Halt pokrčil rameny. Tentokrát však nešlo o předstíranou lhostejnost. Tentokrát to byla prostá odevzdanost.
„Myslel jsem si, že to neudělá. Musel jsem to zkusit.“
Gilan smutně zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde, jestli je to vyhnanství, nebo ne,“ prohlásil, „jedu s tebou.“
Halt uhnul pohledem. Zhluboka se nadechl a potom zase vydechl. Znělo to lákavě, to musel uznat. Vydával se na dlouhou, těžkou a nebezpečnou cestu, při níž by Gilanova společnost byla vítaná a jeho meč by mohl být užitečný. Gilan však měl jiné povinnosti a Halt, už tak s dost těžkým svědomím, že zradil své poslání, nemohl dopustit, aby mladý hraničář provedl totéž.
„To nejde, Gilane,“ řekl prostě. Gilan se nadechl, aby odporoval, ale Halt zvedl ruku a zastavil ho. „Podívej, já jsem požádal o uvolnění, abych mohl jet hledat Willa,“ připomněl, „ale řekli mi, že mě nutně potřebují tady.“
Odmlčel se a Gilan kývl, že rozumí.
„Nu, a já jsem dospěl k názoru, že tahle potřeba je méně důležitá. Ale je to jenom můj názor a já se můžu mýlit. To, co dělá Foldar, je nebezpečné, velmi nebezpečné. A musí se to zarazit v samém zárodku. Je zapotřebí po něm jít, vystopovat ho a chytit. A upřímně řečeno, já nevím o nikom z hraničářů, kdo by se na takovou práci hodil líp než ty.“
„S výjimkou tebe,“ namítl Gilan a Halt námitku uznal mírným skloněním hlavy. Nebyla to domýšlivost. Bylo to uznání pravdy.
„To je možné,“ souhlasil. „Jenže to právě potvrzuje moje slova. Když tu nebude ani jeden z nás, Crowley bude muset na tu práci hledat někoho jiného.“
„To je mi jedno,“ prohlásil paličatě Gilan. Jeho ruka mimoděk zauzlovala otěže a zase je rozvazovala. Halt se na něj mírně usmál.
„Mně ne, Gilane. Já vím, jaký je to pocit, porušit naši přísahu. Je to hluboká, sžíravá bolest, to mi věř. A já nemůžu dopustit, abys na sebe něco takového přivolal.“
„Ale, Halte,“ zarmouceně se vzpíral Gilan a prošedivělý menší muž viděl, že nemá daleko k slzám, „je to moje vina, že jsem Willa nechal v Celtice! Bylo to moje rozhodnutí. Kdybych s ním zůstal, Skandijci by ho nikdy nezajali!“
Halt zavrtěl hlavou. Přívětivým hlasem mladého muže uklidňoval.
„Nemůžeš obviňovat sebe,“ vymlouval mu to. „Tvoje rozhodnutí bylo v té chvíli správné. Spíš dávej za vinu mně, že jsem si vybral čestného a statečného chlapce, který se zachoval, jak bylo třeba. A že jsem ho vycvičil tak, aby nikdy nebylo pochyb, že právě to udělá.“
Odmlčel se a sledoval, jestli jeho slova nějak zapůsobila. Gilan byl na vážkách, to bylo zřejmé. Halt přidal poslední kapku.
„Gilane, copak nechápeš, že vím, že svoji službu můžu takhle opustit i proto, že jsi tady ty? Vím, že ty mě dokážeš zastoupit. Ale když ty odmítneš, pak nemůžu odejít ani já.“
A nato Gilan svěsil ramena a podřídil se. Opět sklopil oči k zemi a chraptivě zamumlaclass="underline" „Tak dobrá, Halte. Ale najdi ho. Najdi ho a přiveď zpátky, ať je to s tím vyhnanstvím jak chce.“
Halt se na něj usmál, natáhl se a pevně mu stiskl rameno.
„Je to jen jeden rok,“ řekl. „Budeme zpátky dřív, než se naděješ. Sbohem, Gilane.“
„Šťastnou cestu, Halte,“ loučil se mladý hraničář pohnutým hlasem. Oči měl zamlžené slzami, a když Abelard s Cukem vykročili směrem k pobřeží, vnímal jen pleskavé dusání kopyt na rozmoklé cestě.
Halt ujížděl k moři a vítr mu přitom vháněl do obličeje drobný déšť. Na větrem ošlehaných tvářích se z dešťové vody tvořily kapky a stékaly dolů.
Zvláštní bylo, že některé z nich měly slanou chuť.
Devět
Vlčí loď na tom byla zle. Trhavě se ploužila ke kamenitému pobřeží, kam se z chaty vyhrnuli Erakovi muži a vše sledovali. Loď se nebezpečně nakláněla a měla větší ponor, než bylo žádoucí. Ochranné zábradlí bylo v nejnižším bodě vzdáleno od vodní hladiny sotva na šířku dlaně.
„To je Slagorova loď!“ vykřikl jeden ze Skandijců na břehu, když poznal znak vlčí hlavy na čelenu, příďovém stěžni.
„Co ten tady dělá?“ divil se další. „Když jsme vyplouvali do Araluenu, byl přeci doma ve Skandii.“
Will se rozběhl od skal, kde házel do vody suché klacky. Spatřil Evanlyn, jak schází dolů od přístavku, a připojil se k ní. Nová událost jí pomohla zapomenout na špatnou náladu.
„Kde se tu vzala ta loď?“ ptala se a Will pokrčil rameny.
„Nemám ponětí. Byl jsem ve skalách, jen jsem zvedl hlavu a byla tady.“
Loď se už hodně přiblížila. Will si všiml, že námořníci vypadají zuboženě a vyčerpaně. Viděl i díry v prknech trupu a roztřepený pahýl stěžně, který se zlomil a zřítil přes palubu. Zaznamenali to i Skandijci stojící na břehu a navzájem si své postřehy sdělovali.
„Slagore!“ hulákal Erak přes klidnou vodu. „U ďasa, kde se tu bereš?“
Urostlý muž na zádi u kormidelního vesla zamával rukou na pozdrav. Byl naprosto vyčerpaný a přešťastný, že se dostal do přístavu.
Jeden z mužů na přídi povstal a hodil Erakovým mužům na pobřeží lodní lano. Za pár vteřin jich stál tucet v řadě za sebou a svorně vyvlekli vlčí loď posledních několik metrů na břeh. Veslaři s povděkem klesli na lavice. Už neměli sílu vytáhnout vesla. Těžká dubová vesla se vlekla vodou, a jak se otáčela v čepech, dutě narážela do boků lodi. Kýl skřípavě drhl o kamenitý břeh a loď se zastavila. Byla ponořena ve vodě hlouběji než Vlčí vítr, takže na svažitý břeh nevyjela tak vysoko. Příď narazila a zabořila se.
Posádka se počala vyloďovat, muži přelézali roubení a seskakovali na zem. Veslaři se vypotáceli na pevninu, hekali, protahovali se a k smrti zemdlení klesali do písku posetého oblázky. Mezi posledními vystoupil na břeh kapitán Slagor.
Zničeně se svalil na zem. Vousy i vlasy měl zcuchané a bělavé od mořské soli, oči zarudlé a výraz vyděšený. Dívali se s Erakem jeden na druhého. Kupodivu se nepozdravili obvyklým podáním ruky. Will pochopil, že tihle dva se asi nemají moc v lásce.
„Co tady děláš v tuhle roční dobu?“ zeptal se Erak druhého kapitána.
Slagor znechuceně potřásal hlavou. „Máme hromský štěstí, že jsme tady. Byli jsme jen dva dny od Hallasholmu, když nás přepadla bouře. Byly to vlny jako hrady a vichr vál rovnou od pólu. Stěžeň se poroučel po první hodině a nemohli jsme se ho zbavit. Přišel jsem o dva chlapy, když to zkoušeli. Tlustej konec pořád mlátil do lodi u čáry ponoru, a než jsme se ho zbavili, udělal díru do trupu. Než jsme zjistili, co se stalo, jedna komora byla pod vodou a v dalších třech byly díry.“
Vlčí lodě sice připomínaly otevřené čluny, ale byla to velice dobrá plavidla, a to hlavně díky rozdělení trupu na čtyři samostatné vodotěsné komory, umístěné pod hlavní palubou a mezi dvěma řadami spodních lavic, na nichž seděli veslaři. Právě tyto komory loď nadnášely a udržovaly ji nad vodou, i když se přes ni přelévaly obrovské vlny vzdouvající se na Bílém moři.
Will se podíval na Eraka. Neuniklo mu, že statný jarl se při Slagorových slovech mračí.
„Za prvé, co jste vlastně pohledávali na moři?“ uhodil Erak na Slagora. „Teď vůbec neni vhodná doba pustit se přes Bílý moře.“
Slagor uchopil velký dřevěný pohár s pálenkou, který mu nabídl jeden z Erakových mužů. Členové Erakovy posádky přinesli svým vysíleným krajanům do přístavu pití, a kde bylo třeba, ošetřovali zranění, k nimž zřejmě došlo, když lodí zmítala bouře. Slagor ani náznakem nepoděkoval a Erak opět trochu svraštil čelo. Will si znovu uvědomil nepřátelské ovzduší mezi oběma kapitány. Dokonce i když Slagor líčil neštěstí, které je potkalo, choval se bojovně, jako by cítil potřebu své počínání obhajovat. Teď jedním dlouhým douškem vypil polovinu pálenky, hřbetem ruky si otřel ústa a pak teprve odpověděl.