„Arretez là mes seigneurs, avant de passer ce pont-ci!“ volal na ně trochu pisklavým hlasem. Horác slovům nerozuměl, ale tón hlasu zněl zřetelně povýšeně.
„Co to říkal?“ chtěl vědět Horác, ale Halt jen vrtěl hlavou a hleděl na rytíře.
„Ať mluví naším jazykem, když nám chce něco říct,“ ucedil rozzlobeně a potom poněkud hlasitěji zavolaclass="underline" „Araluans!“
I na dálku, která je od muže dělila, Horác rozeznal pohrdlivé pokrčení jeho ramen při zmínce o zemi, z níž pocházejí. Pak rytíř promluvil znovu, ale jeho slova nebyla nijak výrazně srozumitelnější, než když předtím mluvil galicky.
„Vy, mipani, nepržejit moje most, když vy mi nezaplatit trebut,“ halekal. Horác svraštil čelo.
„Cože?“ zeptal se Halta a hraničář se k němu otočil.
„Je to barbar, viď? Říkal ‚Vy, mí páni‘ — to jako my, samozřejmě — ‚nesmíte přejít přes můj most, dokud mi nezaplatíte tribut‘.“
„Tribut?“ divil se Horác.
„Je to takový druh olupování pocestných,“ vysvětloval Halt. „Kdyby v téhle hloupé zemi platily nějaké skutečné zákony, lidi jako tenhle náš kamarádíček by si něco takového nikdy nedovolili. Ale takhle si můžou dělat, co se jim zlíbí. Ozbrojenec se postaví na most nebo na rozcestí a požaduje, aby mu lidi platili za to, že je nechá projít. Když nechtějí zaplatit, je druhou možností cestu si vybojovat. A protože většina pocestných není k souboji s rytířem v brnění vyzbrojená, tak raději zaplatí.“
Horác se opřel v sedle a pozoroval jezdce stojícího proti nim. Okázale popojížděl s koněm po cestě sem a tam, čímž je chtěl nepochybně odradit od každého odporu. Pavézový štít měl ozdobený hrubě načrtnutou jelení hlavou. Na sobě měl plnou kroužkovou zbroj a přes ni modrý kabátec rovněž se znakem jelení hlavy. Měl železné rukavice, brnění i na holeních a helmici hrncovitého tvaru s pohyblivým hledím, nyní otevřeným. Tvář pod hledím byla vychrtlá, s velkým špičatým nosem. Po stranách hledí se natahoval mohutný knír. Horáce napadlo, že když rytíř spouští hledí, nejspíš si jeho konce musí napřed nacpat pod něj.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se.
„Nu, počítám, že toho troubu budu muset odstřelit,“ odevzdaně prohlásil Halt. „Byl bych blázen, kdybych přispíval každému loupežníkovi, který vyskočí u cesty a myslí si, že si zaslouží živobytí zadarmo. I když by z toho mohla vzejít zatracená nepříjemnost.“
„A proč?“ ptal se Horác. „Když se tu potuluje a říká si o souboj, kdo by se staral o to, jestli ho někdo zabije? Zaslouží si to.“
Halt položil luk se založeným a připraveným šípem přes sedlo.
„Souvisí to s tím, čemu tihle hlupáci říkají rytířství,“ vysvětloval. „Kdyby ho měl zabít nebo zranit jiný rytíř v rytířském souboji, bylo by to celkem omluvitelné. Zato když tou jeho dutou palicí proženu šíp, dalo by se to považovat za nečestné. Určitě má tady kolem nějaké kumpány nebo příbuzné. Tihle pitomci se vždycky pohybují v hejnu. A jestli ho zabiju, nejspíš po nás půjdou. Jak jsem řekl, je to zatracená nepříjemnost.“
Povzdechl si a začal zvedat luk.
Horác ještě jednou pohlédl na nafoukanou postavu před nimi. Ten člověk si podle všeho vůbec neuvědomoval, že od smutného konce ho dělilo jen pouhých několik vteřin. Zjevně neměl zatím s hraničáři co do činění a spoléhal na to, že je v plné zbroji. Nejspíš neměl ani tušení, že kdyby se Haltovi zachtělo, dokázal by prostřelit šíp i skrz jeho zavřené hledí. Pro někoho s Haltovou zručností bylo otevřené hledí až příliš snadným cílem.
„Nechtěl byste, abych to vyřídil já?“ nabídl nakonec trochu váhavě Horác. Halt, s lukem už napůl zvednutým ke střelbě, překvapeně odpověděl.
„Ty?“ podivil se.
Horác kývl. „Ještě nejsem hotový rytíř, já vím, ale myslím, že bych si s ním uměl poradit. A když si jeho okolí bude myslet, že ho přemohl nějaký rytíř, tak po nás nikdo nepůjde, ne?“
„Pani!“ halekal netrpělivý muž, „vy muset odpovidat moje požadavka!“ Horác povytáhl obočí a pohlédl na Halta.
„Musíme odpovědět na jeho požadavek. Jseš si jistý, že pro tebe není moc velké sousto?“ staral se hraničář. „Konec konců, je to opravdický rytíř.“
„Nu… ano,“ vypravil ze sebe Horác. Nechtěl, aby si Halt o něm myslel, že se vytahuje. „Ale on vlastně až tak moc dobrý není, že ne?“
„Že není?“ opáčil Halt kousavě. K jeho údivu chlapec zavrtěl hlavou.
„Ne. Ani ne. Podívejte, jak sedí na koni. Sotva se udrží v sedle. A kopí svírá moc křečovitě, vidíte? A taky se koukněte na jeho štít. Má ho spuštěný moc nízko na to, aby kryl například neočekávaný juliet, že?“
Haltovo obočí vyjelo vzhůru. „A co jako má být juliet?“
Horác zřejmě nepostřehl lehký posměch v hraničářově hlase. Klidně vysvětlovaclass="underline" „To je náhlá změna cíle při bodání kopím. Začne se zacílením na štít ve výši prsou a potom se v poslední chvíli zvedne hrot k helmici.“ Odmlčel se a potom trochu omluvně dodaclass="underline" „Ani nevím, proč se tomu říká juliet. Prostě to tak je.“
Dlouhou dobu oba mlčeli. Horác se nevytahoval, to Halt poznal. Nejspíš vážně věděl, o čem mluví. Hraničář se zamyšleně poškrábal na tváři. Hodilo by se vidět, co vlastně Horác umí, uvažoval. Kdyby se to vyvíjelo nějak nepříznivě, mohl se Halt vždycky vrátit k původnímu plánu a toho uřvaného hlídače mostu prostě zastřelit. Byl tu ale ještě jeden malý zádrhel.
„Tedy, ne že bys nebyl schopen provést nějaké ty juliety, to ne. Ale ty jaksi nemáš kopí.“
Horác souhlasně přikyvoval. „Ano. Ze všeho nejdřív mu to jeho budu muset vyrazit. Což by nemělo být až tak těžké.“
„Pani!“ zvolal rytíř. „Vy muset odpovidat!“
„Zmlkni už,“ zamumlal Halt směrem k němu. „Takže by to nemělo být až tak těžké?“
Horác sešpulil rty a rázně zavrtěl hlavou. „Jen se na něj podívejte, Halte. Jsme tu chvilku a jemu to kopí už třikrát málem upadlo. Dokázalo by mu ho sebrat i děcko.“
Tomu se Halt musel zasmát. Tady stál Horác, sotva o něco víc než jen kluk, a prohlašoval, že i dítě by dokázalo vzít kopí rytíři, který jim zastoupil cestu. Pak si Halt uvědomil, čeho byl schopen, když byl v Horácově věku, a vzpomněl si, jak se Horác utkal s Morgarathem, mnohem nebezpečnějším protivníkem, než je ta směšná figurka u mostu. Znovu chlapce změřil pohledem a spatřil jen odhodlání a klidnou sebedůvěru.
„Ty vážně víš, o čem mluvíš, viď?“ poznamenal. A i když to bylo vysloveno jako otázka, bylo to spíše zhodnocení skutečnosti. Horác opět přikývl.
„Já nevím, čím to je, Halte. Já mám pro takovéhle věci prostě cit. Sir Rodney mi řekl, že mám přirozené nadání.“
Totéž Haltovi říkal Gilan po souboji na Uthalských pláních. Halt náhle dospěl k rozhodnutí.
„Dobrá,“ řekl. „Tak to zkusíme po tvém.“
Otočil se k netrpělivému rytíři a hlasitě na něj volal.
„Pane, můj společník se rozhodl, že se s tebou utká v rytířském souboji!“ oznámil. Jezdec ztuhl v sedle jako prkno. Haltovi neuniklo, že nečekaná novina ho málem připravila o rovnováhu.
„Rytiržska souboj?“ opáčil. „Tva společnik neni rytirž!“
Halt důrazně kývl, tak aby to muži nemohlo ujít.
„Ale ano, je!“ zakřičel. „Je to sir Horác z řádu Feuille du Chêne.“ Odmlčel se a bručel si pro sebe: „Nebo to snad mělo být Crêpe du Chêne? To je jedno.“