Tohle všechno jsem pochopil snadno, ale co mám dělat?
Kdybych teď chtěl holčičku prostě uchopit a postavit ji vedle kolejí do trávy, bylo by to asi tolik, jako kdyby do ní narazil dělový náboj.
Vzpomněl jsem si, jak se lámala opěradla židlí, když jsem je zkoušel přenést na jiné místo.
Netajím se s tím, že jsem k hloupé stařeně pocítil velikou nenávist. Jít s malým dítětem k trati na jahody! Myslím, že se u nás za porušování nejrůznějších železničních předpisů málo trestá…
Lokomotiva se pomalu, ale neodvratně blížila k holčičce.
Dítě i stařena stály naprosto bez hnutí, zatímco obrovitý kolos lokomotivy dobýval každou vteřinou neodvratně centimetr půdy po centimetru. Strojvůdcův obličej vyjadřoval nesmírnou hrůzu a zoufalství. Teď jsem pochopil, že pískání, které se vplétalo do řevu lokomotivy, bylo skřípění brzd.
Nejdřív mě napadlo, abych se pokusil zvednout holčičku za šaty. Ale jakmile jsem zatáhl za sukýnku, začala se lehká látka trhat.
Pak mě napadlo shodit pyžamo a zabalit do něho holčičku jako do pytle. Docela jsem v tu chvíli zapomněl, že už jsem se jednou pokoušel pyžamo svléknout, a tak/ mi v prstech zůstaly jen cáry…
Byla to zvláštní situace. Utíkající holčička, strnulá na jednom místě, nešťastně zkřivená tvář strojvůdce — bezpochyby už byl přesvědčen o tom, že dítě přejede, neodvratně se blížící těžké nárazníky lokomotivy… a v tom všem já, který nevěděl, jak odnést tohle malé stvoření. Ale váhat jsem nesměl. Ještě okamžik, a vlak to dítě rozdrtí.
Nakonec jsem se rozhodl vzít holčičku prostě rukama. Jediná obtíž byla v tom, abych jí příliš rychlým pohybem neublížil.
Nanejvýš opatrně jsem prostrčil dlaně dítěti v podpaží a pomalu začal zvedat drobné křehké tělíčko. I když se dívčiny nohy odpoutaly od pražců, zůstávala stále ještě v takové póze, jako by běžela.
Celá trať už se citelně prohýbala pod váhou lokomotivy. Když se ke mně přiblížil kulatý plochý nárazník, začal jsem dívku zvedat do vzduchu. Sám jsem ještě stál na místě. Pak se mi nárazník opřel do zad a ovanula mě horká vůně olejových mazadel. Udělal jsem několik kroků po pražcích, sestoupil jsem s náspu a holčičku jsem prostě nad zemí pustil.
Nevím, k čemu bych mohl přirovnat to, co jsem právě dělal. V normálním životě by takhle nesl člověk nejspíš umývadlo po okraj naplněné vodou.
Objektivně to muselo vypadat, jako by těsně před koly vlaku sfoukl holčičku nějaký vítr s kolejí.
Stál jsem chvíli při ní a díval se, jak pomalu klesá na trávu. Ve tváři se jí nejdřív objevilo leknutí, potom údiv.
Myslím, že jsem jí přece jen nic neudělal. Stařena stála pořád jako dřív, strojvůdce byl ještě víc vykloněn z okénka a díval se teď pod kola. Zřejmě myslel, že už je dítě někde tam.
Cítil jsem v té chvíli s ním. Nejraději bych ho poplácal po rameni zmazaném od oleje a sdělil mu, že to všechno dobře dopadlo.
Pak jsem se zadíval na dálnici a hledal Zoru. Ale ten už mi mezitím zmizel z očí.
Už jsem nedoufal, že ho dohoním. Došel jsem ke stanici „Odpočinek“, kde se silnice větví. Jedna větev obrací k zálivu a tam se spojuje s pobřežní dálnicí, druhá jde přes Krasnoostrov také na Leningrad.
Teď už jsem nemohl uhodnout, kterým směrem se Zora dal.
Asi deset minut jsem chodil po stanici a neustále se ho snažil najít. Měl jsem žízeň. Přistoupil jsem k malé frontě u stánku se sodovkou. Zatímco prodavačka nehybně odpočítávala drobné zpátky silnému občanovi, už v těchto ranních hodinách celému propocenému, vzal jsem sklenici a chtěl si sám natočit alespoň vodu bez bublinek. Ale byl to pro mne příliš zdlouhavý proces. Nemohl jsem čekat, až mi voda nateče. Postavil jsem sklenici na pult a vytrhl tlustému občanovi z ruky jeho.
Ani něco k snědku bych byl neodmítl a vedle v nádražní budově byl už otevřen bufet. Ale netroufal jsem si vstoupit do místnosti plné lidí. Opět jsem se začal stydět za to, že jsem jiný než všichni ostatní.
Srovnal jsem si hodinky s nádražními hodinami. Šly na vteřinu přesně.
Pak jsem kulhavě zamířil domů. Byl jsem v mizerné náladě. Poprvé jsem si uvědomil, že vlastně lidský život není zrovna moc dlouhý. Celkem nějakých osm set měsíců. A protože žiji třistakrát rychleji, prožiji těch svých zbývajících třicet let za jeden nebo půldruhého měsíce normálního času. Teď máme konec června, v polovině srpna budu už vetchým starcem a umřu.
Ale přitom pro mne, pro mé vnitřní požitky,' to bude plných třicet let se vším, z čeho se lidský život skládá. S nadějemi a zklamáním, s plány a jejich uskutečňováním. A to všechno bude probíhat v naprosté osamocenosti. Přece nemohu za styk se světem považovat ony krátké zprávy, kterými bych se mohl dorozumívat s nehybnými loutkami — lidmi…
Bylo osm a deset minut. Za dvě normální „lidské“ hodiny se má z města vrátit Aňa. Jak ji přivítám? Jak jí sdělím, že už neexistuji v obvyklém rytmu minut a vteřin? Co řekne chlapcům o jejich tátovi?
Byly to trudné myšlenky. Vláčel jsem se po cestě a často jsem bolestně vzdychal.
Někde uprostřed cesty se mi najednou nesmírně chtělo spát. Dlouho jsem si vybíral nějaké místečko v křoví přiokraji cesty; kam bych si mohl lehnout a schován před cizími pohledy se vyspat. Ale tady při silnici bylo všude plno lidí, takže jsem nic vhodného nenašel.
Představa, že by mě někdo mohl při spánku vidět, mě děsila.
Palec na noze mi řádně otekl, zmodral a postupně mě začínalo bolet celé chodidlo. Kulhal jsem stále víc, a než jsem došel do naší osady, musel jsem si několikrát odpočinout.
Ještě když jsem se prodíral křovím za Zorou, zachytil jsem o nějakou větev a pyžamo se mi pod límcem natrhlo. Díra se postupně zvětšovala a nakonec mi na zádech plandaly dvě samostatné půlky pyžama. Stáhl jsem je a zahodil.
Do svého domku jsem se vrátil vůbec ve velmi zbědovaném stavu. Zchromlý, unavený, hladový a do půl těla nahý. Rychle jsem sežvýkal krajíček chleba a svalil se na pohovku.
Nová setkání s Mochovem
Někdy se člověku stává, že i když ho čeká naléhavá a důležitá práce, začne se z ničeho nic zabývat nějakými hloupostmi. Ví, že by se měl pustit do toho důležitého, ale zcela vědomě ztrácí čas tím, že si pečlivě a nějakým novým způsobem ořezává tužku, snaží se vzpomenout na větu z nedávno přečtené knížky nebo něco podobného.
Obvykle to bývá vyvoláno přílišnou únavou.
Když jsem se po několika hodinách těžkého spánku zvedl s pohovky, taky jsem se hned nevypravil k Mochovovi, abych se dozvěděl, napsal-li mi nějakou odpověď, ale vzal jsem si v koupelně košili a začal si ji oblékat.
Konec konců na tom příliš nezáleželo, budu-li po osadě chodit v košili nebo jenom v kalhotách od pyžama. Stejně mě nikdo nemohl vidět a zima nebyla.
Jakmile jsem se však pokusil natáhnout si košili, látka se nehlučně a bez jakéhokoli odporu trhala a brzy se v celém pokoji vznášely utrhané rukávy a cáry, klesající pomalu na podlahu.
Pak jsem se pokusil dát si na nohu teplý obklad (já vím, měl jsem si dát studený, jak se patří při výronech a zlomeninách). Ale obvaz se mi v rukou trhal a nakonec jsem si obul botu naboso.
Teprve pak jsem se vydal k Mochovovi.
Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, jak za tu chvíli náš domek zpustl. V jídelně je vyražen okenní rám, v kuchyni se válí na podlaze střepy z láhve, kterou Zora dopil, venkovní dveře vyletěly z pantů a válí se na zahradě v trávě.