V noci se vybouřilo. Oknem jsem viděl cípek nebe a větvičku lípy, rostoucí v zahradě přímo u stavení. Když jsem ji spatřil, zaradoval jsem se, že je venku bezvětří — lístky visely docela bez hnutí.
Brzy jsem začal pociťovat, že je v celém pokoji nějaká zvláštní, neobvyklá atmosféra. Nejdřív jsem postřehl jakési zvláštní zvuky, jako by někde poblíž přesunoval kdosi z místa na místo velké listy papíru.
Byl to takový přerývaný šramot, který občas utichal, občas zase zesiloval.
Pak jsem si uvědomil, že neslyším obvyklý zřetelný tikot velkých starých pendlovek, které jsem dostal od dědečka. Co se pamatuji, nezastavily se tyhle hodiny ještě nikdy, a pomyšlení, že se porouchaly, mi bylo velmi nepříjemné.
Vyskočil jsem z postele, a jak jsem byl v pyžamu, přistoupil jsem k druhému oknu, které nevede do zahrady, ale na záliv.
Odhrnul jsem závěs a letmo jsem pohlédl na břeh a asfaltovou silnici. Pak jsem se otočil a vykročil k hodinám. Při tom krátkém pohledu jsem nabyl jakéhosi zneklidňujícího dojmu. Spatřil jsem vlnu valící se na písečnou pláž, dva chodce při okraji silnice, motocykl řítící se po asfaltu — tedy všechno docela obyčejné, ale přitom v tom bylo něco divného.
Přistoupil jsem k hodinám — byl to starý švýcarský mechanismus, uzavřený do vyřezávané dubové skříňky — a otevřel jsem dvířka, abych si prohlédl, co se jim stalo.
Otevřel jsem dvířka… a strnul jsem.
Představte si, co jsem viděl! Kyvadlo na dlouhé a silné bronzové tyči neviselo vertikálně. Bylo odchýleno doleva, tedy bylo v poloze nejvzdálenější od rovnováhy!
Pamatuji se, jak v dětství, jako dvanáctiletý kluk, jsem často snil o tom, že udělám nějaký zázrak. Například vyskočit a nespadnout hned zase na zem, nýbrž zůstat chvíli viset ve vzduchu. Nebo zvednout kamínek, spustit ho a vidět, že nepadá, ale zůstává ve vzduchu. Vyskakoval jsem neustále, desetkrát, stokrát, vyskakoval jsem až do úplného vyčerpání, ale pokaždé jsem zas způsobně padal na zem v souladu se všemi zákony přitažlivosti. Ale neúspěchy mi nevzaly chuť k dalšímu snění. Namlouval jsem si, že když ne dnes, tedy zítra jistě se dokážu zbavit oné spoutávající přitažlivosti a pak… Pak se fantazie rozlétala naprosto bezuzdně. Už jsem se vznášel nad zemí, prolétával hranice, pomáhal arabským povstalcům bojovat proti francouzským kulometům, osvobozoval z žalářů vězně kapitálu a vůbec jsem předělával celý svět.
Každý z nás snil v dětství o nějakých zázračných křídlech nebo o čepici, která člověka dělá neviditelným, nebo o čemkoli toho druhu.
A teď jsem viděl uskutečnění svého chlapeckého snu. Na kyvadlo našich hodin nepůsobila přitažlivost. Hmota Země je nepřitahovala. Vznášelo se ve vzduchu.
Nevím, jak by se na mém místě choval někdo jiný. Ale já byl docela ohromen, zničen a přinejmenším půl minuty jsem upřeně zíral na kyvadlo. Pak jsem zatřepal hlavou a protřel si oči.
Hodiny nešly a kyvadlo bylo stále na levém krajním konci své dráhy. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak.
Roztržitě jsem pohlédl z okna a to, co jsem tam spatřil, mě zděsilo podruhé.
Za celou dobu, co jsem zíral na kyvadlo, se celá situace ani o chloupek nezměnila. Stále tatáž vlna se chystala valit na břeh — zapamatoval jsem si ji podle zpěněného, dolů zahnutého hřebene — dva chodci byli u silnice v témž postavení, v jakém je zachytil můj předchozí letmý pohled, dokonce i motocyklista zůstával na témž místě.
Vzpomínám si, že mě nejvíc překvapil ten motocykl. Byla to „12–49“ a musela jet rychlostí přinejmenším padesát kilometrů — viděl jsem to podle namodralého kotoučku dýmu z výfuku, který se vznášel v poměrně velké vzdálenosti od výfukové trubice. Motocykl se tedy rychle řítil, a přitom stál. Stál a ani se přitom nekácel na bok, zase docela proti všem zákonům rovnováhy.
Tehdy jsem usoudil, že spím a že se mi to všecko prostě zdá. Jak se to vždycky v románech dělá, štípl jsem se do levé ruky a vykřikl jsem bolestí. Ba ne, asi nespím.
„To je legrace,“ řekl jsem si, ačkoli to vůbec nebylo legrační, ale spíš hrozné.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji a opět se vrátil pohledem k oknu.
„Jsem inženýr Korostylev,“ prohlásil jsem nahlas. „Jmenuji se Vasilij Petrovič, je mi pětatřicet let a dneska máme neděli pětadvacátého června.“
Vida, zbláznit jsem se taky nezbláznil. Myslelo mi to dobře.
Se srdcem strachy se tetelícím jsem vyšel z pokoje, odemkl jsem v předsíni a strčil do dveří vedoucích do zahrady. Dveře se neotevíraly. Strčil jsem do nich tedy silněji a opřel se ramenem.
Ozval se praskot a dveře vyražené z pantů se svalily na verandu.
Zdrceně jsem se na ně podíval. Ani dveře se nechovaly jako dřív.
Mimochodem, ten praskot byl prvním normálním zvukem, který jsem toho rána slyšel. Uvědomil jsem si, že dokud jsem byl v pokoji, obklopovalo mě neustále jakési zvláštní mlčení, porušované jen divným šramotem.
Nemohl jsem si nijak vysvětlit, co se to stalo s dveřmi. Vykročil jsem tedy po pěšince k nízkému řídkému plotu, oddělujícímu naši zahradu od cesty. A tady zase začaly podivné věci. Když už jsem byl skoro u vrátek, pocítil jsem, že mi dá asi hodně práce se zastavit. Byl to pocit, že mě setrvačné síly unášejí někam kupředu. Znáte to. Jako když se například utíká s příkrých schodů.
S nejvyšší námahou jsem „zabrzdil“ u plotu a pomalu vyšel na ulici.
Klidně a mírumilovně stály domky naší osady. Za plůtky se sušilo dětské prádlo. Od obrovského majestátního topolu, obaleného světlezelenými blyštivými listy, který stál před Mochovovým domem, se linula čerstvá pronikavá vůně. Na čistém, po bouři jako vymeteném nebi zářilo jasné jitřní slunce.
Podle sklonu trávy a podle toho, jak sehnuté byly větve topolu, by se dalo soudit, že vane poměrně silný vítr. Dokonce i vlna v zálivu naznačovala větrné počasí. Ale já jsem žádný vítr necítil. Bylo mi horko.
Stál jsem chvilku u vrátek a pak jsem se vydal k motocyklistovi.
Pamatuji se, že v době, kdy jsem se k němu přibližoval, jsem najednou začal slyšet výbuchy motoru. Ale ne takové jako obvykle. Jejich tón byl velmi nízký. Něco jako vzdálené hřmění. Ale jak jsem se zastavil, změnily se tyto zvuky v týž šramot, který mě překvapil v pokoji.
Motocyklista, opálený chlapík se silnými lícními kostmi, seděl v sedle trochu předkloněn a díval se na cestu oním soustředěným pohledem všech řidičů motorových vozidel. Mne si vůbec nevšímal.
Bylo na něm všechno normální, až na to, že se nehýbal.
Nevím proč jsem si sáhl na válec motoru a okamžitě jsem ucukl — válec byl rozpálený.
Pak jsem provedl ještě větší hloupost. Pokusil jsem se motocyklistu povalit. Nevím, jak mi to mohlo vlézt do hlavy. Zřejmě jsem došel k závěru, že když už se nehýbá, měl by rozhodně padnout, a ne proti všem fyzikálním zákonům stát. Opřel jsem se oběma rukama do tandemu a trochu jsem zatlačil. Naštěstí se mi tento pokus nepodařil. Jakási síla udržovala stroj v poloze, v níž byl.
Mimochodem, brzy jsem toho nechal. Byl jsem příliš ohromen. Uplynulo jistě několik minut, než jsem si všiml, že motocykl nestojí tak docela na místě, že se přece jen pohybuje, i když nesmírně pomalu. Všiml jsem si toho podle zadního kola.
Na pneumatice byl kousek smůly a na ni se přilepila zápalka. Za tu dobu, co jsem chodil kolem motocyklu, přemístila se zápalka pomalu zdola nahoru.