Erak se rozmýšlel. Mohl by se jednoduše natáhnout, Slagora praštit a poslat ho do bezvědomí. Dokonce by kvůli tomu ani nemusel vstát z místa. Jenže to by nestačilo. Všichni přítomní věděli, že by Slagora hravě zvládl, a tak by se tím nic nezměnilo. Už měl toho chlapa po krk a chtěl ho pokořit a ponížit. Slagor si nic lepšího nezasloužil a Erak věděl, jak to navléknout.
Povzdechl si, jako by ho celá ta věc obtěžovala, a nahnul se přes stůl. Mluvil pomalu, tak jako se mluví s někým, kdo nepobral moc rozumu — což, jak ho napadlo, bylo dost výstižné pojmenování Slagorových duševních schopností.
„Slagore, já mám za sebou těžké tažení a tihle dva jsou jediný můj zisk. Já si nepřeju, abys zavinil smrt jednoho z nich.“
Slagor se drsně zachechtal. „Jseš na ty dva moc měkkej, Eraku. Prokážu ti službičku. A navíc, vejprask jí nezabije. Jen bude propříště poslušnější.“
„Já nemluvil o té holce,“ klidně řekl Erak. „Já myslel toho kluka.“
Kývl hlavou směrem na druhou stranu místnosti, kde bylo v mihotavém světle vidět Willa. Slagor sledoval jeho pohled a stejně se zachovali i ostatní.
„Toho kluka?“ Nechápavě svraštil čelo. „Já nemám žádnej zájem potrestat jeho.“
Erak několikrát pokýval hlavou. „To já vím,“ odvětil. „Ale jak se tý holky dotkneš karabáčem, je víc než jistý, že on tě zabije. A já pak budu muset za trest zabít jeho. A já nehodlám ztratit tolik. Takže pusť tu holku.“
Někteří Skandijci se při Erakově věcném vysvětlování začínali usmívat. Byli mezi nimi i Slagorovi muži.
Slagorova tvář potemněla a obočí se stáhlo vztekem. Nesnášel, když si z něho Erak utahoval, a stejně jako většina ostatních si myslel, že Erak ho jenom shazuje, když se tváří, že by ho ten maličký araluenský usmrkanec snad mohl porazit.
„Tobě přeskočilo, Eraku,“ ušklíbl se. „Ten kluk je nebezpečnej asi tak jako myš. Jednou rukou bych ho přerazil na dvě půlky.“
Naznačil příslušný pohyb volnou rukou, kterou nesvíral Evanlyninu paži.
Erak se na něj usmál. V tom úsměvu nebylo ani stopy po legraci.
„Zabil by tě dřív, než bys k němu stačil vykročit,“ prohlásil.
Z jeho hlasu zaznívala naprostá jistota, která dávala najevo, že nežertuje. Vycítili to všichni přítomní a nastalo hrobové ticho. Vycítil to i Slagor. Zamračil se a pracně se snažil pochopit, co bylo právě řečeno. Pálenka mu zamlžila rozum. Něco mu tady pořád nesedělo. Chystal se promluvit, ale Erak zvedl ruku a zadržel ho.
„Řek bych, že ho vlastně nemůžeme nechat, aby tě zabil a tak to dokázal,“ prohlásil a bylo znát, jak ho to mrzí. Rozhlédl se po místnosti a jeho oči se zastavily na poloprázdném soudku s pálenkou na druhém konci stolu. Ukázal směrem k němu.
„Svengale, pošli mi sem ten soudek,“ požádal. Jeho zástupce strčil do soudku a ten se lehce přesunul po drsném stole až před kapitána. Erak si ho zkoumavě měřil.
„Má zhruba takovou velikost jako tvoje dutá palice, Slagore,“ poznamenal s nepatrným úsměvem. Pak zvedl ze stolu svůj nůž a do tmavého dřeva soudku hbitě udělal dva světlejší zářezy.
„A řekněme, že tohle jsou tvoje oči.“
Postrčil soudek přes stůl, tak aby stál vedle Slagora a téměř se dotýkal jeho lokte. Mezi přihlížejícími muži to nedočkavě zašumělo. Byli zvědaví, co přijde. Jenom Svengal s Horakem, kteří byli s Erakem tenkrát u mostu, měli mlhavou představu, k čemu se jejich jarl chystá. Věděli, že chlapec je hraničářský učeň. Na vlastní oči viděli, že je to protivník, jakého je třeba brát vážně. Tady ale neměl žádný luk a ani jeden z nich nezahlédl to, co neuniklo Erakovi: nůž, který Will skrýval pod pravým předloktím.
„Nuže, chlapče,“ pokračoval Erak, „ty oči jsou trochu moc blízko u sebe, ale tak je má i Slagor.“ Mezi Skandijci zašuměl smích a Erak teď promluvil přímo k nim. „Budeme je všichni pozorně sledovat a uvidíme, jestli se mezi nima něco objeví, co říkáš?“
Při těch slovech předstíral, že upřeně zírá na soudek postavený na stole. Nemohlo tomu být jinak, než že všichni ostatní, kdo byli v místnosti, následovali jeho příkladu. Will se krátce rozmýšlel, ale cítil, že Erakovi může věřit. Sdělení, které k němu vysílal skandijský vůdce, bylo naprosto jasné. Rychle se rozmáchl a horním obloukem poslal rotující nůž přes místnost.
Nůž se krátce zablýskl, když se od něj odrazilo světlo olejových lamp a zář ohně. Vzápětí se čepel ostrá jako břitva s hlasitým zaduněním zabodla do dřeva — těsně vedle středu mezery mezi oběma zářezy. Soudek se vlivem nárazu posunul o dobré čtyři palce vzad.
Slagor polekaně zařval a ucukl. Bezděčně pustil Evanlyninu ruku ze svého sevření. Dívka rychle uskočila, a když jí Erak kývnutím hlavy ukázal směrem ke dveřím, vyběhla z místnosti. Nikdo si jí v tom zmatku nevšímal.
Všichni vykřikli překvapením. Erakovi muži se začali smát a vynikající trefu odměnili potleskem. Nakonec se přidala i Slagorova posádka a jejich skirl seděl a mračil se na celý svět. Nebyl oblíbený. Jeho muži s ním šli proto, že měl dost peněz, aby zajistil loď potřebnou k loupežným výpravám. Několik z nich teď posměšně napodobovalo polekaný výkřik, který Slagorovi unikl, když nůž udeřil do dřeva.
Erak se zvedl z lavice a začal obcházet stůl.
„Tak vidíš, Slagore,“ vykládal při tom, „kdyby tady ten kluk zamířil na nesprávnou dubovou palici, zaručeně by už bylo po tobě a já bych ho za trest musel zabít.“
Zastavil se těsně u Willa a ušklíbl se na Slagora. Skirl seděl shrbený na lavici a čekal, co se bude dít dál.
„Je to tak,“ pokračoval Erak, „teď ho prostě musím ostře pokárat za to, že vylekal tak významnou osobu, jako jseš ty.“
A než si Will stačil uvědomit, že se blíží rána, dopadla Erakova pěst na jeho spánek a poslala ho v bezvědomí k zemi. Erak pohlédl na Svengala a ukázal na bezvládnou postavu nataženou na podlaze z hrubě otesaných prken.
„Hoď to nevychovaný štěně do jeho kutlochu,“ nařídil. Pak se otočil a vyšel ven do noci.
Venku, na svěžím studeném vzduchu, pohlédl k nebi. Obloha byla čistá. Vítr pořád ještě foukal, ale nebyl tak silný a stáčel se k východu. Období letních bouří skončilo.
„Je na čase odsud vypadnout,“ řekl Erak jasným hvězdám.
Šestnáct
Souboj, chceme-li to tak nazývat, se odehrál velice rychle.
Dva jízdní válečníci se rozjeli proti sobě, kopyta bojových koní duněla po hrbolaté cestě, vyhazovala do vzduchu hroudy hlíny a zanechávala za sebou oblaka prachu.
Galický rytíř měl kopí zdvižené. Halt si teď všiml chyby, na niž upozorňoval Horác. Druhý jezdec už od začátku kopí svíral příliš pevně a hrot se při jízdě komíhal. Kdyby kopí trochu uvolnil, mohl by hrotem neustále mířit na cíl. Takhle se při každém pohybu koně kopí zvedalo, klesalo a pohupovalo do stran.
Horác jel naproti tomu klidně s mečem opřeným o rameno a šetřil si síly až na okamžik střetu.
Střetli se štít proti štítu, jak bylo zvykem. Halt tak trochu očekával, že Horác zopakuje manévr, který uplatnil proti Morgarathovi, a v poslední chvíli otočí koně na druhou stranu. Učeň však udržoval přímou dráhu útoku. Když k cíli chybělo asi deset kroků, meč sjel obloukem z klidové polohy, jeho hrot opsal kroužek a pak, když se špička kopí přiblížila k Horácovu štítu, meč, dosud kroužící ve vzduchu, lehce kopí zachytil a švihem ho zvedl nahoru nad mladíkovu hlavu.