Usedl jsem na bobek a začal si kolo prohlížet. Mám je dodnes zřetelně před očima. Zelená, silně zaprášená obruč, trochu zrezivělé dráty, stará rozpukaná pneumatika.
Pozoroval jsem kolo dlouhou dobu, jako by někde v něm tkvělo rozluštění záhady, v níž se teď pohyboval celý svět.
Pak jsem vstal a začal si prohlížet řidiče. Obešel jsem motocykl a postavil se mu do cesty půl metru před předním kolem. Řidič mě neviděl.
Sklonil jsem se a křikl mu do ucha:
„Hej, poslechněte!“
Neslyšel mne.
Zamával jsem mu rukou přímo před očima. Ani to na něho nijak nezapůsobilo. Prostě jsem pro něho neexistoval.
Přední kolo se konečně přiblížilo až ke mně. Pohybovalo se rychlostí přibližně jeden centimetr za vteřinu a opřelo se mi do kolena. Nejdřív slabě, potom stále silněji, až jsem musel ustoupit.
To už jsem byl docela zděšený a vydal jsem se k těm dvěma chodcům.
Všiml jsem si přitom, že jakmile se dám do pohybu, vzniká okamžitě poměrně silný vítr, kdežto zastavím-li se, vítr utichá. Bezpochyby tomu tak bylo už dřív, ale nevšiml jsem si toho.
Chodci, byla to mladá černovlasá žena a starší muž s batohem na zádech, stáli ve vzdálenosti asi padesát metrů od motocyklu. Vlastně taky nestáli, šli, ale strašně pomalu.
Na jeden jediný krok spotřebovali asi dvě nebo tři minuty. Nekonečně pomalu se oddělovala noha od asfaltu a začínala se přesunovat kupředu. Nekonečně pomalu se přemísťovalo celé tělo, těžiště přecházelo na druhou nohu. Než učinili jeden krok, mohl jsem je obejít kolem dokola přinejmenším desetkrát.
Myslím, že to byl otec s dospělou dcerou. Zdálo se mi, že je znám. Bydleli asi pět kilometrů od naší osady v osamělém domku a chodili k nám nakupovat.
I oni vypadali, jako by je něco znepokojovalo. Za tu dobu, co jsem byl u nich, otočila žena hlavu a začala se dívat stranou od svého společníka.
Pamatuji se, že jsem je několikrát obešel, pokoušel se jim něco říci, a dokonce jsem se dotýkal mužovy ruky.
Taky jsem si sedl na svah příkopu blízko ženy a seděl tak pět nebo deset minut. Měl jsem dojem, že mne pak přece jen zpozorovala. Ať už to bylo jakkoliv, začala pomalu, pomaloučku otáčet hlavu směrem ke mně a potom, když už jsem se zvedl a odešel, byla její hlava ještě dlouho obrácena k příkopu. Dívala se na místo, kde už jsem neseděl, a pak se na jejím obličeji začal pomalu objevovat překvapený údiv. Obočí se jí trochu zvedlo, oči se zděšeně zakulatily.
Byla velmi hezká. A hodně připomínala voskové panny z konfekce. Právě pro ten udivený výraz očí.
Pak jsem pomalu zamířil na pláž. Hlavu jsem si držel v dlaních.
Co to může znamenat, ptal jsem se sám sebe v duchu. Nevybuchla snad nad naším krajem nějaká nová puma? Neproletěla snad naše planeta nějakým prostorem koncentrované kosmické hmoty, která zastavila nebo zpomalila všechen život na Zemi? Ale proč bych tedy já zůstal mimo? Proč by se to netýkalo i mne? Nemám snad halucinace? Nebo opravdu spím?
Ale uvažoval jsem docela logicky a rozhodně jsem nespal. Prst, který jsem si popálil o válec motocyklu, mě svědil a naskakoval už na něm vodnatý puchýřek. A vůbec všechno kolem bylo příliš reálné, než aby se mi to zdálo.
Ve snu nebo při halucinacích, v tom efemérním, zdánlivém světě, bývá pro člověka velmi mnoho nedostupného. Někdy například nemůže utéci tomu, kdo ho pronásleduje, jindy naopak není schopen dohonit toho, koho pronásleduje 'sám. Vždycky existují určitá omezení. Ale tady bylo všechno jednoduché a přirozené. Stál jsem na břehu zálivu, za mnou byl můj domek. Kdybych chtěl, mohl jsem se ohlédnout a vidět ho. Mohl jsem si sednout, mohl jsem vstát, mohl jsem napřáhnout ruku nebo ji zase spustit. Nikdo mne nepronásledoval a ani já jsem nikoho nehonil.
Přesto jsem byl jediným člověkem, který se pohyboval v tomto zastaveném, strnulém světě. Jako bych se dostal na plátno zpomaleně promítaného filmu.
Došel jsem k vodě a z rozběhu jsem kopl do nehybné vody. V mé situaci to byl pokus bezpochyby hloupý, měl jsem na nohou pantofle. Připadalo mi, že jsem kopl do kamenné zdi. Zavyl jsem bolestí, chytil se za špičku nohy a začal poskakovat po druhé noze jako šílenec.
Voda byla taky jiná než dříve.
Co jsem dělal potom, to už si přesně nepamatuji. Myslím,že jsem pobíhal po břehu, vykřikoval jakási nesmyslná slova a kategoricky žádal, aby „tohle“ přestalo, aby se všechno vrátilo do dřívějšího stavu. Byl to pro mne zřejmě nejtěžší okamžik. Při tomto záchvatu zoufalství jsem skutečně neměl daleko k zbláznění.
Pak jsem se vysílen a vyčerpán svalil na písek přímo u vody. Nejbližší vlna se ke mně nekonečně pomalu přibližovala. Tupě jsem na ni zíral a nehýbal jsem se z mokrého písku. Pomalu, jako roztavené sklo, se ke mně přivalila (byl to hrozný pohled, jak se přibližuje) a zalila mi postupně chodidla, kolena a boky. Trvalo to asi deset minut, než jsem se ocitl po pás ve vodě. Nervy mi opět začaly prudce pracovat a div jsem nevykřikl.
Ale skončilo to šťastně. Asi za pět minut vlna opadla a já zůstal na písku v mokrém pyžamu.
Pak jsem pocítil, že už mám těch zázraků po krk, že už se mi protiví. To, co se stalo, bylo naprosto nevysvětlitelné — alespoň pro mne v tu chvíli to bylo nevysvětlitelné — a proto se mi to protivilo.
Vstal jsem a zamířil domů. Chtěl jsem se schovat před nehybnými lidmi z naší osady. Kojil jsem se tajnou nadějí, že usnu-li, probudím se za nějaký čas ve světě, který se už zas bude pohybovat, a všechno bude normální.
„Ale promiňte,“ přerušil jsem inženýra. „Kdy to všechno bylo?“
„Letos pětadvacátého června.“
„Tak se vám to tedy všechno zdálo?“
„Ne, nezdálo. Bylo to všechno tak, jak říkám.“
„Ale já se také pamatuji na pětadvacátý červen.“ Nedůvěřivě jsem pokrčil rameny. „Pamatuji se na ten den a hodně lidí se na něj pamatuje. Možná že se to týkalo jen vaší osady. Ale stejně i tak by to jistě neprošlo bez povšimnutí. Všude by se o tom mluvilo.. Přišlo by to do novin.“
Inženýr potřásl hlavou.
„Jenže tohle všechno jsem mohl postřehnout jenom já. Ale poslouchejte dál.“
Inženýr najde neznámého
V naší zahradě, vpravo od vrátek, když se jde k domu, roste několik hustých keřů jasmínu. Je v nich ukryta velká psí bouda. Když jel jeden můj přítel na služební cestu, nechal u nás přes léto německého ovčáka. Postavili jsme psovi boudu, a když se náš známý vrátil, vzal si ovčáka a bouda u nás zůstala.
Na jaře a v létě slouží mým klukům ke hře na Indiány.
Když jsem nyní šel pěšinkou domů, spatřil jsem najednou, že z boudy čouhají čísi nohy ve velkých sešmaťchaných a zablácených botách.
Stejně jako všichni majitelé domků nemám ani já rád, když mi do zahrady bez dovolení lezou cizí lidé. Kromě toho mě překvapila podivná pozice tohoto člověka a s údivem jsem se ptal sám sebe, co tam v boudě může ten člověk dělat.
Myslím, že jsem v tom okamžiku dokonce zapomněl na všechny neuvěřitelné události tohoto dne.
Došel jsem k jasmínu a začal si prohlížet nohy.
A najednou jsem uslyšel lidský hlas. Poprvé za celé ráno, v tom podivném, ani na okamžik neustávajícím šramotu, zazněla opravdová lidská slova.
„To ne… to ne,“ mumlal neznámý.
Pak jsem zaslechl několik nadávek a zase totéž:
„To ne…“
„Poslyšte,“ řekl jsem, „vylezte ven! Honem vylezte!“