Úder byl sice naštěstí ztlumen štítem, jinak by Horácovi nejspíš zlomil ruku. Způsobil však bolestivou podlitinu a Horác pořád ještě nemohl hýbat rukou ani ramenem tak, jak by chtěl.
Hned poté, co palice natropila takovou škodu, Horácův meč rubovým sekem třískl do obličejové části mužovy helmice, vyťal v ní ostrý zub a poslal rytíře k zemi na lesní cestu, kde zůstal ležet v hlubokém bezvědomí.
Teď se Horácovi ulevilo, že zatím nemusel bojovat.
„Noc strávíme ve městě,“ oznámil mu Halt. „Třeba se nám podaří sehnat nějaké bylinky a já ti pak na tu tvou ruku dám teplý obklad.“ Neuniklo mu, že Horác ruku šetří. I když si nijak nestěžoval, zřejmě ho hodně bolela.
„To by se mi líbilo,“ zasnil se Horác. „Strávit noc v opravdické posteli bude skvělá změna po tak dlouhé době, kdy přespáváme na tvrdé zemi.“
Halt posměšně odfrkl. „Bojová škola očividně není, co bývala,“ odtušil. „To je mi pěkné, když starochovi jako já se spí pod širým nebem pohodlně a mladý kluk je z toho celý ztuhlý a rozbolavělý.“
Horác pokrčil rameny. „Ať je to jak chce,“ vedl si svou, „já se přece jen dnes rád vyspím v posteli.“
Halt se vlastně cítil úplně stejně. Před Horácem to ovšem nehodlal dát najevo.
„Možná bychom sebou měli hodit,“ prohlásil, „a dostat tě do měkké postele, než ti vypoví poslušnost všechny klouby.“
Nato pobídl Abelarda do volného klusu. Cuk jedoucí za ním ihned zrychlil a vyrovnal krok. Horáce to zaskočilo, a protože ho navíc zdržovali i zabavení koně, které vedl za sebou, zůstal kus pozadu.
V ulicích města vzbudil průvod bojových koní s nákladem brnění a zbraní poměrně živý zájem. Horác si znovu všiml, jak se jim lidé horlivě klidí z cesty. Vnímal, že na něho vrhají kradmé pohledy, a když projížděl davem, víc než jedenkrát zaslechl, jak si šeptají „chevalier du chêne“. Zvědavě pohlédl na Halta.
„Co to říkají?“ zeptal se. Halt ukázal na obrázek dubového listu na štítu zavěšeném na vidlici Horácova sedla.
„To mluví o tobě. Říkají ‚dubový rytíř‘. Tvoje sláva se zřejmě šíří rychle.“
Horác se zamračil. Nebyl si jistý, jestli ho to těší, nebo ne.
„Doufejme, že kvůli tomu nebudou nějaké potíže,“ vyjádřil se nejistě. Halt pouze pokrčil rameny.
„V takovémhle malém městečku? To je málo pravděpodobné. Spíš naopak, řekl bych.“
Bylo to opravdu malé městečko, vlastně ne o mnoho víc než pouhá vesnice. Mělo jen jednu hlavní ulici, úzkou tak, že jejich koně by po ní sotva mohli jet vedle sebe. Pěší obyvatelé před nimi museli uhýbat do postranních uliček. Tam zůstávali, dokud malý průvod bojových koní s klapotem kopyt poklidně neprojel kolem nich.
Ulice nebyla dlážděná, byla to spíš cesta pokrytá prachem, který se při každém dešti rychle měnil v mazlavé bláto. Domy byly nízké, většinou přízemní, a vypadaly o něco menší, než bývá obvyklé.
„Pozorně se dívej po nějakém hostinci,“ tiše řekl Halt.
Putovat s věhlasným člověkem byla pro Halta nová zkušenost. V Araluenu byl zvyklý, že když se někde objevil příslušník hraničářského sboru, vítala ho podezíravost a občas strach. Šedo-zelené pláštěnky s hlubokou kapucí byly obyvatelům království známé. Se značným potěšením tady v Galice zaznamenal, že hraničářský stejnokroj ani příznačná výzbroj v podobě dlouhého luku a dvou nožů zřejmě nevzbuzovaly téměř žádný zájem.
S Horácem to bylo úplně jinak. Jeho pověst je očividně předběhla a lidé na něj pohlíželi se směsicí podezíravosti a bázně, kterou byl Halt po léta zvyklý spojovat sám se sebou. Takový stav věcí Halta vcelku těšil. Kdyby nastaly nějaké potíže, mohlo by pro něj a pro Horáce být rozhodující výhodou, že lidé za větší hrozbu pokládali mladého kolohnáta ve zbroji.
Pravdou ovšem bylo, že starší, trochu prošedivělý muž v těžko popsatelné pláštěnce byl jako možný nepřítel nesrovnatelně nebezpečnější.
„Tam vpředu,“ zvolal Horác a přetrhl Haltovy úvahy. Halt pohlédl směrem, kam ukazoval chlapcův prst, a spatřil stavení. Bylo větší než ostatní a mělo jedno poschodí, nebezpečně nachýlené nad ulici a poněkud vratce podpírané hrubými dubovými trámy vybíhajícími z přízemí. Omšelý vývěsní štít se mírně pohupoval ve větru. Neumělou rukou a oprýskávající barvou byl na něm vyvedený pohár na víno a miska s jídlem.
„Dnes večer si moc velké naděje na pěknou měkkou postel nedělej,“ varoval Halt bojovnického učně. „V lese by se nám možná spalo pohodlněji.“ Nechal si pro sebe, že by také skoro jistě spali ve větší čistotě.
Jak se ukázalo, trochu hostinci křivdil. Byl malý a jeho stěny nebyly právě rovné. Strop byl nízký a hrbolatý, a když stoupali nahoru, aby si prohlédli nabízený pokoj, schodiště se zjevně naklánělo ke straně.
Ale přinejmenším tam bylo čisto a v pokoji bylo velké zasklené okno, nyní otevřené, aby dovnitř mohl čerstvý odpolední vánek. Když vyhlédli a prohlíželi si změť špičatých střech okolních domů, zavanula k nim vůně čerstvě zoraných polí.
Hostinský i jeho žena byli postarší lidé, ale na své dva nové hosty se aspoň tvářili přívětivě a přátelsky — zejména poté, co spatřili náklad zbraní a brnění navršený na koních seřazených před hostincem. Usoudili, že mladý rytíř je dozajista majetný člověk. A také význačná osoba podle toho, jak všechno zařizování nechával na svém sluhovi, dost nevrlém chlapíkovi v šedo-zelené pláštěnce. Hostinský ve své omezené nadutosti předpokládal, že lidé vznešeného rodu se nesnižují k tomu, aby se starali o tak přízemní věci, jako je cena za nocleh.
Když se ukázalo, že v městečku není žádné tržiště, kde by se zabavená kořist dala směnit za peníze, Halt dovolil, aby pacholek z hostince na noc ustájil koně uvnitř. Všechny kromě Abelarda a Cuka, samozřejmě. O ty se postaral sám a byl potěšen, když viděl, že i Horác pečuje o Kikra osobně.
Jakmile zaopatřili koně, odebrali se oba do pokoje. Hostinská jim sdělila, že večeře bude nejdřív za hodinu.
„Využijeme volného času a podíváme se na tu tvou ruku,“ řekl Halt Horácovi. Mladík se s radostí svalil na postel a spokojeně si oddechl. Oproti Haltovu očekávání byly postele měkké a pohodlné, s teplými, čistými dekami a bělostnými prostěradly. Na Haltův pokyn učeň vstal a stáhl si přes hlavu kroužkovou košili. Když přitom musel zvednout poraněnou ruku, trochu sykl bolestí.
Modřina se rozšířila na celou horní část paže a hrála všemi barvami — od modročerné až po ošklivě nažloutlou. Halt pečlivě prohlížel celou pohmožděninu. Chtěl mít jistotu, že žádná kost není zlomená.
„Au!“ protestoval Horác, když hraničářovy prsty prohmatávaly a proklepávaly modřinu.
„Bolelo to?“ zeptal se Halt. Horác se na něj roztrpčeně podíval.
„Samozřejmě,“ odsekl. „Taky proto jsem řekl ‚au!‘“
„Hmm,“ zamyšleně mumlal Halt, uchopil Horácovu paži a hýbal s ní ze strany na stranu. Horác přitom skřípal zuby bolestí. Nakonec už to nemohl dál vydržet, a tak se Haltovi vyškubl.
„Myslíte si, že je to k něčemu dobré?“ zeptal se podrážděně. „Nebo vám jen dělá dobře, když mě to bolí?“