Měl jsem pocit, že mužovo tělo je z vaty. Bál jsem se, abych mu neublížil, nechal jsem ho tedy ležet.
Zora stál opodál a pošilhával po mně. Zřejmě mu nešlo na rozum, proč se babrám s člověkem, kterého neznám. Když jsem se vzpřímil, odkašlal si:“Nu, tak já du.“
„Kam?“
Mávl ledabyle směrem k elektrárně.
„Tamhle… domů.“
„Sám nikam nepůjdeš,“ řekl jsem mu. „Budeme teď pořád spolu. Jdem.“
A tu se na mne vrhl podruhé. Sklonil hlavu a rozběhl se jako býk. Chtěl mne srazit na zem.
Uhnul jsem, podrazil mu nohy a Zora se roztáhl na silnici jak široký tak dlouhý.
Musím se přiznat, že jsem ho pak ještě dvakrát kopl. Teď se stydím, když si na to vzpomenu, ale pohladil jsem ho po žebrech pořádně.
To ho konečně uklidnilo a vydal se se mnou.
Doma jsem se podíval na hodiny. Bozi nebeští! Pouhé dvě a půl minuty uplynuly od chvíle, kdy jsem ráno vstal a začal se setkávat s těmihle zázraky. Lidstvo prožilo stopadesát vteřin, zatímco my s Zorou jedenáct nebo dvanáct hodin nabitých nejrůznějšími dobrodružstvími.
Za tu dobu už jsme se seznámili i poprali. Dvakrát jsme dostali hlad, dvakrát jsme se nasytili. Vykonali jsme cestu do Gluškova a zpátky. Já jsem si pochroumal nohu, bolelo mě zápěstí na pravé ruce. Na tvářích a bradě mi vyrazilo pichlavé strnisko.
A po celé té době vchází svět pomaloučku teprve do své třetí minuty.
Jak dlouho bude ještě trvat náš podivný stav? To jsme nadobro odsouzeni k tomuto nelidskému životu? Kde se to všechno vzalo?
Neměl jsem však sil hledat odpovědi na všechny tyto otázky.
Jakmile jsme vstoupili do jídelny, svalil se Zora na pohovku a okamžitě usnul.
Byl jsem rovněž k smrti unaven, oči se mi samy zavíraly, měl bych si taky lehnout a vyspat se, ale bál jsem se Zory. Dokonce mě napadlo, že bych ho na tu dobu, co budu spát, měl svázat. Ale věděl jsem, že je mnohem silnější než já. Podařilo se mi ho přemoci jenom proto, že neměl ani nejmenší ponětí o boxu.
Vrávoral jsem unaveně sem tam a závistivě jsem se po něm díval. On se mne bát nemusel. Věčná výhoda, kterou má lump proti čestnému člověku.
Pamatuji se, že když Zora usnul, zašel jsem do koupelny s úmyslem svléknout si pyžamo a pořádně se umýt. Jakmile jsem se však začal svlékat, pyžamo se mi trhalo v rukou. Usoudil jsem, že bude lepší, když si je nechám na sobě.
S mytím byla také potíž. Voda klouzala po obličeji a po rukou, jako by byly naolejovány. Nejspíš proto, že se mi nedařilo své pohyby dostatečně zpomalit.
Tak jsem se nakonec ani neumyl a ulehl jsem v jídelně na koberec. Přes spícího Zoru jsem na pohovku postavil tři židle. Říkal jsem si: až se začne hýbat, židle spadnou a vzbudí mě.
V té chvíli jsem docela zapomněl, že jsme téměř neustále byli obklopeni tichem, které porušovaly jen naše vlastní hlasy. Občas se sice ozývaly jakési nové a nevysvětlitelné zvuky, jakési táhlé, tiché volání, jindy zase jakýsi hvizdot, ovšem kde se to bere, to jsem nevěděl.
Bylo to tím, že naše uši V obyčejném životě zachycují zvuky určitého kmitočtu, od šestnácti do dvaceti tisíc hertzů.
Teď byl náš rejstřík zřejmě posunut. Určitá část starých zvuků zmizela a objevily se jiné, jejichž původ jsme neznali.
V žádném případě bych tedy neslyšel hluk padajících židlí. Pro nás dva by padaly, jako by byly z vaty.
Ale v té chvíli jsem na všechno zapomněl. Malou chvilku jsem se převaloval na koberci, hledaje pro poraněnou nohu nejpříhodnější polohu, a pak jsem usnul.
Pokus o spojení s normálním světem
Nevím, jak koho, ale mne pokaždé neobyčejně osvěží i sebekratší spánek. Za studentských let jsem si přivydělával ke stipendiu občas také tím, že jsem pracoval po nocích jako nakládač ve mlýně. Na fakultě se mi po takové noci chtělo hrozně spát. A obvykle se mi dařilo dohonit spánek během pětiminutové přestávky mezi přednáškami. Při první hodině člověk seděl a okusoval si prsty, jen aby nedřímal, po zazvonění položil hlavu na stůl, na všechno zapomněl a při druhé hodině už byl schopen skvěle chápat sebesložitější látku.
Tentokrát jsem nespal pět, ale pouhé dvě minuty normálního času. Ovšem podle našich měřítek to znamenalo celých deset hodin.
Probudil jsem se a okamžitě jsem cítil, že veškerá únava je z těla pryč. Vstal jsem a zadíval se na Zoru. Ležel rozvalen a těžce chrápal.
Všechny tři židle se válely na podlaze. Jejich pád však nevzbudil mne ani Zoru.
Po špičkách jsem vyšel do zahrady a rozhlédl se.
Kolem mne se rozkládal stále týž strnulý svět, který jsem před chvílí opustil. Na lípách se ani lísteček nepohnul. Jasmínové keře spaly v objetí lenivého klidu. Vedle mne visel bez hnutí ovád s namodralýma očima a mířil někam do vzduchu.
Všechno bylo zalito paprsky ranního slunce.
Po dobrém vyspání se mi naše situace jevila najednou v docela jiném světle. Ať je to jak chce, ale já jsem přece opravdový Kolumbus téhle nové skutečnosti. Nemohl jsem se dočkat, kdy už prozkoumám své nové panství.
Včera — všechny události, k nimž došlo před naším spánkem, jsem už považoval za včerejší '— se mi zdálo, že bych mohl skákat z nesmírné výše bez obavy, že si ublížím.
U verandy jsme měli postaven dlouhý zahradnický žebřík. Vylezl jsem po něm opatrně na střechu. Byla asi dvaapůl metru vysoko. Dole jsme tehdy měli hromadu měkkých drnů, které žena nakopala' k nějakým pozdním květinám.
Chvíli jsem ještě váhal a pak jsem skočil. Má domněnka se potvrdila. Nepadal jsem, ale vznášel se ve vzduchu. Pochopitelně, zemská přitažlivost na mne působila docela stejně jako na kterékoli jiné těleso. Klesal jsem se zrychlením 9,8 m/vt. Ale pro mé vědomí byla nyní tato vteřina roztažena do mnohem delší doby.
Jestliže někdy skáčeme z větší výšky, zdá se nám, že padáme velmi rychle. To nám ovšem připadá jen proto, že můžeme během pádu jen málo procítit a promyslet. Naše schopnost reagovat je v obvyklé harmonii s rychlostí pádu.
Tato harmonie teď pro mne neplatila. Klesal jsem půl vteřiny normálního času, ale v poměru k mé schopnosti myslet a pohybovat se to byla neobyčejně dlouhá doba.
Plaval jsem vzduchem a pomalu se přibližoval k zemi.
Byl to tak nový a silný zážitek, že jakmile jsem dopadl na nohy, okamžitě jsem zas lezl nahoru. Tentokrát už ne na střechu verandy, ale přímo na střechu domu.
Rozhlédl jsem se po osadě a spatřil jsem, že chodec, kterého Zora srazil na zem, už na cestě není.
Nejspíš už také vstal a za ty dvě minuty, které jsme prospali, zmizel za zákrutem silnice. Asi vůbec nepochopil, co se s ním stalo. A nikdy to nepochopí.
Touha zažít ještě jednou let vzduchem byla tak silná, že jsem znovu seskočil. Mimochodem, z mého stanoviska to ani nebyl skok. Prostě jsem ze střechy vkročil do vzduchu.
Tentokrát to bylo z větší výšky, asi z pěti metrů. Znamenalo to vteřinu obvyklého času, nebo pět mých minut.
Pět minut pomalé plavby vzduchem! Aby člověk pochopil, co to znamená, musí to zažít. Mával jsem rukama a nohama, stáčel jsem se do klubíčka, lehal si na břicho a všelijak se převracel. Připadalo mi, že je celý svět naplněn jakousi jemnou průzračnou emulzi, která mě měkce a něžně udržuje ve výši.