Sel jsem ke krámku jistě tři hodiny.
Prodavač stál v podivné póze. Na jeho kníratém obličeji jsem viděl zlost. Držel v ruce velký nůž na maso, napřažený směrem k polici, kde měl konzervy.
Nejspíš zpozoroval, jak mu plechovky byček v tomatě a tresčích jater jedna za druhou mizí, a rozhodl se neviditelného zloděje rozetnout vejpůl.
Bylo zajímavé, že ho ani tolik nepřekvapil zázrak sám. Největší starosti mu dělalo, že musí pachatele potrestat a zamezit dalším úbytkům zboží.
Než by jeho velikánský nůž dopadl, byl bych stačil odnést celý krám. Vlastně, nestačil bych.
Je to zvláštní, ale postupně se má síla měnila v bezmocnost.
Před čtyřiceti nebo padesáti hodinami, když jsme šli s Zorou do Gluškova, připadalo mi, že jsme skoro všemohoucí. Dřevo se v našich rukou lámalo bez jakéhokoliv odporu a jistě by nám nedalo žádnou práci ohnout podkovu dvěma prsty.
Ale teď, když se rychlost života a našich pohybů dále zvýšila, pocítili jsme důsledky nepevnosti věcí z druhé strany. Nemohl jsem nic vzít do ruky. Všechno se lámalo, tříštilo a rozplývalo se mi pod rukama. Nadbytek síly mě učinil bezmocným.
Nemohl jsem si odnést už ani šišku chleba. Mělo to stejnou naději na úspěch, jako odnést si z mořské vlny velký chomáč pěny.
Chléb se rozplýval, jakmile jsem se ho dotkl, a nemohl jsem ho ani z pultu zvednout.
Chvíli jsem stál vedle prodavače, ten byl pořád stejně nehybný, a jedl jsem chléb po hrstech. Už jsem měl zase nesmírnou žízeň. Vzadu za krámkem byla nádrž s vodou, ale než bych otevřel kohoutek, zapumpoval a dočkal se vody, uplynuly by jistě dvě tři mé hodiny. Kromě toho jsem se bál, že nějakým neopatrným pohybem utrhnu ventil kohoutku.
Vzal jsem si tedy do každé ruky jednu konzervu a vydal se zpátky.
Přešel jsem hned na naši stranu ulice, protože tento úsek cesty byl pro mne nejhorší. Bál jsem se, že padnu a už nevstanu, kdežto při plotě jsem přece jen cítil větší jistotu.
Když jsem šel kolem Mochovova domu, pohlédl jsem do otevřeného okna pracovny. Andrej s Valjou stáli vedle sebe a dívali se na stůl. Zřejmě čekali, kdy se zas objevím.
V uších mi jako zvon duněl tlukot mého vlastního srdce a při každém pohybu mě ohlušovalo pronikavé svištěni. Měl jsem ústa vyschlá žízní a vyčerpané oči viděly osadu hned červenou, hned zas bledou.
Vzpomínám si, jak smutně jsem se díval na svého přítele. Nemohl mi nijak pomoci, i kdyby o mém trápení věděl. Žádný z lidí mi nemohl pomoci.
Zatím celá osada žila svým obvyklým klidným životem. Bylo časné nedělní ráno, lidé se chystali na pláž nebo k jezeru. Žádný, kromě Andreje s Valjou, mě neviděl, žádný nevěděl o tragédii, která se tu odehrává.
Doma jsem snědl konzervy, Řezal jsem plech nožem, jako by to byl papír. Pak jsem se napil a udělal další záznam v deníku.
«Téhož dne. 8 hodin 25 minut 5 vteřin. Rychlost mého života převyšuje rychlost normální zřejmě už devětsetkrát, ne-li víckrát. Od dálnice směrem k elektrárně kráčí muž a žena s velkým červeným kufrem. Než dojdou k mým vrátkům, budu již mrtev.«
Pak jsem vlezl do vany, lehl si na břicho a se zuřivou dychtivostí jsem začal pojídat husté želé — vodu.
Cekal jsem na smrt. Velice jsem litoval jen jedné věci — že jsem se k takovému pokusu neodhodlal sám dobrovolně, že tahle neznámá síla popadla náhodou právě mne.
Pamatuji se, že mi hlavou najednou bleskly Lermontovovy verše:
Pod chladným sněhem ruské země,
pod žhavým pískem pyramid…
Nesnesitelným vedrem jsem opět ztrácel vědomí a zachytával jsem se těchto veršů jako tonoucí stébla.
Pod žhavým pískem pyramid…
A pak jsem slyšel zasténání. Lidské zasténání.
Ozvalo se jistě nejméně třikrát, než jsem si vůbec uvědomil, co to je. Pozvedl jsem se, celá záda mi přitom ovanul žár, a vykoukl jsem přes okraj vany.
V chodbě na podlaze ležel Zora. Okamžitě jsem ho poznal podle pruhovaného saka, třebaže už bylo celé rozedrané a místy propálené.
Člověk se zřejmě nikdy nestará o sebe tolik, jako o jiné.
Dodnes nechápu, kde jsem nabral sil, abych vylezl z vany a připlazil se k Zorovi. Když jsem ho převrátil na záda a spatřil jeho rudý, napuchlý obličej, uvědomil jsem si, jak asi vypadám já. To už nebyl obličej — nakynutá rudá hmota se štěrbinkami pro oči a černým jícnem úst.
Zvýšení rychlosti ho zřejmě zastihlo mnoho kilometrů od osady. Pocítil, že pohyb je čím dál namáhavější, že už se nemůže napít a najíst, a to ho polekalo. Možná že zkoušel i požádat o pomoc lidi, kteří žijí obyčejným životem, ale když pochopil, že od nich ničeho nedosáhne, vzpomněl si na mne. Usoudil, že jedině já mu mohu porozumět a pomoci.
Myslím, že poslední metry k domu došel už skoro slepý, po hmatu.
Věděl jsem, co potřebuje především. Zatáhl jsem ho do koupelny a pokusil se plechovým hrnečkem nabrat na dně vany trochu vody. Hrneček však jen seškrabával dlouhý proužek vody, který se ve vzduchu stáčel a pomalu klesal zpátky na dno.
Začal jsem tedy nabírat vodu do hrstí a cpát mu ji do úst. Zora dychtivě hltal toto želé.
Pak se jeho oči trochu pootevřely a víte, co jsem v nich viděl? Slzy. Slzy bolesti. Byl celý popálený.
Strhl jsem mu se zad kouřící cáry saka a košile, zatáhl ho do vany a ponořil mu tvář do zbytku vody na dně.
Pak jsem si řekl, že mu musím dát něco k jídlu. Věděl jsem, že neudělám-li to, za hodinu prostě zemře. Cítil jsem to sám podle sebe.
Nabral jsem z vany několik hrstí vody, spolkl je a se zaťatými zuby jsem zamířil do krámku. Byl jsem přesvědčen, že musím dojít a vrátit se s konzervami pro Zoru.
V zahradě jsem narazil hrudí do hustého vzduchu a klestil si jím cestu. Prsa a ramena mi spaloval žár.
U vrátek jsem se ohlédl. Chodci s červeným kufrem byli vzdáleni asi třicet metrů. Šli už v těchto místech tak dlouho, že jsem je málem považoval za součást krajiny. Naproti v zahradě Juškovových stál jejich syn s rukama nad hlavou. Vedle něho mladá Máša už po několik hodin sundávala ze šňůry plenu.
Nejobtížnější bylo přejít ulici. Soustředil jsem všechny síly, udělal první krok, pak druhý. Pamatuji se, že jsem přitom hlasitě sténal… a najednou…
A najednou…
Nedokázal jsem si v prvním okamžiku uvědomit, co se to děje.
Do boku a do ramene se mi opřel svěží větřík, muž se ženou se odtrhli z místa a rozběhli se ke mně tak strašnou rychlostí, až jsem měl dojem, že mě svým kufrem porazí. Plena vypadla Máše z ruky a jako ptáček se rozletělak elektrárně. Mladý Juškov začal s rychlostí kouzelníka do'sedávat na bobek, vyskakovat a vyhazovat ruce do stran.
Současně mi vnikly do uší hlasité zvuky klavíru a dunění příboje v zálivu.
Spící svět se probudil a vrhl se na mne.
Vzpomínám si, že prvním mým pocitem byl panický strach.
Otočil jsem se a prudce se rozběhl přes zahradu domů.
Několikrát jsem přitom zakopl a upadl, ale pořád se mi zdálo, že běžím příliš pomalu, že nemohu utéci všem těm neuvěřitelně hlasitým zvukům a děsivě rychlým pohybům okolního světa.
Na zápraží jsem znovu zakopl a bolestivě se udeřil do, kolena, pak jsem vrazil do kuchyně, zachytil nohou za práh a svalil se na podlahu.
Pak do mého vědomí pronikl ohromující, radostný, životodárný zvuk.