Tekla voda!
Tekla z kohoutku, v kuchyni, žbluňkala ve vaně. Stříkala ve vzduchu a nad smaltovaným okrajem vany už se zvedala brunátná, napuchlá, zděšená Zorova tvář.
Znovu rozhovor na pobřeží
„A co bylo dál?“ zeptal jsem se dychtivě. „Jak to bylo dál? Doma vás pak našli?“
„Dál bylo ještě všelicos.“ Inženýr se opřel o opěradlo lavičky. „Přijela žena, — s níž jsem se rozloučil teprve předchozího večera, našla tam Zoru a mne, vyhublého, opáleného, posetého modřinami a oděrkami, s vousy týden starými. Mému vysvětlování pochopitelně nechtěla věřit. Ale pak přišli Mochovovi, vyprávěli o mých dopisech, o psacím stroji, který skákal po stole sem tam, a o mém občasném objevení. A ještě později se přišlo na to, že v osadě, na nádraží i na silnici, bylo mnoho svědků příhod, které jsme s Zorou zažili. Chodec v pumpkách, kterého Zora povalil, ležel s lehkým otřesem mozku v chatě u svých známých. Pomocnice v domácnosti od Juškovových viděla jakési podivné stíny, jak se několikrát mihly ulicí, a slyšela zvláštní svištění. Strojvůdce nákladního vlaku dostal důtku za neodůvodněné zastavení vlaku… Ale to není to nejzajímavější. Co překvapuje nejvíc, je skutečnost, že všechno, co jsme s Zorou zažili, se odehrálo během dvaceti minut. Prosím, možná jedenadvaceti. Chápete, to je asi tak doba, během níž se pozdravíte se sousedem, zeptáte se ho, jak mu včera braly ryby, a vykouříte s ním cigaretu… Kdybych nebyl navštěvoval Mochova, nikdo by neuvěřil, co se s námi stalo. Zvláštní, viďte?“
„Zvláštní,“ přisvědčil jsem. „Ani se tomu nechce věřit. I když jsem na vlastní uši slyšel o přízracích u Finského zálivu.“
Odmlčeli jsme se.
Na břeh už se začali trousit lidé. Za námi na verandě zotavovny řinčely číšnice lžícemi. Připravovala se snídaně. Zvuky nám připadaly jako vždy po ránu nějaké čisté, vymydlené.
„Teď už ovšem nejde o to, zda to všechno bylo nebo ne,“ řekl Korostylev. „Byla ustavena skupina vědců.“
„A co Zora?“ zeptal jsem se.
Korostylev se ušklíbclass="underline"
„Zatím je v sanatoriu. Prý chce jít na večerní školu a stát se fyzikem… Kdopak ví, možná že z něho přece jen bude člověk.“
„Tenhle efekt nám otevírá velké perspektivy. Například meziplanetární cesty. Dřív nás ani ve snu nemohlo napadnout uvažovat o návštěvě jiných galaxií. Žádný lidský život by k tomu nestačil. Ale teď, je-li možno život zrychlovat, bude zřejmě možné jej také zpomalit a člověk se tak dostane do jiných galaxií.“
„Možná,“ souhlasil Korostylev. „Ale to není to hlavní. Rozumějte, právě dnes prožívá věda veliký skok. Atomová energie, polovodiče, kybernetické přístroje. A my máme přibližnou představu, co od těchto činitelů můžeme očekávat. Ale naprosto nic nevíme o těch nových revolučních objevech, k nimž v nejbližším desetiletí bezesporu dojde. Takových objevech, jako například tyhle paprsky. Během celé historie zdokonaloval člověk pouze pracovní nástroje.Ale ani jednou se nepokoušel vědomě zkvalitnit nejdůležitější nástroj, který mu umožňuje ovládat přírodu — své vlastní tělo. Abych řekl pravdu, za čtyři tisíce let civilizace zůstalo lidské tělo tím nejméně dokonalým ze všeho, co ovládáme. Fyzická struktura těla zaznamenala za tu dobu dokonce určitý krok zpět. Dnes nedokáže průměrný člověk udělat to, co dokázal člověk prvobytný — například uběhnout dvacet kilometrů se zabitým jelenem přes rameno. Ale teď už se situace změní. Za sto let budou lidé žít v komunismu docela jinak, než si to dnes představujeme.“
Chvíli jsme mlčeli. Nad pláží ozářenou sluncem se vznášel neutichající hukot příboje. Na okamžik jsem se pokoušel představit si, že vlny zastavily svůj nekonečný koloběh a racek nad pobřežím zůstal viset ve vzduchu.
Ale nedošlo k tomu. Člověk se ještě nestal pánem Času a všechno běželo dál v obvyklé odvěké harmonii. A přitom každá kapka vody, každé zrnko písku v sobě skrývají nové neznámé možnosti.