„Ale, Vaše Veličenstvo, vyhnanství je… platí navždy! Na doživotí!“ namítal Anthony. Rozpaky mu vehnaly červeň do tváří. Nemyslel si o Haltovi nic špatného. Vlastně až do té doby, kdy byl hraničář uvězněn za urážku královského majestátu, k němu Anthony cítil jednoznačný obdiv. Bylo však konec konců jeho povinností poskytovat králi rady ve věcech práva a vhodného postupu.
„Zákon to stanovuje výslovně?“ zeptal se Duncan. Anthony zavrtěl hlavou, bezmocně rozhodil rukama a pomalu přestával rozumět své roli při tomto jednání.
„Tedy, výslovně ne, to ne. Není to třeba. Vyhnanství je vždy na doživotí. Taková je tradice!“ prohlásil, když konečně našel to pravé slovo.
„Zcela správně,“ odvětil Duncan. „A tradice není zákon.“
„Ale…,“ začal Anthony a potom jeho samotného zarazilo, proč vlastně tolik protestuje. Duncan přece našel cestu, jak Halta potrestat a zároveň trest milosrdně zmírnit.
Král viděl jeho rozpaky a chopil se slova.
„Záležitost je vyřízena. Obžalovaný, jsi odsouzen k vyhnanství na dvanáct měsíců. Máš čtyřicet osm hodin, abys opustil hranice Araluenu.“
Duncanovy a Haltovy oči se naposledy setkaly. Hraničářova hlava se mírně sklonila, na znamení úcty a vděčnosti králi. Duncan si povzdechl. Vůbec netušil, proč jim Halt celou tuhle věc vnutil. Možná, že až uplyne rok, dozví se to. Najednou pocítil vlnu znechucení nad celou tou záležitostí. Připnul si meč k opasku.
„Věc je uzavřena,“ pronesl ke shromážděným mužům. „Soud skončil.“
Otočil se a přes malý předpokoj po levé straně vyšel z trůnního sálu. Anthony přejel pohledem všechny shromážděné a pokrčil rameny.
„Král rozhodl,“ prohlásil. Jeho hlas prozrazoval, jak ho celá ta záležitost vyvedla z míry. „Obžalovaný je vypovězen do vyhnanství na dobu dvanácti měsíců. Stráže, odveďte ho.“
Když domluvil, odešel za králem ven z trůnního sálu.
Sedm
Will uběhl další kolečko kolem pobřeží, klesl k zemi a udělal deset rychlých kliků. Evanlyn ho sledovala s narůstající podrážděností.
Nedokázala pochopit, proč na tom svém praštěném cvičení tak tvrdošíjně lpěl. Kdyby šlo jen o to, aby si udržoval tělesnou zdatnost, tak by jí to nevadilo — konec konců, na Skorghijlu se nic moc dělat nedalo a tohle byla jedna z možností, jak se zabavit. Jenže Evanlyn cítila, že je za tím ještě nějaký hlubší důvod. Navzdory jejich rozmluvě před několika dny si byla jistá, že Will pořád spřádá plány na útěk.
„Paličák, umíněný trouba,“ mumlala si pro sebe. Jen kluk, nic víc, pomyslela si. Zřejmě nedokázal překousnout, že by ona, holka, mohla vzít věci do svých rukou a zařídit jejich návrat do Araluenu. Zamračila se. Takhle se Will v Celtice nechoval. Když plánovali zničení mohutného Morgarathova mostu, zdálo se, že její postřehy a nápady vítá. Bylo jí divné, proč se tak změnil.
Sledovala Willa, jak schází po břehu k vodě, kam na člunu z vlčí lodi právě přivesloval Svengal. Zástupce skandijského velitele byl zdatný rybář. Když to počasí dovolovalo, vyjížděl na člunu téměř každé ráno a čerstvé tresky a mořští okouni, které nalovil v hlubokých, chladných vodách skorghijlské zátoky, byly vítaným zpestřením jejich jídelníčku, který se skládal z nasoleného masa a ryb a vysušené zeleniny.
Když viděla, jak Will se Skandijcem rozmlouvá, ucítila slabé bodnutí závisti. Uvědomovala si, že se k lidem neumí chovat tak přirozeně jako Will. On byl otevřený a kamarádský, což mu snadno umožňovalo dát se do řeči s každým, koho potkal. Všichni ho měli rádi. Ona naproti tomu byla při jednání s neznámými lidmi často nesvá a rozpačitá a oni jako by to vycítili. Vůbec ji nenapadlo, že příčinou může být skutečnost, že ji vychovávali jako princeznu. A protože to ráno byla na Willa trochu nabroušená, když viděla, jak pomáhá Svengalovi vytáhnout malý člun nad čáru přílivu, naštvalo ji to ještě víc.
Vztekle nakopla kámen u svých nohou a zaklela, když se ukázalo, že je větší a drží v zemi líp, než předpokládala. Odbelhala se do přístavku, kde chtěla být ušetřena pohledu na Willa a jeho nového kamaráda.
„Tak co jste chytil?“ vyslovil Will otázku, kterou slýchávají asi všichni rybáři. Svengal pohodil hlavou k hromadě ryb v zadní části člunu.
„Mám tam jednu pěknou,“ řekl. Vedle dalších osmi nebo devíti úctyhodně velkých ryb ležela opravdu veliká treska. Will uznale kýval hlavou.
„Je to kus, jen co je pravda,“ prohlásil. „Mám pomoct s čištěním?“
Dalo se čekat, že mu tak jak tak nařídí ryby očistit. Museli s Evanlyn vykonávat všechny domácí práce, vařit i obsluhovat u stolu. Will však chtěl se Svengalem zapříst hovor a myslel si, že když bude pracovat, Skandijec neodejde a bude si s ním povídat. Všiml si, že Skandijci jsou hodně upovídaní a nejvíc když měl druhý hodně práce.
„Jen si posluž,“ klidně řekl rozložitý Skandijec, hodil malý nůž k hromádce ryb a usadil se na roubení člunu. Will zvedl jednu rybu a pustil se do protivného škrábání šupin a kuchání. Věděl, že Svengal teď neodejde. Velkou tresku bude určitě chtít do chaty odnést sám. Rybáři milují obdiv.
„Svengale,“ oslovil ho Will, zatímco soustředěně oškraboval šupiny z okouna. Dával si přitom pozor, aby jeho hlas zněl lhostejně. „Proč nejezdíte na ryby každý den ve stejnou dobu?“
„Kvůli přílivu a odlivu, hochu,“ odpověděl Svengal. „Rád si vyčíhnu, když se zvedá příliv. Nese ryby k přístavu, víš?“
„Příliv a odliv? Co je to?“ zeptal se Will. Svengal kroutil hlavou. Ten araluenský kluk neznal takovou samozřejmou věc.
„Všiml sis, že voda v přístavu se během dne zvedá a zase klesá?“ otázal se. Když Will přikývl, vykládal dáclass="underline" „Tak to je příliv a odliv. Střídají se. Jenže je to každý den o trochu později než to bylo den předtím.“
Will zamyšleně vraštil čelo. „A kam se ztratí?“ ptal se. „A kde se vezme poprvé?“
Svengal se zadumaně poškrábal ve vousech. O tohle se nikdy nestaral. Pohyby moře prostě patřily k jeho námořnickému životu. Úvahy proč a jak nechával jiným.
„Říká se, že za to může velká modrá velryba,“ prohlásil, protože si vzpomněl na báchorku, kterou slýchal jako dítě. Když viděl, že Will nechápe, pokračoval. „Řek bych, že ty stejně nemáš páru, co je to velryba, viď?“ Povzdechl si nad chlapcovým tupým výrazem. „Velryba je velikánská ryba.“
„Tak velká jako tahle treska?“ ukázal Will na perlu Svengalova úlovku. Mořský vlk se bodře rozchechtal.
„O hodnej kus větší než tahle, hochu. O pořádnej.“
„Tak velká jako mrož?“ dotíral dál Will. Stádo těch nemotorných živočichů žilo na skalách na jižním konci kotviště a jeden z členů posádky prozradil Willovi, jak se jim říká. Svengalův úsměv se ještě roztáhl.
„O moc větší. Obyčejná velryba je velká jako barák. Jsou to obrovský potvory. Ale velká modrá velryba, to je něco jinačího. Je tak velká jako u vás hrady. Nabere vodu a pak ji vyvrhne skrz díru, kterou má nahoře na hlavě.“
„Aha,“ opatrně poznamenal Will. Měl dojem, že je žádoucí, aby se k tomu vyjádřil.
„Takže,“ pokračoval trpělivě Svengal, „když nabírá vodu, je odliv. Pak ji zase vyvrhuje a —“
„Dírou, kterou má nahoře na hlavě?“ dopověděl Will. Pustil se do čištění velké tresky. Všechno to vypadalo až moc přitažené za vlasy — ryby s dírami v hlavě, které nabírají a vyvrhují vodu. Svengal se zamračil, protože mu Will skočil do řeči a protože v jeho hlase zaslechl náznak pochybnosti.