zmocnila potřeba pokory a nečistého pohanění sebe, potřeba schopného muže, jenž vchází do špelunky mezi špinavé kumpány, aby se ponížil; a proto jsme nyní hnusně plili, mrzce se tváříce, odměřeně chlácholíce muže, který kladl všivou hlavu na naše ramena, aby plakal.
Tlustá slečna u pultu, pobitého cínovým, lepkavým plechem, podřimovala na kolenou svého galána.
Obecný smutku! Ty vcházíš do salónu stejně jako do této kořalny a rodíš se stejně v noci hýřilů jako v noci samotářů; a tebou sevřeni položili tito všichni těžké hlavy do dlaní a zavzdychali.
“Kořalka bude dražší,” promluvila mdlá, strnulá tvář naproti, tvář s veškerou letargií a nevyzpytatelnou šeredností vznešené modly. “Bude dražší kořalka.”
“Pivo bude dražší,” hučel si napuchlý Bokstafl s dobrodružným vzezřením středověkého sapéra, “a nadšení bude dražší a statečnost bude dražší. Nemůžeme míti zásady a nadšení, nejsme-li opilí; a já nevěřím, že jsou lidé, kteří mají přesvědčení, i když jsou střízliví.”
“Alkohol bude dražší,” pravil žlutý Hnik, duse se zármutkem, “a bude se roditi méně dětí. Neboť kořalka bude dražší, a my již nikdy nebudeme tak opilí, aby se nám naše hubené manželky zdály dosti hezkými, a bude méně dětí.”
“Kořalka bude dražší,” zašeptala nostalgicky neznámá modla.
“Koloruji pohlednice,” mluvil k nám zimničně mladý ftizik, “a šest dní pracuji do půlnoci, abych se mohl sedmý den opít. Bude-li teď kořalka dražší, budu museti kolorovat i sedmý den, abych tedy měl, zač bych se opil; ale pak zase nebudu mít, kdy bych se opil, rozumíte?”
“Je to tak krásné,” vzlykal náš soused na našem rameni. “Vždycky když jsem opilý, lezou po mně pavouci, a já mám pavouky tak rád –”
“Uštkne-li člověka zmije,” promlouval opět Hnik, “musí píti líh; a uštkne-li ho bolest, musí také pít. Avšak nyní již chudý člověk nebude smět míti bolestí.”
“Kořalka bude dražší,” propukl divý Meduna. “Ale čím budeme živit své děti ráno a večer, co budou teď píti naše holátka, když naše ženy nemají mléka?”
“Kořalka bude dražší,” ozýval se potřetí zmoženy idol s vrcholícím smutkem.
“Já jsem Pětioký,” představil se nám důvěrně dlouhý muž v bývalém redingotu, “a hledám zámožné společníky. Chci si zavésti import amanit ze Sibiře.”
“Samojedi,” pokračoval Pětioký, vypíjeje naše sklenky, “Samojedi sbírají severní druh muchomůrek, jejichž odvar je strašně opojný, a oni jej pijí. A jejich moč je potom ještě opojná a oni ji pijí, aby se opili. A ještě podruhé jest jejich moč opojná, a oni ji dávají píti svým ženám; ale i voda žen je pak ještě dost silná a dává se píti dětem. Chci zaříditi import muchomůrek a hledám zámožné účastníky. Výhody jsou na dlani,” mluvil Pětioký a psal nám svou adresu křídou na stůl.
Náš soused, neustávaje vzlykati, líbal vděčně naše ramena.
Tenhle, pomyslili jsme si s melancholií, tenhle se opíjí jen proto, aby mohl plakati; snáší šesteru tíhu střízlivých dnů, aby si pak dopřál rozkoše slz a smutků, aby se nasytil vlastními city a vlastní nevědomou bolestí; aby pocítil v sobě zavrženého anděla či nevykoupeného démona; aby žil intenzívně a měl fantazii.
Hle, pravili jsme si ještě, kterak si zde kupují sen a iluzi silnějšího života. Beztoho je skutečnost příliš drahá; ale nyní již sen a iluze budou stejně drahé a ještě dražší nežli skutečnost.
SMRTELNÁ VEČEŘE
Bylo nás devět na onom supé, jež improvizoval princ Ama-Hahabe v náhlém a zdrcujícím záchvatu nudy, jež se ho zmocnila jako černá inspirace; ač nebylo prostředků, jichž by se nedostávalo k jeho potěše, zarmoucený princ si usmyslil, že se zcela poddá své těžkomyslnosti, a proto sedělo nás devět při zasmušilém supé: Goor, totalizátor z klubu, Guignard, hráč z klubu, Čepel, dobrodruh, Bernhard Hadra, nalezený v krčmě, a Vámeš, nalezený pod stolem, baron Ralph, hostitel a my.
A nežli přišla půlnoc, Goor lál, Guignard zpíval, Hadra mluvil pro sebe, Vámeš posupně mlčel a baron Ralph a Čepel se spojili, klnouce; a zarmoucený hostitel, zíraje zoufale a kalně ke stropu, skrytě se radoval, nalézaje tak vydatnou posilu své truchlé nálady.
“Všechny radosti života jsou rmut a tesklivost a bolestné pachtění. Panna sní o lásce, a dostane se jí jen zprznění. Srdce sní o štěstí, a dostane se mu jen rozkoše. Ach, štěstí, řekněte mi, co jest štěstí.”