Jiné vysvětlení jsem nebyl schopen najít.
Mimochodem, kdykoli jsem prudce mávl rukou, cítil jsem na té její straně, která byla vystavena odporu vzduchu, lehké a příjemné píchání…
Prach, který jsme zvířili cestou k sovchozu, nebyl při naší zpáteční cestě stále ještě usazen.
Noha mě bolela stále víc, takže jsem se za Zorou ponenáhlu opožďoval. Byla to právě tato bolest, která mne přesvědčovala, že všechno, co se děje, je skutečností.
Když jsme přišli na pobřežní dálnici, zjistil jsem, že myšlení mého společníka stále ještě usilovně pracuje.
Počkal na mne na okraji.
„Tak tedy my rychle a oni pomalu?“
„Kdo oni?“
„Tak vůbec… Všichni.“ Opsal rukou široký kruh a znázornil tím, že má na mysli veškeré lidstvo.
„Ovšem. Mnohem pomaleji než my.“
Zora se zamyslel.
„Z toho plyne, že nás nechytnou.“
„Nechytnou,“ přisvědčil jsem nejistě. „A proč by nás vlastně chytali? Nechceme se před nikým schovávat.“
Zasmál se a vykročil po asfaltu. Teď se však jeho chování změnilo. Napřed se bál každé nehybné postavy, kterou jsme potkávali. Nyní jeho strach zmizel a Zora začal být až netaktně dotěrný ke všemu živému, co jsme cestou potkali.
Kousek před osadou jsme předhonili otevřený „ZIL-110“. Automobil jel asi stodvacetikilometrovou rychlostí, ale pro nás jel Stejně pomalu jako parní válec. Dokonce ještě pomaleji.
Zastavili jsme se u něho a začali si prohlížet cestující. Byla to společnost jedoucí zřejmě na výlet někam k jezerům.
Sedělo jich v autě pět a všichni měli ve tvářích onen šťastný a soustředěný výraz, jaký mívá člověk oddávající se plně požitku z prudké jízdy a vystavující obličej silnému větru.
Přitom ovšem všichni vypadali skoro jako mrtvoly.
Na zadním sedadle vpravo seděla asi sedmnáctiletá dívka, studentka s čistým a mladým obličejem, oblečená do květovaných šatů. Přimhuřovala oči s dlouhými řasami, ústa měla trochu pootevřena.
Zora se na ni dlouho díval, pak najednou zvedl ruku, namířil svůj krátký a tlustý ukazováček se špínou za nehtem a udělal pohyb, jako by chtěl dívku píchnout do oka.
V poslední chvíli jsem mu ruku strhl. Pustili jsme se do zápasu. hihňal se, vytrhoval se mi a měl jsem co dělat, abych ho od automobilu odtáhl.
„Vždyť nás nedohoní,“ mumlal Zora.
Podařilo se mu přece jen strhnout dívce mušelínový šátek s hlavy. Hodil jej na cestu. Zvedl jsem šátek, vložil jej zpátky do auta a odtáhl svého společníka pryč.
Měl sílu jako býk. A tu jsem si poprvé uvědomil, jakým nebezpečím pro lidstvo by se mohly stát vlastnosti, jichž jsme náhodou nabyli.
Teď bylo velmi těžké Zoru zkrotit.
Za příkopem spatřil najednou křivonosku a rozběhl se za ní. Pták měl však štěstí. Byl tak vysoko, že na něj Zora nedosáhl.
Potkali jsme také motocyklistu — téhož, kterého jsem ráno viděl z domu. Byl asi půldruhého kilometru od místa, kde jsem si ho poprvé prohlížel. Zora najednou pocítil neodolatelnou touhu ho převrhnout. Když jsem ho zase začal odtahovat, vytrhl mi ruku a zlostně se na mne podíval.
„Zmiz, lumpe! Nebo tě načechrám a budeš šňupat hlínu.“
Zkrotle jsem mlčel.
Zora pohrdavě našpulil dolní ret.
„Co se na mě pořád lepíš? Já tě k ničemu nepotřebuju!“
Dalo mi hodně práce, než jsem ho uklidnil. Vydali jsme se dál. Jeho chování ke mně se však pronikavě změnilo.
Po všech těchto patáliích jsem pocítil nesmírnou úlevu, když jsme konečně došli do osady a mohl jsem Zoru zavést do svého domku.
Rvačka
Podle mých hodinek jsme byli pryč jen o něco víc než jednu minutu normálního „lidského“ času. V osadě se za tu dobu skoro nic nezměnilo.
Mochov měl v okně své pracovny vytaženou záclonu a seděl u stolu. (Když jsem kulhal kolem domku, připadal mi úžasně vzdálený a cizí.) Pihovatá, ramenatá Máša, po-mocníce v domácnosti u Juškovových, stála za plůtkem na protější straně ulice pod šňůrou. Držela v rukou plenu. Nedaleko od krámku šel, vlastně stál na místě neznámý rozložitý tmavovlasý muž v pumpkách. Nad tím vším viselo v nebi nehybné slunce, větve stromů byly ohnuté větrem, který jsem necítil.
V jídelně jsem unaveně klesl na židli. K čertu se vším! Už mi to pořádně leze na nervy. Musel jsem se nutit k zamyšlení, kde se vzaly všechny ty zvláštnosti. Ale byl jsem tak deprimován, že jsem se cítil naprosto neschopný jakéhokoli sebemenšího objektivního hodnocení skutečnosti. A pak jsme oba s Zorou měli hlad. Vstal jsem tedy, a vláčeje nohy po podlaze, začal jsem na stůl snášet všechno, co jsme měli v ledničce a v kuchyni na plynovém vařiči.
„Skočím pro půllitr,“ nabídl se Zora. „Půjdeme spolu,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem ho pouštět samotného do osady.
Přijal to s bručením. Už měl dost mé neustálé péče a s nesmírným potěšením by se byl ode mne odpoutal. Obědem jsme strávili dvě nebo tři hodiny. Zažili jsme mnoho podivných věcí. Jestliže se stolu spadla vidlička, zůstala viset ve vzduchu a teprve asi za půldruhé minuty lenivě dopadala na podlahu. Vodka za žádnou cenu nechtěla do skleničky, a tak ji Zora musel sát přímo z láhve.
Všechno vypadalo jako v nesmírně zpomaleném filmu a jen silou vůle jsem si musel neustále připomínat, že svět je normální a jedině odlišná rychlost naší apercepce nám umožňuje vidět ho jinak.
Když jsem se díval na pomalu padající vidličku, zdálo se mi najednou, že už jsem někdy v minulosti takový jev viděl, že už jsem někdy s Zorou seděl u stolu a pokoušel se nalít mléko do sklenice. (Znáte to. Člověk někdy mívá pocit, že to, co právě prožívá, už někdy zažil.)
Pak jsem se plácl do čela. Neviděl jsem to, četl jsem o tom. Bylo to ve Wellsově povídce „Nejnovější urychlovač“. Tam taky měli sklenici, která visela ve vzduchu, i nehybného cyklistu.
Je to zvláštní, jak těsně se i nejsmělejší fantazie stýká se skutečností. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, není na tom nic divného. Jakákoli, i ta nejfantastičtější hypotéza, se přece jen zakládá na skutečnosti. Protože kromě reality nezná člověk nic jiného.
Vzpomněl jsem si, že je v té povídce epizoda, kde jeden z hrdinů žijících zrychleným životem bere muflíka a přehazuje jej z jednoho místa na druhé. Tohle ovšem nemohlo být pravda, protože v takovém případě by psíkovi uletěla hlava jedna dvě.
Spočívá to v tom, že v naší situaci se předměty nejen vznášely ve vzduchu, ale pozbyly i své pevnosti. Vzal jsem židli za opěradlo a opěradlo mi zůstalo v ruce, jako kdybych zvedl telefonní sluchátko. Pokoušel jsem se ustlat, ale jakmile jsem uchopil prostěradlo, trhalo se na cáry. (To ovšem neříkám proto, že bych chtěl slavného spisovatele kritizovat. Jeho povídka je prostě nenáročný a mistrovsky napsaný žertík.)
Teď při obědě jsem poprvé viděl, jak ve skutečnosti vypadá kapka padající vzduchem. Vůbec nemá onu „kapkovitou“ formu, jakou jí obvykle připisujeme.
Kapka ze skloněného čajníku padala takto: nejdříve se od zobáčku oddělilo cosi, co kapku skutečně připomínalo. Ale hned nato se horní protáhlá část odtrhla od části spodní a vytvořila malinké vodní vřeténko, uprostřed objemnější, na koncích slabé. Ze spodní části se v té době vytvářela kulička. Pak se vřeténko pod vlivem sil molekulární přitažlivosti rovněž rozštěpilo na několik droboučkých, okem sotva postřehnutelných krupiček, zatímco spodní velká a těžká kulička se nahoře a dole zplošťovala. V takové formě to všechno klesalo na stůl čím dál rychleji.