Konečně jsem se přiblížil k zemi, postavil se na nohy a chtěl jsem se hned zas vrátit k žebříku. Ale ouha! Docela jsem zapomněl na sílu setrvačnosti. Při prvním skoku z poměrně malé výšky nebyla setrvačnost nijak značná. Ovšem teď to bylo něco jiného.
Jakási podivná tíha mě stále tlačila, k zemi, podlomila mi kolena a táhla hlavu dolů.
Na okamžik jsem z toho měl hrůzu. Když jsem si pak uvědomil, oč vlastně jde, rychle jsem se obrátil a rozvalil se zády na trávu. Tíha mi proběhla hlavou, rameny, hrudí a nohama a pak jako by se vsákla do země.
Pamatuji se, že po tomto pokusu jsem skákal ještě několikrát. Kdyby mě v té chvíli mohl někdo vidět, vypadalo by to jistě dost hloupě. Dospělý člověk leze na střechu vlastního domu a skáče z ní jako kluk s blaženým výrazem v obličeji.
V té chvíli mě napadlo, že v tomto novém stavu bych mohl létat ve vzduchu. Potřeboval bych k tomu jenom křídla. Tady je totiž celý problém ve ztrátě sil za jednotku času. Svaly člověka v obvyklém stavu nemohou vyvinout takovou sílu, která by ho udržela ve vzduchu. Ovšem moje svaly teď mohou. Chybějí mi jenom křídla.
Zatajil se ve mně dech, když jsem si to uvědomil.
Pak jsem usoudil, že už by bylo načase spojit se s normálním světem. Proč bych nemohl napsat pár slov a položit je na stůl před Andreje Mochova? Ze zahrady jsem ho viděl, jak sedí ve své pracovně.
Nejdřív jsem se pokusil naťukat mu zprávu na psacím stroji. Nebylo z toho nic. Nevím, kolik úderů za vteřinu dokáže dobrá písařka, myslím, že asi deset. Mohla by možná ještě víc, ale omezuje ji rychlost, s níž pero vrací klapku zpátky na její místo.
Deset úderů za vteřinu by v mé situaci znamenalo deset úderů za pět minut. Na napsání jedné řádky bych spotřeboval půl hodiny života.
Stiskl jsem klapku, pohnula se poměrně dost rychle, ale pak jako by se k pásce přilepila a odmítala se vrátit.
Vzal jsem tedy plnicí pero, ale nebylo to o nic lepší. Inkoust nestačil rychlosti mých pohybů. Snažil jsem se psát co nejpomaleji, ale přesto nenechávalo pero na papíře žádné stopy.
Nakonec jsem musel použít obyčejné tužky a tou jsem napsal na kousek papíru:
«Žiji v jiném časovém měřítku. Pohybuji se tristanásobnou rychlostí. Příčinu neznám. Připrav se udržovat se mnou spojení. V. Korostylev. «
Tón zprávy mi připadal dost telegrafický.
Zastrčil jsem ji do kapsy pyžama (celou tu dobu jsem zůstal v pyžamu) a nahlédl jsem do jídelny, abych se přesvědčil, je-li Zora na svém místě.
Spal v téže poloze, v jaké jsem ho opustil. Pro všechny případy jsem pokoj zamkl.
K Mochovovi do pracovny jsem vlezl přímo oknem.
Jakýsi zvláštní pocit mi nedovolil jít přes pokoje. Nemohl mě nikdo vidět a zastavit, takže bych si byl připadal jako nezvaný host. A pak — nechtěl jsem se stát mimovolným svědkem nějakých drobných rodinných tajnůstek.
Andrej seděl u stolu. Posledního půl roku se zabýval zdokonalováním metody využití paprsků gama a měl teď před sebou na papíru skicu jednoho z detailů zářiče.
Na kraji stolu stál kufříkový psací stroj. Mochov držel v rukou logaritmické pravítko.
Sotva asi budu moci vylíčit, jaké pocity jsem měl, když jsem prolezl oknem a sedl si na židli vedle svého přítele. Nemohl jsem se totiž přinutit k tomu, abych ho bral jako člověka.
Pro mne to byla vosková figurína, skvěle udělaná loutka, do detailů shodná s živým Mochovem.
Figurína držela v rukou logaritmické pravítko a tvářila se, jako by na něm uměla počítat.
Byla to ďábelská věc, tohle třistanásobné zrychlení života. Všechny své přátele a známé vidíme pouze v pohybu, i když si to někdy neuvědomujeme. Ale právě pohyb jim dodává jejich obvyklý půvab. Neustálý pohyb svalů v obličeji, pohyb myšlení, který se odráží v očích a pak ve tváři, gesta, jakési nepostřehnutelné proudění, které neustále vychází z živého člověka.
Dobrý umělec se liší od špatného právě tím, že dovede na tváři svého modelu zachytit onen vnitřní i vnější pohyb.
A nyní jsem v Mochovově obličeji žádný pohyb neviděl. Věděl jsem, že se pohybuje. Ale bylo to tak pomalé, že jsem to nemohl postřehnout. Loutku, jedině loutku mi připomínal.
Položil jsem před ztuhlého Mochova svůj papírek a čekal jsem, kdy si ho všimne.
Pomalu plynul čas. Bylo takové ticho, že jsem v uších cítil vlastní puls. Dvacet úderů… padesát… sto dvacet…
Uplynulo pět mých minut a Mochov stále ještě zprávu neviděl. Upíral pohled na logaritmické pravítko.Neustále jsem se bál, že Zora, nedej bůh, se tam v jídelně probudí, a tak jsem seděl jako na jehlách.
Pak už jsem nevydržel čekat. Uchopil jsem psací stroj (dalo mi hodně práce pohnout s ním z místa) a přesunul jej z okraje stolu do prostředka, přímo před Andreje Andrejeviče. Zatížil jsem jím.růžek svého papíru.
To na něho konečně zapůsobilo. Sehnul jsem se na židli a díval se mu zdola do očí. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že právě naslouchám vrzání podlahových prken. Nekonečně pomalu, sotva postřehnutelně, se jeho oči začaly stáčet, pohled zamířil na místo, kde stroj stál předtím, a pak zase zpátky, kde stál teď. A stejně pomalu se na jeho tváři začal objevovat údiv.
Nemohl samozřejmě vidět, jak se stroj pohybuje z jednoho místa na druhé. Lidský mozek je schopen zachytit pouze takové zrakové vjemy, které trvají déle než jednu dvacetinu vteřiny. Já jsem stroj přenesl za jednu setinu vteřiny a Mochov to nemohl vidět jinak, než že stroj stojí prostě na rohu stolu, pak se toto místo uprázdní a stroj z ničeho nic stojí před ním.
Byl zaražen. Údiv na jeho obličeji vzrůstal. Ale ani ve chvíli, kdy byl nanejvýš udiven, nedoznaly jeho rysy zvláštních změn. Jen trochu se mu pozvedlo obočí, oči se mu rozšířily.
Můj přítel Andrej Andrejevič byl vůbec dost zdrženlivý člověk. Teď jsem se o tom znovu přesvědčil.
Pak se jeho pohled stočil k mé zprávě. Údiv zmizel a byl vystřídán zájmem. Četl mé sdělení asi tři nebo čtyři vteřiny. Pro mne to ovšem bylo dvacet minut. Vstával jsem a zase si sedal, chodil jsem po místnosti, vykláněl se z okna, abych dohlédl k našemu domu. Mochov mezitím stále hleděl na papírek.
Jednu chvíli jsem položil ruku přímo před něho na stůl a bez hnutí ji tak držel asi tři své minuty. Myslím, že ji zahlédl, protože se jeho pohled začal pomalu stěhovat od papíru k mé ruce a obočí se mu opět začalo udiveně zvedat.
Když jsem se pohyboval, nemohl mne vidět, stejně jako všichni chodci, které jsme s Zorou potkávali v osadě a cestou na sovchoz. Pro normální schopnost zachycovat zrakové vjemy jsme se pohybovali příliš rychle. V nejlepším případě jsme mohli lidem připadat jako mihotání jakýchsi rozplizlých stínů.
Na Mochovovi se ještě jednou objevil údiv, na což spotřeboval dalších deset nebo dvanáct mých minut, a potom začal dělat nějaké zvláštní pohyby.
Nepochopil jsem hned, co má v úmyslu. Andrej se pomalu sklonil v pase, pak ohnul pod židlí kolena a nakonec zapažil. V té chvíli mi připomínal plavce přichystaného skočit ze startovního bloku do bazénu. V této póze zůstal celou minutu.
Pak se mu nohy v kolenou začaly vyrovnávat, ruce uchopily židli, krk se mu natáhl jako houserovi a těžiště těla se posunulo kupředu.
Ukázalo se, že jenom vstává.
Domyslel jsem si, že chce zavolat manželku, aby byla svědkem všech těchto zázraků, a tak jsem se rozhodl, že si mezitím zaskočím podívat se na Zoru.