Řekl bych, že vzhledem k nové rychlosti mých pohybů změnila voda pro mne své fyzikální vlastnosti.
Podle vlastního časového odhadu jsem uběhl kilometr asi za tři minuty. To by nebyl špatný' čas, už proto ne, že jsem měl poraněnou nohu.
Když jsem došel na břeh a prodíral se olšovím k dálnici, s úsměvem jsem si představil, jak se asi Zora zatváří, až mě potká.
Ale netvářil se nijak, protože tam nikde na silnici nebyl.
Dodnes nevím, co jsem to tam na druhé straně zátoky mohl vidět. Snad to byla ona tmavá skvrna, která vzniká při únavě zrakového nervu.
Na zpáteční cestě k osadě jsem potkal několik autobusů. Jeden směřoval k Leningradu a byl docela prázdný, jiné dva, jedoucí opačným směrem, se prohýbaly pod tíhou četných cestujících.
To mi připomnělo, že je dnes vlastně neděle, sváteční den, a já místo abych odpočíval, plahočím se po silnicích za banditou.
A lu jsem poprvé jasně pochopil, jak pojem „svoboda“ neodpovídá představě „dělat cokoli“. Já jsem ve skutečností mohl dělat, co se mi zachtělo — dokonce i běhat po vodě. Ale přitom jsem se cítil jako vězeň v samo vazbě.Všichni se jeli opalovat, koupat se, povídal si s přáteli — a já nemohl nikomu ani povědět o všech zázracích, které jsem už prožil.
Později, dokud jsem žil v tomto podivném stavu, vracel jsem se v myšlenkách často k této otázce.
Svoboda — to je především možnost volně se stýkat s lidmi; bez této možnosti všechno ostatní ztrácí na ceně.
V takových úvahách jsem nepozorovaně došel zpátky do osady a nerozhodně jsem se zastavil.
Kam teď? K Andreji Mochovovi pro odpověď na svůj lístek? Nebo domů něco sníst?
Měl už jsem poměrně velký hlad. A vůbec jsem si všiml, že se mně a Zorovi chtělo jíst mnohem častěji než za normálních okolností — snad proto, že jsme byli neustále v pohybu.
Kde mám teď Zoru hledat?
Skoro úprkem jsem běžel ke stanici elektriky a chvíli jsem ho tam hledal.
Právě přijel vlak z Leningradu a nástupiště bylo plné cestujících a známých, kteří jim přišli naproti. Svátečně oblečení mužové a ženy, mládež s batohy, několik cyklistů.
Ve skutečném životě muselo být na stanici jistě hodně živo, ale mně to připadalo jako shluk voskových figur, vytažených z výlohy konfekce.
Na schůdkách, vedoucích z nástupiště na silnici, stál asi dvouletý klučina v námořnickém. Dědeček ho přidržoval za rameno. Na chlapcově kulatém obličeji utkvěl radostný úsměv. Dva kroky před ním natahovali ruce šťastní rodiče.
Měl jsem dojem, že si tihle všichni zkoušejí pro fotografa sentimentální rodinnou scénku: „Míša vítá tatínka a maminku.“
V té chvíli jsem se poprvé začal stydět za to, že jsem jiný než ostatní.
Později ve mně tento pocit neustále vzrůstal. Ale poprvé jsem jej zakusil právě tady na nástupišti.
Bude to možná vypadat divně, ale nesmírně mě hryzlo, že všichni kolem jsou hezky oblečení, čistí a veselí, kdežto já se mezi nimi motám ve špinavém potrhaném pyžamu, zarostlý a unavený.
Věděl jsem, že mě nikdo nemůže vidět, protože jsem byl neustále v pohybu, ale přemoci pocit studu jsem nedokázal.
Rozhlédl jsem se po nástupišti a vydal se na cestu k Leningradu, která v těchto místech vede při železniční trati. Konečně jsem Zoru spatřil asi osm set metrů před sebou.
A tu začala honička, která trvala celé dvě hodiny.
Vlastně ani nevím, dá-li se to nazvat honičkou. Zora přede mnou neutíkal, protože netušil, že se snažím ho dohnat.
U zastávky „Sport“, která je šest kilometrů od nás, jsem už Zoru málem dostihl, protože se zastavil, aby prohledal kapsy jakéhosi staršího pána profesorských rysů.
Byl jsem od nich v té chvíli asi sto metrů a schoval jsem se do křoví. Bál jsem se, že mě Zora zpozoruje. Pak jsem pokračoval v cestě křovinami, ale Zora už zatím skončil akci, pohodil pánovu náprsní tašku na zem á rychle vykročil dál.
Když jsem šel okolo pána, ležela jeho náprsní taška na zemi. Pán měl kabát celý rozervaný.
Veškerá nepřirozenost a dokonce fantastičnost tohoto pronásledování spočívala v tom, že jsem prostě fyzicky nebyl schopen Zoru dohonit, třebaže jsem jeho rozložitou postavu v saku neustále viděl před sebou. Předháněli jsme automobily i autobusy, pohybovali jsme se rychleji než kterýkoli dopravní prostředek. Nebylo na světě síly, která by mi mohla pomoci.
Jako v dobách prvobytných lidí závisel výsledek jedině na našich nohou. A Zora je měl obratnější, protože já jsem při každém kroku kulhal víc a víc…
Když už jsme se blížili další zastávce, stalo se něco, co mě nakonec přimělo k tomu, abych se pronásledování vzdal.
Železniční katastrofa
Nejdřív se ozval zvuk, který mě přiměl zbystřit sluch.
Belhal jsem se právě kolem nekonečně dlouhé soupravy železničních vagónů, když tu najednou odkudsi z dálky přiletěl a rozezněl se nízký, sílící řev. Tolik se to podobalo hřmění, že jsem se zastavil a pohlédl na nebe. Na něm však nebylo ani mráčku.
Pamatuji se, že mě tento zvuk poděsil. Bylo v něm cosi obrovského, všeobjímajícího. Jako by to byl výkřik celé Země. A v té chvíli jsem si uvědomil, že už mám až po krk všech těch zázraků a kosmických katastrof.
Pak jsem se podíval k lokomotivě, spatřil jsem nehybný oblak páry u komína a pochopil, že to jen hvízdá lokomotiva.
Strojvůdce upozorňoval náčelníka stanice, že se vlak blíží.
Dlouho mi trvala cesta podél železniční soupravy. Nejprve tu byly plošinové vozy naložené žulou, pak několik vagónů s dobytkem, tři cisterny na naftu, zase několik plošinových vozů a zase vagóny.
Byl to nekonečný vlak a už jsem byl chůzí unaven. Přestalo mě to bavit, a to jsem byl teprve asi v polovině.
Když jsem docházel k předním vagónům, začaly se do houkání lokomotivy vplétat vysoké skřípavé zvuky. Zdálo se mi, že vycházejí od kol.
Za chvilku, to už jsem byl u tendru, jsem spatřil vpředu pod nevysokým náspem stařenku v pleteném šátku, která se zoufalým obličejem vztahovala, ruce před lokomotivu.
Protože jsem šel těsně při vagónech, neviděl jsem, co tam může být.
Po několika dalších krocích jsem předhonil i lokomotivu. Pamatuji se, jak mě u ojnice zahalilo mračno páry.
Asi dvacet metrů před předními malými kolečky, kterým se říká běhouny, stála na pražcích asi pětiletá holčička.
Vlastně nestála, běžela. Ovšem pro mne byl celý svět zpomalený, takže mi připadalo, že stojí.
Docela obyčejná holčička. Slámové vlásky, krátké šatečky, buclaté neohrabané dětské nožičky.
Podíval jsem se na holčičku, na stařenku, na strojvůdce, který se bůhvíproč vyklonil málem po pás ze svého okénka, a šel jsem dál.
Zoru jsem stále ještě viděl na silnici asi půl kilometru před sebou.
Ušel jsem asi deset metrů a teprve pak jako bych dostal ránu do hlavy!
Co to dělám? Kam jdu? Za mnou přece co nevidět dojde ke katastrofě! Dítě se dostalo pod vlak!
Teprve později jsem se dověděl, jak k tomu došlo. Na náspu dozrává vždycky v červnu spousta jahod. Výletníci z okolních osad a vesnické děti je často chodívají sbírat, třebaže proti tomu správa drah bojuje.
Stařenka a holčička zřejmě taky byly na jahodách. Pak najednou babička viděla v dálce vlak a zavolala na vnučku, která byla na druhé straně trati, aby tam zůstala a dávala pozor. Vnučka jí nerozuměla a rozběhla se k ní.