V této souvislosti mi napadlo, že v budoucnosti, až se lidstvo naučí zrychlovat život, zvýší se nebývalé jeho schopnost ovládat přírodu.
Vždyť až dodnes, zamyslíme-li se nad tím, se veškerý biologický život na Zemi, včetně člověka, rozvíjel v naprosté harmonii s neživou přírodou. A v důsledku toho se lidské tělo podřizuje stejným zákonům, například přitažlivosti, jako kámen. Kromě toho je člověk stejně pomalý jako většina ostatních živých tvorů. Ale to přece není jenom harmonie, to je i otrocká závislost. Kámen se neudrží ve vzduchu, protože jeho specifická váha je vyšší než specifická váha vzduchu. A ani člověk není v dnešní době schopen létat bez zvláštních a složitých přístrojů.
Myslící člověk a kus křemene jsou si před přitažlivostí rovni.
A teď já jako první z lidí jsem zjistil, že nastala doba, kdy bude možno tuto nepřirozenou rovnost narušit. S pomocí obyčejných křídel z hliníku nebo plastické hmoty dokáže člověk, který dostal impuls ke zrychlení, udržovat se ve vzduchu a provádět několik desítek vzmachů za vteřinu.
Lidé se naučí chodit po vodě. Nebudou se bát pádu z menší výšky, protože zrychlení volného pádu jim bude připadat nekonečně pomalé.
Nesrovnatelné se zvýší možnosti výroby. Kov a dřevo budou v rukou člověka měkké jako vosk, a přitom neztratí vůči všem ostatním přírodním silám svou pevnost.
Jednou po takových úvahách jsem měl sen. Podivný, šťastný a radostný sen.
Zdálo se mi, že stojím v obrovském sále s vysokými, kouřově perleťovými stěnami. Neměl střechu a levou stěnu. Přede mnou na stejně kouřové perleťové podlaze ležely svitky výkresů; ne na papíře, na jakési hladké žluté látce. Byla to moje práce, kterou „jsem právě dokončil.
Vlevo, kde nebyla stěna, se prostíralo moře. Úskočné, zlé severní moře, ženoucí proti mně zástupy vysokých vln. Kdesi dole bily do neviditelného břehu, až se stěny a podlaha budovy třásly. Také nebe bylo bledé, severní, pokryté modrými nabobtnalými mračny, jen na obzoru jiskřil úzký čistý proužek nadcházejícího jitra. Všude bylo plno ohromující svěžesti, síly a mohutnosti. A já po právě skončené nesmírně obtížné práci, vtělené do výkresů, jsem se cítil naprostým, suverénním pánem tohoto obrovského sálu — i toho moře a nebe a celého světa. A věděl jsem přitom, že všichni lidé, nesčíslné množství lidí kdesi za stěnou sálu a za bouřlivým obzorem, jsou právě takoví jako já, hrdí vládci veškerého jsoucna…
Ještě něco se mi tenkrát zdálo, ale zapamatoval jsem si zejména ten pocit hrdosti, sdílený.se všemi lidmi, pocit hrdosti z neomezené vlády nad světem.
Po tomto snu jsem několik hodin chodil nehybnou osadou. Byl jsem šťasten a ani jsem nepociťoval osamělost, která mě předtím neustále trápila.
Uvědomoval jsem si, že veškerá dosavadní historie byla ve skutečnosti dětským věkem lidstva, že nyní nastal čas, kdy si člověk dokáže vyrábět nejen nové stroje a mechanismy, ale i jiné fyzikální podmínky existence — jiné, než kterým se podřizuje živočišný i neživý svět.
Musím však poznamenat, že to byly poslední mé klidné hodiny. Poslední, protože se rychlost mého života neustále zvyšovala a já jsem se začínal cítit velmi špatně. Přibližně v osm hodin devatenáct minut jsem zpozoroval, že všechno, co se v osadě pohybuje, se hýbá ještě pomaleji. To znamenalo, že jsem já začal žít rychleji.
Vzduch jako by ještě více zhoustl, bylo stále obtížnější překonávat při chůzi jeho pasivní odpor. Voda z otevřeného kohoutku už nevytékala, ale vyrůstala jako skleněný rampouch. Dal se odlamovat a dlouho zůstával v ruce vcelku jako želé a teprve po chvíli se voda začínala roztékat po dlani. Bylo mi neustále horko. A postupně jsem se začínal potit. Když jsem se pohyboval, vysychal mi pot na obličeji i na těle okamžitě. Ale stačilo, abych se zastavil, a ihned jsem byl pokryt podobným želé, jako byla voda, jenže mnohem nepříjemnějším.
To všechno by se dalo vydržet. Ale začala mě trápit neustálá žízeň. Pořád jsem chtěl pít, ale z kohoutku tekla voda pro mne příliš pomalu. Naštěstí mě už dříve napadlo otevřít kohoutek u vany, ale za několik mých hodin v ní bylo vody jen na dně. Věděl jsem, že mi dlouho nevystačí. a snažil jsem se obejít s tou, kterou jsem získal z vodovodu. Je zvláštní, že jsem tenkrát nepřišel na to, abych si zašel do některého jiného domku. Tam jsem mohl najít plnou konvici nebo třeba celé vědro. Nevím proč jsem měl dojem, že kohoutek v kuchyni a v koupelně jsou jediným zdrojem, odkud mohu získat vodu.
Pak se k žízni přidal hlad. Už jsem vám říkal, že jsme s Zorou dostávali hlad častěji než v obvyklém životě. Asi jsme při pohybu vydávali příliš mnoho energie. Teď jsem skoro pořád něco žvýkal, a přesto jsem se nemohl nasytit.
S potravinami to vůbec bylo těžké. Z krámku jsem si přinesl jen tři šišky chleba a několik plechovek konzerv — tedy to, co jsem pobral do ruky. Kufru jsem nemohl použít, protože jakmile jsem ho vzal do ruky, utrhlo se mu držadlo. Když jsem se v předsíni pokusil sejmout z věšáku tlumok, zbyly z něho cáry. Čím rychleji jsem žil a pohyboval se, tím menší pevnost měly všechny věci.
Tři malé šišky chleba a plechovka byček v tomatě mi vystačily na pouhé tři nebo čtyři hodiny. Pak jsem musel jít do krámu znova.
Nikdy jsem nezakusil tak prudký, palčivý hlad — dokonce ani za blokády Leningradu.
Nejhroznější bylo, že jsem hladověl doslova při plných ústech. Žvýkal jsem a cítil, že mi to stejně nestačí, že mě potraviny nenasytí. Pak hlad ustoupil vedru.
Má rychlost se stále zvyšovala a osada už byla zcela nehybná. Syn Juškovových, který se na zahradě přichystal k rozcvičce, stál jako socha. Vzduch zkapalněl. Abych mohl jít, musel jsem dělat rukama pohyby jako při plavání, jinak bych tu souvislou stěnu nepřekonal.
Dýchalo se mi těžce, srdce nepřetržitě tlouklo jako po namáhavém sprintu.
Ale nejhroznější přece jen bylo vedro. Dokud jsem ležel bez hnutí, bylo mi jen horko. Ale jakmile jsem zvedl ruku. cítil jsem ožehnutí jako od vřelé vody. Každý pohyb vyvolával pálení. A když jsem musel udělat několik kroků zhoustlým vzduchem, zdálo se mi, že kráčím proti rozžhavenému pouštnímu samumu.
Kdyby mě nebyl trápil hlad a žízeň, mohl jsem pořád ležet. Ale voda byla doma v koupelně, kdežto potraviny v krámku.V tomto stavu jsem si několikrát vzpomněl na Zoru. Prožívá taky takové útrapy?
Pamatuji se, že jsem v osm hodin dvacet dvě minuty šel do krámku. Neznám dost názorných slov, abych vám tuto cestu popsal.
Když jsem vyšel z domu, napadlo mě, že půjdu-li přes zahradu po trávě, a ne po pěšině, nebude mi takové horko. Je to samozřejmě hloupost, protože před tímto vedrem jsem se nikam nemohl schovat. Bylo ve mně, v příšerné rychlosti mých pohybů, které ovšem mně samotnému připadaly neobyčejně pomalé.
Byl jsem do pasu nahý a to mé trápení ještě zvyšovalo. Nejdřív jsem myslel, že bude nejlepší zakrýt si lokly hruď a dlaněmi obličej. Ale zjistil jsem, že nebudu-li si pomáhat rukama, nedostanu se hustým vzduchem ani o krok dál.
Horkem jsem několikrát ztratil vědomí. Všechno kolem mne dostávalo rudý nádech, pak zase okolí bledlo a zahalovalo se šedivou clonou. Potom jsem se znovu vzpamatovával a pokračoval v cestě.