Ke stromům mu nyní zbývalo asi padesát kroků. Bylo jich celkem šest, byly husté a obklopené bujným křovím. Poskytovaly dokonalý úkryt pro přepadení ze zálohy. Anebo, napadlo ho, pro někoho, kdo se chtěl jenom schovat před slabým deštěm, který vytrvale cedil z oblohy posledních deset hodin. Haltovy oči, pod kapucí pláštěnky skryté a pro každého pozorovatele neviditelné, bleskurychle propátrávaly husté křoví. Když se Abelard přiblížil k možnému nebezpečí, krátce a tlumeně zaržál. Nebylo to skoro slyšet, jezdec v podstatě jen ucítil zachvění mohutné koňské hrudi. Halt ho šťouchl kolenem.
„Já vím,“ uklidňoval ho tiše. Věděl, že každý pohyb jeho rtů se ve stínu kapuce ztratí.
Usoudil, že se přiblížil dost. Luk mu poskytoval výhodu, dokud se držel v bezpečné vzdálenosti. Jemně popotáhl za otěže a Abelard zastavil. Cuk udělal ještě jeden krok a potom zastavil také.
Uvolněným, plynulým pohybem vytáhl Halt šíp z toulce a vložil ho do tětivy luku. To prozatím stačilo. Díky dlouholeté nepřetržité zkušenosti byl schopen v mžiku luk napnout, zacílit, vystřelit a zasáhnout.
„Rád bych tě viděl venku,“ zavolal hlasitě. Chvíli se nedělo nic, potom ze skupinky stromů vyjela velká postava na koni a zastavila u kraje cesty.
Voják, pomyslel si Halt, když si všiml matného lesku kroužkové košile na pažích a u krku. Jezdec měl na sobě i plášť, aby se ochránil před deštěm. U sedla mu visela jednoduchá špičatá ocelová helmice a na zádech měl navlečený malý okrouhlý štít bez erbu. Halt neviděl ani známky po meči nebo jiné zbrani, ale usoudil, že něco takového má nejspíš po levém boku, kam teď nebylo vidět. Bylo rozumné předpokládat, že jezdec má u sebe nějakou zbraň. Nemělo by přece žádný smysl, aby jel v poloviční zbroji a přitom beze zbraně.
Na té postavě však bylo cosi povědomého. V příštím okamžiku Halt jezdce poznal. Uvolnil se a dalším úsporným, plynulým pohybem vrátil šíp do toulce.
Pobídl Abelarda vpřed, aby se s druhým jezdcem pozdravil.
„Co tady děláš?“ zeptal se, i když měl dost dobrou představu o tom, jaká asi bude odpověď.
„Pojedu s vámi,“ oznámil Horác a potvrdil tak Haltovo tušení. „Chcete hledat Willa a já chci jet s vámi.“
„Aha,“ odtušil Halt, přitáhl otěže a postavil se vedle mladíka. Horác byl vysoký a jeho bojový kůň převyšoval Abelarda o několik dlaní. Hraničář zjistil, že když se chce mládenci dívat do tváře, musí hledět vzhůru. Všiml si, že vypadá odhodlaně.
„A co myslíš, že na to asi řekne tvůj bojový mistr, až to zjistí?“ zeptal se.
„Sir Rodney?“ Horác pokrčil rameny. „Už to ví. Řekl jsem mu to, když jsem odjížděl.“
Halt trochu překvapeně naklonil hlavu. Byl by čekal, že Horác při svém pokusu připojit se k němu jednoduše uteče. Bojovnický učeň byl však upřímný, nedokázal podvádět ani vymýšlet nějaké lsti. Halt si uvědomil, že Horác nemá v povaze utíkat.
„A jak tu převratnou zprávu přijal?“
Horác svraštil čelo, nepochopil otázku.
„Prosím?“ zeptal se nejistě. Halt si tiše povzdechl.
„Co řekl, když jsi mu to oznámil? Hádal bych, že ti dal pěkných pár facek.“ Rodney nebyl znám právě velkou shovívavostí vůči neposlušným učňům. Byl to rázný muž a hoši v bojové škole měli často možnost to pocítit na vlastní kůži.
„Ne,“ odvětil Horác nechápavě. „Řekl mi, ať vám něco vyřídím.“
Halt udiveně vrtěl hlavou. „A to něco zní?“ pobízel ho. Horác se zavrtěl v sedle a teprve potom odpověděl.
„Mám vyřídit, že vám přeje hodně štěstí,“ vypravil ze sebe konečně chlapec. „A taky ať prý vám řeknu, že jedu s jeho souhlasem — neúředním, samozřejmě.“
„Samozřejmě,“ zopakoval Halt a úspěšně se mu podařilo zakrýt, jak je překvapený takovým nečekaným projevem podpory ze strany velitele bojové školy. „Asi sotva by ti mohl dát úřední souhlas, aby ses vydal na cestu se zločincem vypovězeným do vyhnanství, že ano?“
Horác o tom zapřemýšlel a kývl. „To asi ne,“ souhlasil. „Tak dovolíte mi jet s vámi?“
Halt zavrtěl hlavou. „Jistěže nedovolím,“ odtušil bryskně. „Nemám čas starat se po cestě ještě o tebe.“
Haltův přezíravý postoj vehnal Horácovi krev do tváří.
„Sir Rodney ještě povídal, že vám mám říct, že se vám cestou třeba bude hodit, když budete mít záda krytá mečem,“ dodal. Halt ho při řeči bedlivě sledoval.
„Tohle jsou přesně jeho slova?“ zeptal se. Horác zavrtěl hlavou.
„Přesně ne.“
„Tak mi pověz, co přesně řekl,“ dožadoval se Halt.
Horác se zhluboka nadechl. „Přesně to bylo: ‚Dobrý meč se může hodit, aby mu kryl záda‘.“
Halt skrýval úsměv.
„Tím jako myslel koho?“ dotíral. Horác zarputile seděl na koni, rudý jako rak, a neodpovídal. Bylo to nejlepší, co mohl udělat. Halt ho pozorně sledoval. Nebral Rodneyho radu na lehkou váhu a věděl, že tenhle kluk má odvahy na rozdávání. Dokázal to, když na Uthalských pláních vyzval na souboj Morgaratha.
Jenomže se mohlo stát, že mu příliš mnoho obdivu a slávy vlezlo do hlavy a že bude nafoukaný a přehnaně sebevědomý. Kdyby to tak ale bylo, ihned by na Haltova kousavá slova něco odsekl. Skutečnost, že to neudělal a mlčky seděl s odhodlaným výrazem ve tváři, výmluvně svědčila o jeho povaze. To je zvláštní, jak se ti kluci mění, pomyslel si Halt. Vzpomněl si, že když byl Horác mladší, byl tak trochu surovec. Disciplína v bojové škole a nové zkušenosti zřejmě způsobily jisté zajímavé změny.
Znovu chlapce zkoumal očima. Popravdě řečeno, hodilo by se mít s sebou nějakého společníka. Gilana odmítl, protože věděl, že ho v Araluenu potřebují. S Horácem to ale bylo jinak. Jeho mistr mu dal svolení — neúřední. Byl víc než zdatný šermíř. Byl poctivý a spolehlivý.
A kromě toho si Halt musel přiznat, že od té doby, co byl Will v zajetí, postrádal společnost někoho mladého. Chyběly mu dychtivost a nadšení, které v sobě mladí lidé mají. A dokonce mu chyběly i ty věčné otázky, které k nim také neodmyslitelně patří.
Uvědomil si, jak úzkostně na něj Horác hledí. Chlapec čekal na rozhodnutí, a zatím se mu dostalo jen Haltovy jedovaté žádosti, aby sdělil, koho sir Rodney mínil tím „dobrým mečem“. Ztěžka si povzdechl a nasadil kamenný výraz.
„Počítám, že mě budeš ve dne v noci zasypávat otravnými otázkami,“ prohlásil mrzutě. Když Horác slyšel, jakým tónem to Halt řekl, poklesla mu ramena. Pak ale najednou pochopil význam těch slov. Obličej se mu rozzářil a zase se napřímil.
„Takže mě s sebou vezmete?“ zeptal se a samým rozčilením mu přeskočil hlas. Halt sehnul hlavu a začal upravovat sedlový popruh, který upravit vůbec nepotřeboval. Nebylo by dobré, aby chlapec zahlédl mírný úsměv, který se objevil na jeho větrem ošlehané tváři.
„Zdá se, že nemám na vybranou,“ prohlásil odevzdaně. „Asi sotva se můžeš vrátit k siru Rodneymu, když jsi odtamtud utekl, že ano?“
„Ne, já… Tedy… chci říct, to je skvělé! Díky, Halte! Nebudete litovat, to slibuju! Já jsem si prostě slíbil, že Willa najdu a pomůžu ho zachránit.“ Chlapec brebentil samou radostí, že uspěl. Halt pobídl Abelarda kolenem a rozjel se. Cuk ho pokojně následoval. Horác popohnal svého bojového koně, aby srovnal krok s Haltem, a pokračoval v záplavě díků.
„Já věděl, že ho budete hledat, Halte. Já tušil, že proto jste předstíral, že se zlobíte na krále Duncana! Když jsme slyšeli, co se stalo, nikdo v Redmontu tomu nechtěl věřit, ale já jsem věděl, že jste to udělal proto, abyste mohl vysvobodit Willa ze skandijského zajetí —“