Will se jednou pokusil povzbudit Evanlyn pro případ jejich možného rozdělení.
„Hallasholm prý není moc velký,“ řekl, „takže i kdyby nás rozdělili, budeme se třeba moct vídat. Konec konců, nemůžou očekávat, že budeme pracovat čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu.“
Evanlyn na to neřekla nic. Její dosavadní zkušenosti se Skandijci jí říkaly, že přesně to očekávají.
Erak si všiml, že na ně padla zádumčivá a truchlivá nálada, a zahlodal v něm soucit. Přemýšlel, jestli by se nenašel nějaký způsob, jak zajistit, aby zůstali pohromadě.
Pochopitelně si je mohl ponechat jako otroky sám. Jenže on vlastně žádné osobní otroky nepotřeboval. Jako skandijský vojenský velitel žil v kasárnách pro důstojníky a tam se o něj starali vojenští sluhové. Kdyby si oba Araluence nechal u sebe, musel by platit za jejich jídlo a oblečení. A byl by za ně i odpovědný. Nespokojeně potřásl hlavou a tenhle nápad zavrhl.
„K čertu s nimi,“ zabručel mrzutě a pustil je z hlavy. Upřel pozornost k udržování lodi ve správném kurzu a soustředěně se mračil při sledování střelky plovoucí v nádobě u kormidla.
Dvanáctého dne plavby spatřili skandijské pobřeží — přesně tu část, kam měli podle Erakova předpokladu dorazit. Podle obdivných pohledů, které členové posádky vrhali na jarla, Will soudil, že to byl špičkový výkon.
Během následujícího dne se přiblížili k pobřeží natolik, že ho Will s Evanlyn dokázali rozeznat podrobněji. Zdálo se, že Skandie je zemí vysokých útesů a zasněžených hor.
„Povedlo se mu přesně trefit Lokaskej proud,“ sdělil jim Svengal, když se chystal vylézt na pozorovatelnu ve stěžňovém kříži. Veselý zástupce kapitána pociťoval k Willovi a Evanlyn jistou náklonnost. Věděl, že jejich život v otroctví bude tvrdý a nemilosrdný, a tak se jim to dopředu snažil vynahradit několika přátelskými slovy, kdykoli to bylo možné. Jeho další poznámka, která sice byla míněna v dobrém, bohužel nepotěšila ani jednoho z nich.
„No jo,“ prohlásil, když se chytil lana, po němž chtěl vyšplhat nahoru na stěžeň, „měli bysme dorazit domů tak za dvě za tři hodinky.“
Jak se ukázalo, mýlil se. Vlčí loď, poháněná opět vesly, tiše proplula závojem husté mlhy v ústí hallasholmského přístavu ani ne hodinu a čtvrt nato. Když se město Hallasholm vynořilo z mlhy, Will s Evanlyn mlčky stáli uprostřed lodi.
Hallasholm nebyl velký. Ležel na úpatí vysokých hor porostlých borovicovým lesem a skládal se z nějakých padesáti domů. Všechny byly přízemní a postavené z borového dřeva, se střechou z došků zpevněných drny.
Domky se soustřeďovaly kolem okrajů přístavu, v němž se nacházelo nejméně tucet vlčích lodí. Některé kotvily, jiné byly vytažené na souš a ležely na boku. Na jejich trupech se pracovalo — lidé sváděli nikdy nekončící boj s lodními červy, kteří se zavrtávali do dřeva a rozežírali ho. Snad ze všech komínů stoupal kouř a chladný vzduch byl prosycený silnou vůní hořícího borového dříví.
Nejvýznamnější budova, Ragnakova Velká dvorana, byla vystavěna ze stejného dřeva jako ostatní domy ve městě. Byla však větší, delší a širší a měla špičatou střechu, díky níž vyčnívala nad ostatní domy. Stála uprostřed města a vévodila svému okolí. Kolem dokola se táhl suchý příkop a palisáda — opět z borových klád, jak si povšiml Will. Ve Skandii se zřejmě stavělo především z borového dřeva. Z hlavního nábřeží vedla až k bráně v palisádě dlouhá a široká cesta.
Přes klidnou hladinu vody v přístavu se Will upřeně díval na město a říkal si, že jindy a za jiných okolností by mu úpravně seřazené domy a zasněžené hory zvedající se za nimi připadaly docela hezké.
Právě teď ale neviděl nic, co by ho na jejich novém domově přitahovalo. Zatímco oba s Evanlyn sledovali přístav před sebou, začínal kolem nich zlehka poletovat sníh.
„Řekl bych, že tu asi bude zima,“ tiše prohodil Will.
Cítil, jak mu do dlaně vklouzla Evanlynina studená ruka. Jemně ji stiskl a doufal, že tím dívce dodá odvahu. Což bylo něco, co on sám v tu chvíli zoufale postrádal.
Osmnáct
„Já ti říkal, že díky tomu znaku na štítě se nám bude cestovat snadněji,“ připomněl Halt Horácovi.
Pohodlně seděli v sedlech, Halt s jednou nohou přehozenou přes hrušku, a sledovali galického rytíře, který jim původně zastoupil cestu k nedalekému rozcestí, jak pobodl koně a kalupem cválal pryč, do bezpečí nedalekého města. Horácovy oči sjely k znaku zeleného dubového listu, který Halt nakreslil na jeho jinak prázdném štítě.
„Přece víte,“ ohrazoval se lehce nesouhlasně Horác, „že já vlastně nemám oprávnění nosit erb, dokud nebudu řádně pasován na rytíře.“ Výcvik ve škole sira Rodneyho byl hodně přísný a Horác měl někdy dojem, že Halt nebere dostatečné ohledy na pravidla rytířského chování. Vousatý hraničář se na něj úkosem podíval a pokrčil rameny.
„Když už je o tom řeč,“ poznamenal, „dokud nebudeš náležitě pasován, nemáš ani oprávnění bojovat s žádným z těchhle rytířů. Ale nevšiml jsem si, že by ti to nějak zvlášť vadilo.“
Od prvního setkání u mostu byli oba Aralueni už šestkrát zastaveni loupeživými rytíři, číhajícími u rozcestí, mostů a v úzkých roklinách. Se všemi to až s neuctivou rychlostí vyřídil svalnatý bojovnický učeň. Halt byl uchvácen mladíkovou obratností a přirozeným nadáním. Jednoho po druhém vyhazoval Horác ty samozvané strážce ze sedel — nejprve několika pohotově umístěnými údery meče a v poslední době, poté, co ukořistil dobré a spolehlivé kopí, které mu pěkně sedělo v ruce a bylo správně vyvážené, zdrcujícím útokem, při němž byl protivník vymrštěn ze sedla a odletěl hodný kus za zadek svého cválajícího koně. Prozatím Horác s Haltem nashromáždili slušnou sbírku brnění a zbraní, přivázanou u sedel zabavených koní. Až dorazí do dalšího většího města, měl Halt v plánu prodat koně, brnění i zbraně.
Přes všechen upřímný obdiv k Horácovým schopnostem a navzdory pochmurnému uspokojení, které pocítil vždy, když viděl, jak je zneškodněn další tyranský vydřiduch, Halt nelibě nesl zpoždění, které kvůli soubojům při svém putování nabírali. I bez toho bude pro ně obtížné dostat se ke vzdálené hranici se Skandií dřív, než se stane kvůli zimním vichřicím neprůchodnou. A proto se před pěti dny, když tábořili v polorozpadlé stodole opuštěného statku, prohraboval hromadami starých rezavějících nástrojů a zteřelých pytlů tak dlouho, až objevil tyglík použitelné zelené barvy a starý seschlý štětec. S jejich pomocí pak na Horácův štít namaloval zelený dubový list. Výsledek odpovídající jeho očekávání se brzy dostavil. Zvěsti o siru Horácovi z řádu Dubového listu je předcházely. Jakmile teď loupeživí rytíři viděli, že se k nim blíží, zpravidla se po spatření znaku na Horácově štítu otočili a vzali do zaječích.
„Nemůžu říct, že by mi bylo líto, že prchá,“ přiznával Horác a jemně pobídl Kikra k uvolněnému rozcestí. „To rameno mě ještě nepřestalo bolet.“
Jeho poslední soupeř byl podstatně zdatnější, než bylo u těchto hrdinů z lesních cest běžné. Nezastrašil ho znak dubového listu na štítu, ani se nenechal vyvést z míry Horácovou pověstí, a s vervou se pustil do boje. Během souboje trvajícího několik minut se jedna rána jeho palice odrazila od horního okraje Horácova štítu a zasáhla bojovnického učně do ramene.