Tento první pokus navázat spojení s vnějším světem ve mně zanechal trochu trpký dojem. Uvědomil jsem si, že sice mohu klást různé otázky, asi po dvou hodinách na ně dostat odpověď, ale to je všechno. Není zrovna příjemné pomyšlení, že je člověk od všech ostatních oddělen nepřekročitelnou hrází.
Když jsem chvatně kráčel kolem naší garáže v zahradě, napadlo mě, že začne-li Zora zase vyvádět, mohu ho zavřít ke svému moskviči.
Mám poměrně prostornou garáž. Je to pevné zděné stavení s plechovou krytinou. Na jedné straně jsou široká dvojitá vrata na masivní závoru, na druhé straně malé okénko ve výši asi jeden a půl lidské postavy. Vcelku velmi vhodné místo, kde by bylo možno dočasně izolovat nebezpečného člověka. (V té chvíli jsem docela zapomněl na onu obrovskou sílu, které jsme oba nabyli.)
V takových úvahách jsem došel za garáž a ohromeně jsem se zastavil.
Celý záhon zahradních jahod, táhnoucí se přímo u zdi, byl rozdupán. K oknu přistavil kdosi široké prkno a vytrhl rám.Odhodil jsem prkno, povyskočil, zachytil jsem se za okraj okna, povytáhl se a nahlédl do garáže.
Bylo tam všechno v pořádku. Mříž, zapuštěná do zdi zevnitř, nebyla vylomena.
Kdosi se pokoušel vniknout do garáže. Jeho pokus byl neúspěšný, protože nevěděl o mříži v okně.
Nemusel jsem dlouho uvažovat, kdo tím lupičem mohl být. Okamžitě jsem si vzpomněl na Zorovy zablácené boty, na jeho rozpaky, když jsem ho zval dovnitř, i na jeho neochotu říci mi, kde ho všechny ty podivné změny zastihly.
V této chvíli mě však nevzrušil Zorův čin.
On a já! On tady u garáže, já uvnitř v ložnici… Co nás spojovalo? Proč si ta podivná síla vybrala právě mne a jeho, aby s námi prováděla všechna ta kouzla?
V duchu jsem si narýsoval přímku spojující garáž a naši ložnici. Na jedné straně ubíhala k zálivu, na druhé straně vedla k elektrárně.
Odběhl jsem od garáže kousek dál, abych domek spatřil vcelku.
Ovšem. Bylo to tak. Myšlená přímka spojující zadní stěnu garáže a ono místo v ložnici, kde mám svou postel, vedla dál k budově, v níž je umístěn atomový reaktor.
Vytryskl odtamtud zřejmě nějaký úzký paprsek a změnil ve mně a v mém společníku rychlost. Ale proč? Jaký to byl paprsek? Jak mohl proniknout mohutnými kryty, které zachycují celé proudy neutronů a všechno nebezpečí záření provázející rozpad uranu?
A tu jsem si vzpomněl, co jsem viděl včera v noci. Malou namodralou kouli, připomínající medúzu. Kulový blesk… Kulový blesk, který se včera vpil do střechy právě v místě, kam míří má myšlená přímka!
Může to mít nějakou spojitost?
Chvíli jsem si vzpomínal na všechno, co je mi známo o kulovém blesku.
Smůla je, že kulový blesk je právě jednou ze záhad, na něž soudobá věda dosud neumí odpovědět. Pohybuje se obvykle po větru, ale byly i případy, kdy letěl proti proudu vzduchu. Uprostřed koule panuje neobyčejně vysoká teplota, ale přitom může blesk sklouznout po dielektrikách, jako jsou například dřevo nebo sklo, a ani je neožehne. Stává se, že potká-li kulový blesk člověka, vyhne se mu, jako by mu proud vycházející z živého organismu zahrazoval cestu. V dnešní době se vědci domnívají, že kulový blesk vlastně vůbec bleskem není, že to je ionizovaný oblak plazmy, to jest plynu skládajícího se z jader a odtržených elektronů.
Je-li tomu tak, uskutečnila již příroda ve své vlastní laboratoři to, s čím se dnes potýkají nejvýznamnější představitelé vědy.
Mohlo se stát, že by společně se štěpením uranu v reaktoru naší elektrárny vytvořila plazma kulového blesku nějaké nové záření?
Když jsem si uvědomil, že teď stojím před objevem dosud neznámého druhu energie, pocítil jsem, jak se mi zapálily tváře a srdce mi prudce zabušilo.
Nový druh energie!
Paprsky urychlující čas!
Vzpomněl jsem si na pokusy profesora Valceva, které dokázaly, že při radioaktivním ozařování se pronikavě zkracuje doba dozrávání jablek. Vzpomněl jsem si na podobné práce v americké laboratoři na Brookhavenu.
Radostně vzrušen jsem se rozběhl k domu, abych se s Zorou podělil o své úvahy. V chodbě jsem horečně nahmatal v kapse klíč, otevřel dveře do jídelny a zastavil se.
Zora byl pryč.
Ani se neobtěžoval otvíráním okna, prostě vyrazil sklo i s rámem.
Zřejmě nespal už v době, kdy jsem ho byl podruhé kontrolovat.
Oknem viděl, že jdu k Mochovovi; usoudil asi, že už mé společnosti má zrovna dost.
Bleskly mi hlavou všechny špatnosti, které jsem u něho našel.
Co teď bude dělat, když je nekontrolován? Jak naloží s těmi, které cestou potká?
Je neviditelný, má obrovskou sílu, kterou nám dodalo neuvěřitelné zrychlení pohybu! Nikdo ho nedokáže nejen zadržet, ale ani spatřit. Začne-li přepadat lidi, nebudou ani vědět, jaká strašlivá síla vnikla do jejich života.
Vyčítal jsem si lehkomyslnost, s níž jsem nechal Zoru v pokoji, a vyběhl jsem do zahrady.
Pronásledování
Jak už jsem vám řekl, cesta vedoucí naší osadou spojuje pobřežní dálnici se stanicí lokálky, která je vzdálena asi dva kilometry od atomové elektrárny. Nevím proč, ale když jsem byl venku, usoudil jsem skálopevně, že Zora zamířil právě k pobřežní dálnici a navíc ne libovolným směrem, ale určitě k Leningradu.
Asi bych to udělal i já, být v jeho situaci. Používat lokálky jsme stejně nemohli, byla pro nás příliš pomalá.
Začal jsem se chvatně belhat k zálivu. Když jsem došel na dálnici, rozhlédl jsem se.
Vpravo ve směru na Labutinec vede dálnice přímo jako napjala struna, je tedy po ní vidět až na vzdálenost pěti kilometrů. Jak jsem očekával, Zoru jsem tam nezahlédl.
Vlevo, směrem k Leningradu, začíná se dálnice stáčel; ve tvaru protáhlé paraboly. Jeden její konec se dotýká krajních stavení naší osady, druhý malých lázní, nazývaných Vlčí chvost. Finský záliv tu vytváří jakousi malou zátoku a dálnice lemovaná lipami běží podle ní.
Vzdušnou čarou nebo přímo na loďce je od osady k Vlčímu chvostu nanejvýš jeden kilometr, kdežto oklikou po silnici jsou to celé čtyři.
Stál jsem přímo u vody a dlouho jsem upíral pohled do lipové aleje. Protože jsem byl přesvědčen, že se Zora vydal k Leningradu, zdálo se mi neustále, že vidím mezi kmeny míhat se jakousi skvrnku.
A najednou mě napadlo, že bych měl uprchlému chuligánovi nadběhnout, vydat se přímo přes vodu a chytit ho, dřív než dojde k Vlčímu chvostu.
Uvažoval jsem již o tom, že bychom při své kolosální rychlosti mohli chodit po vlnách jako po souši. Teď jsem měl nádhernou možnost si to ověřit. Přinejhorším stejně nic neriskuji, protože pří břehu je tu všude hloubka nepatrná a uprostřed zálivu nemohlo být vody víc než po prsa.
A představte si, skutečně jsem se po vodě vydal.
Ani nevím, s čím by se. dal srovnat pocit, který jsem měl při vstupu na první nehybnou vlnu. Bylo to něco docela jiného než chůze po bažinaté půdě, kdy se propadáš a chvatně vytahuješ nohy z mokřiny. Dokonce to nepřipomínalo ani chůzi po pohyblivém pískli.
Vlastně jsem se ani nepropadal. Sel jsem jako po slabé tkanině, která se znatelně prohýbala a pérovala pode mnou. Měl jsem neustále dojem, že se v nejbližší chvíli probořím, ale než k tomu došlo, stavěl jsem už nohu na jiné místo.
Asi uprostřed zálivu jsem se zastavil, pružná tkanina se pode mnou protrhla a já začal pomalu zapadat do vody. Ale když jsem vykročil na další cestu, hned zase jsem se vynořil.