„Co jste mu řekl?“ zeptal se Horác, stáhl ze zad kulatý štít a navlékl si ho na levé předloktí.
„Řekl jsem, že jsi sir Horác z řádu Dubového listu,“ sdělil mu Halt. Potom nejistě dodaclass="underline" „Alespoň myslím, že to jsem mu řekl. Možná jsem ale řekl, že jsi z řádu Dubového lívance.“
Horác na něj pohlédl a v očích měl známku nesouhlasu. Pravidla rytířství bral velmi vážně a věděl, že ještě není oprávněn používat titul „sir Horác“.
„Bylo to opravdu nutné?“ zeptal se a hraničář kývl.
„Ale ano. On nehodlá bojovat s kdekým, víš? Musí to být rytíř. Myslím, že si nevšiml, že máš nějakou zbroj,“ pokračoval, když si Horác pevně nasazoval na hlavu kuželovitou helmici. Už si natáhl kuklu kroužkové košile, která mu předtím visela pod pláštěm vzadu na šíji. Teď plášť rozepnul a rozhlížel se, kam ho odložit. Halt k němu natáhl ruku.
„Dovol,“ nabídl se, vzal plášť a přehodil si ho přes sedlo. Horácovi neušlo, že Halt přitom dal pozor, aby velký luk zůstal volný. Učeň kývl hlavou směrem ke zbrani.
„Nebudete ho potřebovat,“ řekl.
„To už jsem slyšel,“ odtušil Halt a pak zvedl hlavu, protože strážce mostu opět něco volal.
„Tvoje pržitel nemit kopi,“ zakřičel a mávl svou vlastní desetistopou násadou z jasanového dřeva zakončenou železným hrotem.
„Sir Horác navrhuje boj mečem,“ odpověděl Halt. Rytíř divoce vrtěl hlavou.
„Ne! Ne! Ja nechat moje kopi!“
Halt nadzvedl obočí a pohlédl na Horáce. „Vypadá to, že rytířství je pěkná věc,“ řekl tiše, „ale když po někom chceš, aby kvůli němu zahodil tak dlouhou výhodu, najednou nic neplatí.“
Horác jen pokrčil rameny. „To vůbec nevadí,“ prohlásil klidně. Potom ho něco napadlo a zeptal se: „Halte, musím ho vážně zabít? Myslím, že si s ním dokážu poradit i bez toho.“
Halt otázku zvažoval.
„Není to povinnost,“ řekl učňovi. „Ale radši moc neriskuj. Ostatně, on by si zasloužil, aby ho někdo zabil. Pak by už nebyl tak chtivý vymáhat po kolemjdoucích peníze.“
Tentokrát byl na řadě Horác, aby dotčeně zdvihl obočí na hraničáře. Halt pokrčil rameny.
„Však víš, jak to myslím,“ dodal. „Jen si buď jistý, že si to můžeš dovolit, než ho necháš vyváznout tak lacino.“
„Seigneur!“ křikl rytíř. Založil si kopí do podpaží a zabodl svému koni ostruhy do slabin. „En garde! Teď ja tě zabit!“
Bylo slyšet, jak se ocel krátce otřela o kůži, a Horác vytasil dlouhý meč z pochvy. Otočil Kikra tak, aby stál čelem k vyzyvateli.
„Za chviličku s ním budu hotový,“ řekl Haltovi a Kikr vyrazil vpřed a po několika krocích přešel do trysku.
Patnáct
Kvůli nezdařenému pokusu o útěk měli Will s Evanlyn zakázáno vzdálit se dál než na padesát kroků od chat. Bylo po běhání, bylo po cvičení. Erak vymyslel pro své zajatce celou řadu nových úkolů, které měli vykonávat — od oprav provazových roštů na postelích v ložnici až po natírání prken v dolní části trupu Vlčího větru dehtem za pomoci kusů roztřepeného lana. Práce s horkým dehtem byla protivná, ale Evanlyn i Will ji přijímali odevzdaně.
I když byli takto omezeni, neuniklo jim, že napětí mezi oběma skupinami Skandijců vzrůstá. Slagor a jeho muži se nudili a chtěli rozptýlení, a proto hlasitě požadovali, aby byli oba mladí Araluenci zbičováni. Slagor si olizoval vlhké rty a nabízel se, že se toho úkolu ujme sám.
Erak velmi drsně Slagorovci doporučil, aby si hleděl svého. Začínal už mít plné zuby Slagorova chvástání a jízlivostí i zlomyslného popichování, kterým jeho chlapi při každé příležitosti častovali posádku Vlčího větru. Slagor byl zbabělec a surovec, a když ho Erak srovnal s oběma zajatci, překvapeně zjistil, že sám má mnohem víc společného s Willem a Evanlyn než s vlastním krajanem. Nechoval k nim žádnou nenávist kvůli pokusu o útěk. Na jejich místě by zkusil totéž. Teď když Slagor kvůli svému zvrhlému potěšení prahnul po jejich krvi, Erak cítil, že jsou mu nějak bližší.
Pokud šlo o Slagorovy námořníky, byl Erak nezvratně přesvědčen, že na Skorghijlu jen kazí vzduch.
K výbuchu došlo jednoho večera při jídle. Will právě prostíral na stůl misky a několik ostrých nožů. V místě, kde seděli kapitáni Erak a Slagor s lodními důstojníky, přelévala Evanlyn polévku z velkého hrnce do hrnce na stole. Jak se nahýbala mezi skirlem Slagorem a jeho prvním důstojníkem, Slagor se při poznámce jednoho ze svých mužů náhle rozesmál, prudce se zvrátil na židli a rozhodil rukama. Jednou rukou přitom vrazil do plné naběračky a horká polévka mu polila holé předloktí.
Slagor zavyl bolestí, popadl Evanlyn za zápěstí, přitáhl ji k sobě a surově jí zkroutil ruku, takže se bezmocně sklonila nad stůl. Hrnec s polévkou i naběračka třeskly o zem.
„Zatracená holka! Tys mě opařila! Jen se na to podívej, ty jedna líná araluenská mrcho!“ Politou ruku jí nastrkoval před obličej, druhou ji stále držel. Evanlyn slyšela, jak mu při nadechování píská v nose. S odporem vnímala i zápach jeho nemytého těla.
„Omlouvám se,“ vyhrkla chvatně a svíjela se bolestí, protože jí kroutil ruku dál. „Ale vy jste do té naběračky strčil.“
„Takže to byla moje chyba, jó? Já tě naučím odmlouvat skirlovi!“
V obličeji byl brunátný hněvem a sahal po karabáči ze tří řemínků, který nosil za pasem. Říkal mu „povzbuzovák“ a tvrdil, že ho používá na lenivé veslaře — čemuž nikdo z těch, kdo ho znali, nevěřil. Všeobecně se vědělo, že nemá na to, aby se odvážil udeřit statného veslaře.
Ale mladé děvče, to bylo něco jiného. A zejména teď, když byl opilý a rozzuřený.
Jídelna ztichla. Venku kolem chaty kvílel všudypřítomný vítr. Uvnitř, v začouzené místnosti nejasně osvětlené ohněm a olejovými lampami, jako by všichni na chvilku ztuhli.
Erak, usazený naproti Slagorovi, potichu zaklel. Will na opačné straně místnosti opatrně odložil hromádku misek. Upíral pohled na Slagora, stejně jako všichni ostatní, na jeho obličej nezdravě zarudlý kořalkou, na jeho oči a na to, jak mu jazyk neustále kmitá mezi křivými, zažloutlými zuby a navlhčuje masité rty. Hraničářský učeň nepozorovaně sebral jeden z nožů — těžký nůž s dvojitým ostřím, který sloužil k porcování nasoleného masa. Byl dlouhý asi tak osm palců a trochu připomínal zmenšený saxonský nůž, na jaký byl Will po spoustě hodin strávených při výcviku s Haltem víc než zvyklý.
Nyní se konečně ozval Erak. Promluvil hlubokým, umírněným hlasem. Už to samo o sobě stačilo, aby jeho posádka zpozorněla a naslouchala. Když Erak láteřil a křičel, zpravidla to bylo v žertu. Věděli, že když mluví tiše a naléhavě, je zosobněné nebezpečí.
„Slagore, pusť ji,“ řekl.
Slagorova tvář se stáhla hněvem. Rozzuřila ho ta slova i sebejistý tón rozkazu, který byl za nimi.
„Opařila mě!“ vykřikoval. „Udělala to schválně a bude za to potrestaná!“
Erak sáhl po svém poháru a zhluboka se napil piva. Když znovu promluvil, bylo znát, že už má skirla Slagora plné zuby.
„Říkám ti to znovu. Pusť ji. Je to moje otrokyně.“
„Otroci potřebujou pevnou ruku,“ prohlásil Slagor a rychle přejel očima celou místnost. „Všichni jsme viděli, že ty se k tomu moc nemáš, tak je čas, aby to někdo udělal za tebe!“
Evanlyn využila toho, že je soustředěný jinam, a pokusila se mu vykroutit. On však její záměr vycítil a snadno jí ho překazil. Několik členů posádky Vlčího tesáku — ti, co byli nejvíc opilí — mu sborově přizvukovalo.