„Všimni si, jak je malý. Není jako ty vlčí lodě. Po velkých vlnách popluje, nebude se jimi probíjet. Budeme úplně v bezpečí.“
Posledními dvěma větami si nebyl tak docela jistý, ale připadaly mu celkem logické. Když pozoroval tuleně v okolí ostrova, jak sjíždějí po mohutných vlnách, zdálo se mu, že co je malé, pluje bezpečněji.
Nesl s sebou velký měch na víno, který sebral v komoře se zásobami. Víno vylil a naplnil měch vodou. Moc dobře nechutnala, ale pomůže jim přežít. Navíc, mudroval, čím hůř chutná, tím déle vydrží. Opatrně položil měch na záď člunu a několik minut prověřoval, zda jsou vesla, kormidlo i malý stěžeň s plachtou v pořádku. Příliv nyní dosahoval přibližně do první třetiny výšky člunu a Will věděl, že to je nejvýš, jak je možné. Za pár minut začne voda ustupovat. A on s Evanlyn se svezou s ní. Měl neurčitou představu, že někde směrem na jih od nich leží Teutland. Nebo třeba uvidí nějakou loď, když letní bouře už zřejmě polevily. Budoucností se příliš nezaobíral. Jednoduše věděl, že vězněm zůstat nemůže. Kdyby na to přišlo, raději by zemřel při pokusu o útěk.
„Nemůžeme tady prosedět celou noc,“ řekl. „Chyť to na druhé straně a dostaneme člun na vodu. Nejdřív zvednout, potom strkat.“
Opřeli se do okrajníku člunu, nadzvedli ho a oba naráz zabrali. Zpočátku v kamenitém břehu držel pevně. Jakmile ho však zvedli a trochu uvolnili, začal klouzat mnohem lehčeji. Potom už byl na vodě a oni oba šplhali na palubu. Will se naposled odstrčil nohou od pevné země a člun se začal vzdalovat od pobřeží. Willa zaplavil pocit vítězství, ale pak si uvědomil, že na nějaké radování není čas. Člun se pohupoval na mírných vlnách a Evanlyn se celá bledá a strnulá křečovitě držela jeho okraje.
„Zatím to jde,“ řekla. Její hlas však nezněl přesvědčivě. Will nešikovně zasunul vesla do vidlic. Nejmíň tucetkrát pozoroval Svengala, jak to dělá. Teď ale zjistil, že dívat se a něco dělat sám jsou dvě různé věci, a poprvé v něm trochu zahlodala pochybnost. Možná na sebe naložil víc, než dokáže zvládnout. Neohrabaně se pokusil zabrat vesly, zanořil je do vody a přitáhl. Levou rukou se mu to nepovedlo, člun se zatočil a Will málem spadl na dno.
„Pomalu,“ radila Evanlyn a on to zkusil znovu a s větší opatrností. Tentokrát radostně ucítil, že se člun pohnul správným směrem. Vzpomněl si, že viděl Svengala, jak na konci každého záběru vesla pootočil, aby listy neškrtaly o hladinu. Když to udělal také, bylo veslování snadnější. S posílenou sebedůvěrou párkrát zabral a člun jel lehčeji. Zároveň se projevila síla odlivu, a když Evanlyn pohlédla zpátky ke břehu, téměř se ulekla, jak jsou od něj už daleko.
Will si toho povšiml.
„Popluje rychleji, až se dostaneme do proudu,“ prohlásil mezi záběry vesel. „Zatím jsme jen na jeho okraji.“
„Wille!“ vyděšeně vykřikla Evanlyn. „V člunu je voda!“
Přes omotané boty vodu zatím necítila. Teď ale prosákla skrz, a když Evanlyn pohlédla dolů, viděla, jak se po dně člunu přelévá sem a tam.
„To sem jen nacákalo,“ prohlásil Will bezstarostně. „Až vyjedeme z přístavu, hned ji vylejeme.“
„Nenacákalo!“ vyjekla. „V lodi je díra! Podívej!“
Pohlédl dolů a srdce mu vyskočilo do krku. Evanlyn měla pravdu. Na dně člunu bylo na palec vody a zdálo se, že stoupá dál.
„Ach bože!“ zaúpěl. „Začni vylévat, honem!“
Na zádi bylo malé vědro, Evanlyn ho popadla a začala usilovně nabírat vodu a vylévat ji ven. Ale voda v člunu stoupala rychleji a Will cítil, že kvůli ní se člun ovládá mnohem hůř.
„Jeď zpátky! Zpátky!“ křičela na něj Evanlyn. Na nějaké utajení teď nebylo ani pomyšlení. Will jen kývl, měl moc práce na to, aby mohl mluvit. Zoufale zvedl jedno veslo a otáčel člun, aby zamířil ke břehu. Teď musel bojovat proti proudu a v panice se mu to nedařilo. Špatně zabral, člun se převážil a veslo málem spadlo do vody. Hrůzou mu vyschlo v puse, hrábl po vesle a zachytil ho v posledním okamžiku. Evanlyn horečně nabírala vodu ze dna člunu a přitom si uvědomila, že při vylévání jí polovina steče zase zpátky. Přemáhala paniku a nutila se do klidnějších pohybů. Voda nad ní však stále vítězila.
Will naštěstí vedl člun rozumně k okraji proudu, kde byl odliv slabší. Když se člun dostal z hlavního proudu, plul ke břehu snadněji. Stále však nabíral vodu, a čím hlouběji se potápěl, tím rychleji voda vtékala. A veslování bylo těžší a těžší.
„Vesluj dál! Zabírej ze všech sil!“ pobízela ho Evanlyn. Will hekl, opřel se zoufale do vesel a zvolna postrkoval líný člun zpátky k ostrovu. Málem se jim to povedlo. Když se malý člun nakonec přece jen potopil, ke břehu scházel jen kousek. Mořská voda se přelila přes okraje a člun pod její tíhou klesl. Octli se po pás ve vodě, roztřesení vyčerpáním. Člun, odlehčený o jejich váhu, se opět vynořil těsně nad vodní hladinu. Will se ho chytil a nasměroval ho zpátky na mělčinu. Evanlyn se přidala.
„Chcete se zabít?“ zeptal se nevrlý hlas. Oba vzhlédli a těsně u vody spatřili stát Eraka. Za ním se šklebily tváře několika dalších mužů z jeho posádky.
„Jarle Eraku…,“ začal Will, ale pak zmlkl. Tady se nedalo nic říct. Erak otáčel v ruce malý předmět. Hodil ho Willovi.
„Nezapomněli jste na tohle?“ zeptal se zlověstně. Will si tu věc prohlížel. Byl to dřevěný váleček asi dva palce dlouhý a jeden palec široký. Will na něj nechápavě zíral.
„Tomuhle my prostý námořníci říkáme špunt,“ kousavě vysvětloval Erak. „Brání vodě, aby netekla do člunu. Obvykle je dobrý se přesvědčit, jestli je na svým místě.“
Will svěsil ramena. Byl promočený, vysílený a otřásal jím strach, který ho svíral posledních deset minut. Nejvíc ze všeho prožíval zoufalství nad neúspěchem. Zátka! Celý plán ztroskotal kvůli jedné mizerné zátce! Pak ho mohutná ruka popadla vpředu za košili, vyzvedla do výše a on z velké blízkosti pohlédl do Erakovy rozzlobené tváře.
„Už nikdy nezkoušej mě oklamat, chlapečku!“ vrčel na něj Skandijec. „Ještě jednou něco takovýho zkusíš a sedřu z tebe kůži!“ Otočil se, aby do hrozby zahrnul i Evanlyn. „To platí i pro ni!“
Počkal, až oba jeho slova plně pochopí, a pak Willa odhodil na zem. Hraničářský učeň se rozplácl na tvrdém kamenitém pobřeží, zcela poražen.
„A teď hybaj zpátky do chaty!“ houkl na ně Erak.
Čtrnáct
„To se dalo čekat,“ znechuceně prohlásil tlumeným hlasem Halt.
Přes malou říčku se před nimi klenul hrbolatý kamenný most. Cestu k mostu zastoupil rytíř na koni a v plné zbroji.
Halt sáhl dozadu přes rameno, vytáhl z toulce šíp a založil ho do tětivy, aniž by se vůbec podíval, co dělá.
„Co to je, Halte?“ zeptal se Horác.
„Potrhlé nápady těchhle Galiků, kteří si nedají pokoj, zrovna když já mám naspěch,“ zamumlal a otráveně kroutil hlavou. „Tenhle hlupák po nás bude vymáhat mýto za to, že nás nechá milostivě přejít přes ten jeho drahocenný most.“
Zatímco Halt hovořil, muž v brnění hřbetem pravé ruky zdvihl hledí své helmice. Působilo to neohrabaně, jelikož ve stejné ruce ještě třímal těžké, deset stop dlouhé kopí. Když s ním narazil do bočnice helmy, málem mu vypadlo. Tupé zachřestění zbroje se doneslo až k oběma jezdcům.