„V Hallasholmu se vyčasilo,“ řekl stručně. „Myslel jsem, že máme dost času, abychom se dostali přes pásmo bouří.“
Erak nevěřícně vykulil oči.
„V tuhle roční dobu?“ divil se. „Zešílel jsi?“
„Myslel jsem, že to zvládnem,“ paličatě stál na svém Slagor a Will postřehl, jak se Erakovy oči zúžily. Statný jarl ztlumil hlas, aby ho neslyšeli ostatní členové posádky. Slyšeli ho pouze Will s Evanlyn.
„U ďasa, Slagore,“ zahartusil. „Tys chtěl všechny předběhnout, než začne období nájezdů.“
Slagor na druhého kapitána zlostně hleděl. „No a i kdyby? Bylo to moje rozhodnutí jako kapitána. Nikoho jinýho, Eraku.“
„A to tvoje skvělý rozhodnutí stálo dva chlapy život,“ připomněl mu Erak. „Dva muže, kteří přísahali, že budou poslouchat tvoje rozkazy bez ohledu na to, jak moc budou šílený. Každýmu, kdo strávil na moři víc než pět minut, je jasný, že na takovou plavbu bylo moc brzy!“
„Moře bylo klidný!“ odsekl druhý muž a Erak znechuceně odfrkl.
„Klidný! To je vždycky jen na chvíli! Trvá to den nebo dva. Ale to na přeplutí celýho moře nestačí, a ty to víš. Vem tě ďas i s tou tvojí chamtivostí, Slagore!“
Slagor se prkenně narovnal. „Ty nemáš žádný právo mě soudit, Eraku. Kapitán je pánem na svý lodi a ty to víš. Stejně jako ty, i já si můžu vybrat, kdy a kam popluju,“ prohlásil. Mluvil hlasitěji než Erak a Will pochopil, že zuří.
„To jsem pozoroval, když ses rozhodl nepřidat se k nám ve válce, kterou jsme právě vybojovali,“ jízlivě připomněl Erak. „Stačilo ti spokojeně dřepět doma a pak ses pokusil vyklouznout, aby ses dostal ke snadný kořisti dřív, než budou ostatní kapitáni vůbec připravený vyplout.“
„Bylo to moje rozhodnutí,“ zopakoval Slagor, „a bylo rozumný, jak je vidět.“ Jeho hlas zněl teď posměšně. „Koukám, že tys při tom nájezdu zrovna velkej úspěch neměl, co, jarle Eraku?“
Erak k němu přikročil blíž. Oči mu varovně blýskly.
„Dávej si pozor na jazyk, ty jeden plíživej zloději. Ztratil jsem tam dobrý kamarády.“
„A víc než jen kamarády, jak jsem slyšel,“ odpověděl Slagor, teď s větší troufalostí. „Ragnak ti asi moc nepoděkuje za to, že tam zůstal i jeho syn.“
Erak o krok couvl a překvapením mu spadla čelist. „Gronela v bitvě zajali?“
Slagor zavrtěl hlavou a ušklíbl se, když viděl, jak Erak zkoprněl. „Nezajali. Zabili, jak jsem slyšel, v boji u Trnovýho lesa. Pár lodí se dostalo zpátky do Skandie dřív, než začalo období bouří.“
Will překvapeně zvedl hlavu. Erakova loď Vlčí vítr odplouvala od araluenského pobřeží jako poslední. Posádka čekala na Erakův návrat a mezitím se zpátky k lodím probili ti, kdo přežili Horthovo neúspěšné tažení. Přinesli zvěst o porážce a potom odpluli. Will později vyslechl, co si členové posádky Vlčího větru o bitvě u Trnového lesa povídali. Dva hraničáři, jeden malý, prošedivělý, a druhý vysoký, mladý, přivedli královské vojsko, a když se skandijská armáda dala na pochod, aby provedla obchvat Duncanovy hlavní armády, byla rozprášena. Will tušil, že to museli být Halt s Gilanem.
Erak smutně potřásl hlavou. „Gronel byl dobrej chlap,“ řekl. „Bude nám moc chybět.“
„Jeho otec už se podle toho zařídil. Složil přísahu vallům, že se Duncanovi pomstí.“
„To nemůže být pravda,“ nevěřícně svraštil čelo Erak. „Přísaha vallům se skládá jen v případě zrady nebo vraždy.“
Slagor pokrčil rameny. „Je to oberjarl. Řekl bych, že může udělat, co chce. Ale zatraceně, máte tady na tom zapomenutým ostrově něco k jídlu? Všechny naše zásoby jsou rozmáčený mořskou vodou.“
Erak zůstal jako opařený tou novinou, kterou právě slyšel. Uvědomil si, že vedle postávají Will s Evanlyn. Pohodil hlavou k chatám.
„Rozdělejte oheň,“ přikázal jim. „Chlapi potřebujou teplý jídlo.“
Zlobil se, že mu tuto povinnost musel Slagor připomenout. Možná že druhého kapitána neměl rád, ale jeho muži si po všem, co měli za sebou, zasloužili pomoc a péči. Hrubě postrčil Willa vpřed. Chlapec zavrávoral, pak se rozběhl a Evanlyn hned za ním.
Willovi se divně sevřel žaludek. Netušil, co znamená přísaha vallům, ale jedno věděl jistě. Udržet v tajnosti Evanlynin skutečný původ bylo náhle otázkou života a smrti.
Deset
Halt se blížil k moři. Obdělávaná úrodná půda ustupovala lesnatější krajině a lesů po obou stranách cesty postupně přibývalo.
Byl to kraj, v němž se mírumilovní pocestní mohli právem obávat loupežníků, jelikož husté lesy v blízkosti cesty skýtaly dobrý úkryt pro přepadení ze zálohy. Halta však žádné takové obavy netrápily. Jeho nálada byla ve skutečnosti tak ponurá, že by mu snad i přišlo vhod, kdyby se ho lapkové pokusili obrat o těch pár věcí, co měl u sebe.
Velký saxonský nůž i vrhací nůž měl pod pláštěnkou hned po ruce a luk připravený ke střelbě po hraničářském způsobu zavěšený na hrušce sedla. Na jedné straně mu pláštěnka, zvláště upravená k tomu účelu, volně splývala z ramene, aby opeřené konce dvou tuctů šípů v toulci byly rychle a snadno na dosah. Říkalo se, že každý hraničář nosí ve svém toulci životy čtyřiadvaceti mužů — tak neomylná a smrtící byla jejich přesnost střelby dlouhým lukem.
Kromě těchto obvyklých zbraní a svého skvěle vybroušeného smyslu předvídat nebezpečí měl Halt proti všem útočníkům další dvě méně běžné výhody. Oba hraničářští koně, Cuk a Abelard, byli vycvičeni, aby tiše upozorňovali na přítomnost každého cizince, jehož ucítili. A teď Abelard za jízdy několikrát zastříhal ušima a oba s Cukem pohodili hlavami a slabě zafrkali.
Halt se natáhl a jemně popleskal svého koně po krku.
„Výborně, chlapci,“ pochválil oba koníky a oni zastříháním ušima za ta slova poděkovali. Každý pozorovatel by usoudil, že jezdec v pláštěnce jen uklidňuje svého koně — což byla naprosto běžná věc. Ve skutečnosti však byly Haltovy smysly zbystřené a hlava usilovně přemýšlela. Pronesl jediné slovo.
„Kde?“
Abelard mírně natočil hlavu doleva a ukazoval na skupinku stromů nedaleko od cesty, nějakých šedesát kroků vzdálenou od zbytku lesa. Halt se nenápadně ohlédl a zjistil, že Cuk, pokojně klusající za ním, hledí stejným směrem. Oba koně vycítili, že za stromy se skrývá někdo cizí. Možná jich bylo i víc. Halt opět promluvil.
„Volno.“
Koně tak poznali, že varování slyšel a směru si všiml; opět srovnali hlavy. Právě díky těmto zvláštním dovednostem měli hraničáři tajemnou schopnost přežít a předvídat potíže.
Halt pokračoval v jízdě, jako by se nechumelilo, jako kdyby o přítomnosti někoho cizího mezi stromy nic netušil. Se smutným úsměvem uvažoval nad tím, že koně umějí sdělit jen to, že tam někdo je. Nedokážou poznat úmysly dotyčné osoby, ani zda se jedná o přítele, či nepřítele.
Což by ovšem byly skutečně nadpřirozené schopnosti, pomyslel si.