Lépe řečeno, Andrej se neusmál docela. Jen se mu sotva znatelně začaly zvedat koutky úst. To však stačilo, aby se výraz tváře změnil.
Sakra, neuvědomil jsem si hned, že se účastním pozoruhodného pokusu. Pokusu, který dokazuje hmotnost myšlení.
Pohyboval jsem se a vůbec jsem žil rychleji, proto jsem také rychleji myslel. Andrej žil normálně a v naprostém souladu s ostatními procesy si vedlo i jeho myšlení.
Pak najednou jeho pohled pohasl. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy k tomu došlo. Ale slovo „pohasl“ vyjadřuje velmi přesně, co se stalo. Pořád ještě se na mne díval, ale oči už měl jiné. Něco z nich zmizelo. Zakalily se.
Začal hlavu otáčet stranou, jako by se na mne zlobil.
Teprve asi za čtyři minuty jsem pochopil, že si jen chce ověřit, zda mě Valja taky vidí.
Nejzajímavější na tom bylo, jak mu pohasl pohled. Jakmile začal myslet na Valju, a přestal tedy na okamžik myslet na mne, jeho pohled, upřený stále ještě ke mně, se změnil. Zlhostejněl. Tatáž oční bulva, stejná namodrale šedá duhovka s modrými paprskovitými žilkami, ale oči už byly jiné, docela jiné než předtím.
K čemu tam mohlo dojít, když se ztratila myšlenka? Chemické složení oční bulvy se přece nezměnilo.
Měl jsem asi ještě chvíli sedět, aby mohla i Valja ke mně přistoupit a přesvědčit se, že opravdu existuji.
Ale poraněná noha mě strašně brněla.
Strávil jsem v Andrejově pracovně ještě asi dvě hodiny. 0 žádném přímém styku nemohlo být ovšem ani řeči.
Za ty dvě hodiny se Andrej definitivně otočil k Valje, zvedl ruku, aby šla blíž, a obrátil se zase k místu, kde už jsem nebyl. Valja udělala několik kroků od dveří ke stolu. To bylo všechno.
Pro ně byly mé dvě hodiny pouhými dvanácti vteřinami.
Na papír jsem Andrejovi připsal ještě jedno slovo —»-Piš!«— a odešel jsem.
Zase se mi chtělo spát. Únava vůbec přicházela dříve než za normálních okolností. Na okamžik mě napadlo, že bych si měl lehnout tady. Kdybych tu spal nějakých pět hodin, mohli mě Valja s Andrejem pozorovat celou jednu minutu.
Pak jsem se najednou začal bát lehnout si tady v pracovně na pohovku. Bylo to hloupé, ale blesklo mi hlavou, že by tyhle dvě skoro neživé figury mohly mého spánku využít, svázat mě a pak bych jim ani napsat nic nemohl.
Jinými slovy — začaly mi povolovat nervy…
A přitom jsem začal pozorovat, že rychlost mého života se postupně zvyšuje.
Zvyšování rychlosti
Prvně jsem si toho všiml podle padajícího nože, když jsem jej u nás v jídelně pustil na stůl. Předměty vždycky padaly velmi pomalu, ale tentokrát jsem si všiml, že nůž padá ještě pomaleji.
Nové obtíže vyvstaly s vodou. Dříve mi stačilo deset minut a v kuchyni pod kohoutkem mi natekla plná sklenice vody. Teď už to trvalo dvanáct i čtrnáct minut.
Musím přiznat, že jsem si toho nejprve příliš nevšímal.
Když jsem se vyspal a najedl, zamířil jsem zase k Andreji Mochovovi, abych se konečně přesvědčil, zdali věří mé existenci v jiném čase.
Na stole na výkrese mě skutečně čekala řádka:
«-Co máme dělat? Potřebuješ pomoci?-“
Andrej a Valja zase stáli u stolu, jako by něčemu naslouchali.
Potřebuji pomoci? Ani sám nevím, co potřebuji.
Pak jsme si ještě dvakrát s Andrejem psali. Napsal jsem mu, že se kdesi potlouká Zora a že moje rychlost neustále roste. V odpověď mě požádal, abych se mu ještě ukázal.
Seděl jsem tedy ještě jednou u něho v pracovně dvě a půl hodiny a on i Valja mě znovu viděli. Řeknu vám, tahle setkání byla trýznivá. Nedokázal jsem přemoci podráždění, které ve mně vyvolávala pomalost normálních lidí, a kromě toho jsem byl neustále v rozpacích. Zdálo se mi, že ten či onen Valjin nebo Andrejův pohyb se týká přímo mne, ale pak se zjistilo, že tomu tak není. Například Andrej začal zvedat ruku. Okamžitě jsem usoudil, že se mne chce dotknout. Ale ruka šla mimo. Zvedala se minutu, druhou, třetí… Napadlo mě tedy, že chce na něco ukázat. Ale nakonec po pěti nebo šesti minutách se vysvětlilo, že si jen shrnuje vlasy s čela.
Ani jednou se mi nepodařilo předem uhodnout, co bude ten či onen pohyb znamenat.
Tahle setkání neměla skutečně žádný smysl. Mohli jsme být spojeni jedině písemně.
Měl jsem spoustu volného času a nejprve jsem nevěděl, co s ním.
Bylo to zvláštní, ale uvědomil jsem si, že člověk nemůže nic dělal jen pro sebe samotného. Ani odpočívat ne.
Kupříkladu knihy.
Otevřel jsem si jednou svazeček Stendhala, ale hned zas jsem ho položil.
Bude to asi tak, že nečteme jen pro čtení samo, nýbrž s tajnou (dokonce i pro nás samotné tajnou) nadějí, že z nás četba udělá lepší, chytřejší lidi a že tuto krásu a moudrost sdělíme jiným.
Robinson Crusoe by jistě nečetl bibli, kdyby nevěřil, že se někdy ze svého ostrova přece jen dostane. I já jsem se cítil právě takovým osamělým Robinsonem v neobydlené pustině jiného času. Kdopak ví, podaří-li se mi vrátit se mezi lidi…
Pochopitelně jsem hodně uvažoval o tom, jaká síla uvrhla mne a Zoru do tohoto podivného stavu, a došel jsem k závěru, že na mé hypotéze o kulovém blesku není nic nepravděpodobného. Součinnost plazmy se štěpením uranu mohla nesporně vyvolat záření, charakterem blízké záření radioaktivnímu, jaké lidstvo dosud nezná. A o tom, že radioaktivní záření je schopno ovlivňovat biologické procesy života, o tom nikdo nepochybuje…
Nashromáždil jsem již hodně pozorování. A protože jsem se domníval, že později bude vědu zajímat všechno, co zakusil a viděl první člověk žijící zrychleným životem, začal jsem si psát deník.
Na některé stránky se dodnes jasně pamatuji:
«-25. června, 8 hodin 16 minut 4 vteřiny. Prozkoumal jsem pásmo, jímž letěl paprsek od stěny elektrárny k zálivu. Všechno živé v tomto pásmu žije zrychleně. Keř pivoněk, který byl ozářen, rozkvetl již bohatými květy. Obvykle rozkvétá počátkem července. V pásmu účinnosti je tráva o dva až tři centimetry vyšší než jinde. Je to dobře vidět z dálky a ze strany, například z dolní větve lípy vpravo od domu.«
«25. června, 8 hodin 16 minut 55 vteřin. Asi před čtyřmi mými hodinami vyšel od Juškovových z domu jejich nejstarší syn a kráčí teď po zahradě. Když jsem ho pozoroval poprvé, trval každý jeho krok asi tři mé minuty. Teď už mu trvá čtyři. Znamená to, že se neustále zrychluji. Toto pozorování potvrzuje i jiná skutečnost. Voda ještě více zpevněla. Stál jsem v zálivu na vlně asi třicet vteřin, a neprobořil jsem se.«
«Téhož dne a hodiny, 28 minut. Udeřil jsem kladivem do balvanu v zahradě. Kladivo se zploštilo na lívanec, jako by bylo z hlíny. Několika dalšími údery jsem z něho udělal kouli.
Dřevo je měkké jako máslo. Tlusté coulové prkno se mi podařilo rozříznout napříč stejně lehce, jako bych krájel máslo. Ale při druhém pokusu se nůž ztupil a dalo mi hodně práce ho vytáhnout.
Spatřil jsem v zahradě motýla, kterého jsem nemohl dohonit. Vždycky mi uletěl. To je další důkaz, že neznámá síla zapůsobila na všechno živé. Ale opravdu jen živé, protože hodiny jdou jako dřív.
Zajímavé by bylo zjistit, zvýšila-li se v tomto pásmu rychlost šíření rádiových vln a elektrického proudu. Bohužel nemám žádné přístroje..«
Když jsem několika údery do balvanu dělal z kladiva hned kouli, hned zas placatý vdolek a dělal to tak dlouho, dokud se železo nezačalo drolit, byl jsem si' pochopitelně vědom, že fyzikální vlastnosti kovu zůstaly stejné. Ani dřevo, které jsem řezal jako máslo, se nijak nezměnilo. Podstata byla v tom, že se neuvěřitelně zvýšila síla mých pohybů.