Otočil se, aby se podíval, a poznal Erakovu mohutnou postavu. Díky medvědí kůži, kterou měl přehozenou přes sebe, aby ho chránila proti rezavému ledovému vichru, vypadal ve tmě ještě větší. Will se rozpačitě začal zvedat z podřepu, ale jarl ho pokynem ruky zastavil.
„Jen pokračuj v práci,“ poručil nevrle. Will drhnul dál a koutkem oka sledoval skandijského velitele, jak zírá do dáli přes přístaviště a nasává vzduch nesoucí bouři.
„Je tam smrad,“ zamumlal Erak nakonec.
„Moc lidí v moc malé místnosti,“ odvážil se poznamenat Will a dál se sklopenýma očima drhl misku. Erak ho zajímal. Byl to tvrdý chlap a nelítostný bojovník. Ale krutý vlastně nebyl. Svým drsným způsobem se někdy choval skoro přátelsky.
Erak na oplátku zkoumal Willa. Co měl za lubem? Nejspíš se snažil vykoumat nějaký způsob, jak utéct, usoudil Erak. Přesně to by totiž dělal on na chlapcově místě. Hraničářský učeň byl chytrý a vynalézavý. Byl i odhodlaný. Erak dobře viděl, jak houževnatě cvičí a běhá po břehu za každého počasí.
Opět se nemohl ubránit pocitu uznání vůči hraničářskému učni — a vůči té dívce. I ona prokazovala nemalou statečnost.
Při úvahách o dívce se zamračil. Dřív nebo později budou v tomhle směru potíže. Hlavně se Slagorem a jeho chlapy. Posádka Vlčího tesáku byla pěkná pakáž — tvořili ji hlavně bývalí vězňové a různí zlodějíčci. Dobrá posádka by se Slagorem nevyplula.
Nu, mudroval v duchu, jestli k tomu dojde, bude muset otřískat pár palic. Nedopustí, aby ta Slagorova chátra nějak snížila jeho velitelskou pravomoc. Oba otroci byli Erakův majetek, jediný jeho zisk z té mizerné výpravy do Araluenu, a jestli si někdo zkusí na ně sáhnout, bude mít co dělat s ním. Jak tak přemýšlel, snažil se sám sebe přesvědčit, že se jen stará o svůj majetek. Nebyl si však jistý, jestli je to celá pravda.
„Jarle Eraku?“ ozval se chlapec ze tmy. Hlas měl nesmělý, protože nevěděl, jestli smí skandijskému vůdci klást otázky. Erak zabručel. Nebylo to jednoznačné, ale Will si to vyložil jako svolení a pokračoval.
„Co znamená přísaha vallům, jak o ní mluvil jarl Slagor?“ zeptal se naoko lhostejně. Erak se zamračil nad označením jarl.
„Slagor není žádný jarl,“ opravil chlapce. „Je to jenom skirl, kapitán vlčí lodi.“
„Omlouvám se,“ pokorně řekl Will. Rozzlobit Eraka bylo to poslední, co by chtěl. Zřejmě to ale hrozilo, když Slagora postavil na stejnou úroveň s Erakem. Will zaváhal, ale zdálo se, že rozmrzelost Eraka přešla, a tak to zkusil znovu.
„A přísaha vallům?“ připomněl.
Erak tiše říhl a naklonil se ke straně, aby se mohl poškrábat na zadnici. Slagorova posádka určitě přitáhla do chaty blechy. Ty je zatím neotravovaly. Jen zima, vlhko, kouř a smrad. A teď k tomu všemu ještě blechy. Bylo by bývalo lepší, a nenapadlo ho to poprvé, kdyby Slagorova vlčí loď v té bouři na Bílém moři šla ke dnu.
„Je to přísaha, kterou složil Ragnak,“ začal, aniž řekl něco nového. „Ne že by k ní měl zvláštní důvod,“ dodal. „Není dobré dráždit vally pro nic za nic. Tedy, pokud má jeden všech pět pohromadě.“
„Vally?“ ptal se Will. „Kdo jsou vallové?“
Erak loupl očima po tmavé postavičce, která se krčila před ním. Udiveně vrtěl hlavou. Tihle Aralueni jsou ale zabedněnci!
„Tys nikdy neslyšel o vallech? Co vás to učí tam na tom malým provlhlým ostrůvku?“ divil se. Will na to moudře neodpověděl nic. Chvíli bylo ticho a potom Erak pokračoval.
„Vallové, hochu, jsou tři bohové pomsty. Mají podobu žraloka, medvěda a supa.“
Odmlčel se a sledoval, jak to zapůsobilo. Will měl dojem, že tentokrát je zapotřebí nějak se vyjádřit.
„Aha, rozumím,“ pronesl rozpačitě. Erak posměšně odfrkl.
„To se vsadim, že ne. Nikdo, kdo uvažuje rozumně, nechce mít s vally nic společnýho. Nikdo rozumnej na ně ani nepřísahá.“
Will přemýšlel o Skandijcových slovech. „Takže přísaha vallům je vlastně přísaha pomsty?“ zeptal se a Erak zachmuřeně přikývl.
„Nejstrašnější pomsty,“ upřesnil, „když je tvoje nenávist tak strašná, že přísaháš pomstu nejen tomu, kdo ti uškodil, ale i všem členům jeho rodu.“
„Úplně všem?“ ujišťoval se Will. Erak chvilku přemýšlel, jestli za těmi otázkami něco není. Neuměl si ale představit, k čemu by takové věci byly dobré při pokusu o útěk, a tak pokračoval.
„Až do toho nejposlednějšího,“ prohlásil. „Je to pomsta až za hrob a nedá se zrušit. Když někdo jednou takhle přísahá, tak kdyby to pak chtěl vzít zpátky, vallové si místo původních obětí vezmou jeho a jeho rod. Nejsou to bohové, s kterýma je dobrý se dávat do spolku, to mi věř.“
Zase bylo chvíli ticho. Will uvažoval, jestli s tím vyptáváním nezašel moc daleko, ale rozhodl se, že se odváží položit ještě jednu otázku.
„Tak když je to tak strašné, tak proč Ragnak…?“ začal, ale Erak ho drsně přerušil.
„Protože je blázen!“ vykřikl. „To ti říkám, takhle by přísahal jenom blázen. Ragnak nikdy nebyl zrovna rozvážnej, ale smrt syna ho zřejmě dočista připravila o rozum.“
Erak znechuceně mávl rukou. Podle všeho už měl dost řečí o Ragnakovi i strašlivých vallech.
„Ty buď hochu jen rád, že nepatříš do vaší královský rodiny. Ani do Ragnakový, když na to přijde.“ Otočil se a pohlédl k místu, kde světlo ohně pronikalo zhruba tuctem spár a prasklin ve stěnách chaty a na vlhkém oblázkovém břehu vytvářelo podivné protáhlé obrazce.
„Teď se koukej dát zas do práce,“ řekl zlostně a rázoval zpátky do dusna a smradu v chatě.
Will se za ním díval a bezděčně máchal poslední misku ve studené mořské vodě.
„Rozhodně se musíme odsud dostat pryč,“ mumlal si pro sebe.
Dvanáct
Horác nevěděl, kam se dřív podívat a čemu naslouchat, bylo tu tolik zajímavého.
Přístavní město La Rivage všude kolem něj kypělo životem. Přístaviště bylo plné lodí: bok po boku zde kotvily jednoduché rybářské šalupy i dvoustěžňové obchodní lodě. Jejich stěžně a lana byly jako les, který se táhl, kam oko dohlédlo. Uši zaléhaly povykem racků peroucích se o odpadky odhazované rybáři při čištění úlovku. Velké i malé lodě se bez ustání pohupovaly na mírných vlnách a ani na chvilku se nezastavily. Pronikavý křik racků přehlušoval nepřetržité praskání a vrzání spousty proutěných plůtků, které chránily trupy lodí před vzájemným poškozením.
Horác ucítil v nose dým a vůni připravovaných jídel — byla však jiná než vůně prostých venkovských pokrmů, které se vařívaly na hradě Redmontu. Měla v sobě ještě něco navíc: cosi cizokrajného, neznámého a vzrušujícího.
Dalo se to čekat, pomyslel si. Poprvé ve svém nedlouhém životě totiž vstoupil do úplně cizí země. Měl za sebou cestu do Celtiky, samozřejmě, ale ta se nepočítala. Celtika byla vlastně jen pokračování Araluenu. Tady bylo všechno jiné. Všude kolem se ozývaly rozčilené, nebo veselé hlasy, pokřikování, hádky, smích. A on z toho cizího jazyka nerozuměl jedinému slovu.
Stál na přístavní hrázi, držel uzdy tří koní a čekal, až Halt zaplatí kapitánovi malé nákladní lodi, která je přepravila přes Úzké moře — společně s páchnoucím nákladem kůží pro koželužny zde v Galice. Po čtyřech dnech strávených v těsné blízkosti stohů ztuhlých zvířecích kůží Horác pochyboval, že ještě někdy dokáže vzít na sebe něco koženého.