„Já se ti snažím pomoct,“ mírně se ohradil Halt. Znovu se natáhl po Horácově paži, ale Horác uhnul.
„Dejte ty ruce pryč,“ bránil se. „Jen se mi v tom šťouráte a dloubáte. Nechápu, jak by tohle mohlo být k něčemu užitečné.“
„Já se jen snažím zjistit, jestli nemáš něco zlomeného,“ vysvětloval Halt. Horác však zavrtěl hlavou.
„Nic není zlomené. Mám jen modřinu, to je všecko.“
Halt bezmocně rozhodil rukama. Otevřel ústa, aby něco řekl — chtěl Horáce ubezpečit, že se mu opravdu snaží pomoct, ale nedostal se k tomu.
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře, a ještě než doznělo, rozlétly se a dovnitř se vhrnula hostinská s náručí plnou čistých polštářů. Usmála se na ně a potom její pohled utkvěl na Horácově paži. Úsměv se vytratil a na jeho místo neprodleně nastoupil výraz mateřské starostlivosti.
Spustila příval galičtiny, jemuž ani jeden nerozuměli. Přiskočila k Horácovi a odhodila polštáře na jeho postel. Natáhla ruku, aby se bolavé paže dotkla. Horác ji s nedůvěrou sledoval. Zadržela ruku, našpulila rty a dívala se na něj uklidňujícím pohledem. Horác se upokojil a nechal ji, ať si zranění prohlédne.
Dotýkala se paže jemně a lehce, téměř nepostřehnutelně. Horác se podvolil a výmluvně pohlédl na Halta. Hraničář se zakabonil, usedl na postel a přihlížel. Žena se nakonec narovnala, vzala Horáce za druhou ruku a vedla ho k posteli, aby se posadil. Otočila se, ukázala na zmodralou ruku a promluvila na ně na oba.
„Nic zlomené,“ prohlásila rozpačitě. Halt kývl hlavou.
„To jsem zjistil i já,“ odtušil, a Horác neuctivě odfrkl. Hostinská jednou či dvakrát pokývla a mluvila dál. Hledala slova a její rada v araluenštině byla přinejmenším poněkud nepřesná.
„Modřiny,“ řekla, „zlé modřiny. Potřebovat…“ Odmlčela se, hledala správné slovo. Pak ho našla. „Bylinky…“ řekla a rukama naznačila mnutí bylinek při přípravě obkladu. „Lámat bylinky… dávat sem.“ Opět se dotkla bolavé ruky. Halt souhlasně přikyvoval.
„Dobrá,“ řekl. „Pusťte se prosím do toho hned.“ Pohlédl na Horáce. „Máme štěstí,“ prohlásil. „Vypadá to, že se vyzná.“
„Chcete asi říct, že já mám štěstí,“ odměřeně ho opravil Horác. „Kdybych byl odkázaný na vaši jemnou péči, nejspíš bych teď už byl jednoruký.“
Žena postřehla tón jeho hlasu, a i když slovům nerozuměla, pospíšila si, aby ho uklidnila. Konejšivě něco mumlala a zlehoučka se dotkla modřiny.
„Dva dny… tři… modřiny pryč. Bolest pryč,“ slibovala. Horác se na ni usmál.
„Děkuji vám, paní,“ řekl stylem, jakým by se podle jeho představ měl vyjadřovat šlechetný mladý rytíř. „Budu navždy vaším dlužníkem.“
Usmála se na něj a posunky opět naznačila, že hodlá dojít pro svoji zásobu bylinek a léků. Horác vstal, vysekl nemotornou poklonu a žena s tichým zahihňáním vyšla z místnosti.
„No maucta,“ ulevil si Halt a obrátil oči k nebi.
Devatenáct
V Ragnakově hodovní síni bylo neuvěřitelné horko.
Díky velkému počtu lidí a obrovskému otevřenému ohni, který hořel téměř po celé šířce jedné stěny, byla síň nepříjemně přetopená, a to navzdory tomu, že venku ležely závěje sněhu.
Místnost byla velmi rozlehlá, dlouhá a s poměrně nízkým stropem. Stály zde tři stoly — dva se táhly po celé délce místnosti a třetí, Ragnakův čelní stůl, byl umístěný napříč, na opačné straně, než byl krb. Stěny tvořily holé, nahrubo přitesané borové klády a škvíry mezi nimi vyplňovala směs bláta a jílu ztvrdlá na kámen.
Další klády stály šikmo v rozích a podpíraly tlustý strop z hustě spleteného rákosí. Na střešních trámech byly připevněny hrubé tenké latě a na nich ležely došky.
V síni hodovalo, smálo se a navzájem překřikovalo bezmála sto padesát popíjejících Skandijců, takže výsledný rámus byl ohlušující. Erak se s úsměvem rozhlédl kolem sebe.
Bylo skvělé vrátit se domů.
Přijal další korbel piva od Borsy, Ragnakova hilfmanna. Zatímco Ragnak byl oberjarl, čili nejvyšší jarl všech Skandijců, hilfmann byl správce, který se staral o každodenní vládu nad zemí. Dohlížel na to, aby se obdělávala pole, platily daně, včas vyjíždělo na nájezdy a aby kapitáni vlčích lodí poctivě spočítali a neprodleně složili Ragnakův díl — čtvrtinu veškerého zisku.
„Skrz naskrz špatný obchod, Eraku,“ poznamenal Borsa. Probírali nepodařenou výpravu do Araluenu. „Nikdy jsme se neměli nechat zatáhnout do války, která trvá dlouho. To není vůbec nic pro nás. My jsme stvoření pro rychlé nájezdy. Připlout, pobrat kořist a s odlivem zase zmizet. To je náš obyčej. A vždycky byl.“
Erak přikyvoval. Přesně to samé si myslel, když ho Ragnak na tu výpravu posílal. Ale oberjarl neměl chuť poslouchat jeho připomínky.
„Aspoň že nám Morgarath zaplatil předem,“ pokračoval hilfmann. Erakovo obočí vyjelo vzhůru.
„Vážně?“ Něco takového slyšel poprvé. Domníval se, že on a jeho muži válčí jen za kořist, kterou se jim podaří získat, a v tomto ohledu byla poslední výprava naprostým nezdarem. Jeho společník však horlivě přikyvoval.
„Ale jistě. Když jde o peníze, Ragnak není žádný blázen. Nechal si od Morgaratha zaplatit za tvoje služby i služby tvých mužů. Všichni dostanete svůj podíl.“
Alespoň že já i moji chlapi něco za těch posledních několik měsíců uvidíme, pomyslel si Erak. Ale Borsa ještě stále kroutil hlavou nad tažením do Araluenu.
„Víš, co je naše největší potíž?“ zeptal se, a než stačil Erak odpovědět, pokračoval. „My nemáme žádné vlastní generály ani válečné taktiky. Skandijci bojují jako jednotlivci. V tom jsme nejlepší na světě. Ale když se necháme najmout jako žoldnéři, nemáme svoje vlastní lidi, kteří by přemýšleli o taktice. Takže pak jsme nuceni spoléhat se na blázny, jako byl Morgarath.“
Erak souhlasně pokýval hlavou. „Když jsme byli v Araluenu, tak jsem říkal, že jeho plány jsou moc složitý, že zbytečně chytračí.“
Borsa do něj zapíchl svůj tlustý ukazovák. Eraka překvapilo, s jakou vehemencí to provedl.
„A v tom máš pravdu! Hodilo by se nám pár takových lidí, jako jsou ti araluenští hraničáři,“ dodal.
„To myslíš vážně?“ žasl Erak. „K čemu by nám byli?“
„Nemyslím přímo je. Myslím lidi jako oni. Lidi, kteří jsou vycvičeni v plánování a taktice — a jsou schopni udělat si celkový obrázek a využít naše jednotky co nejlépe.“
Erak musel uznat, že na tom, co Borsa říká, něco je. Ale zmínka o hraničářích obrátila jeho mysl k záležitosti s Willem a Evanlyn. Už se mu rýsovalo, jak ji uspokojivě vyřešit.
„Šiknul by se ti pár nových otroků pro Velkou dvoranu?“ zeptal se jako by mimochodem. Borsa ihned přikývl.
„Nám se vždycky hodí každá ruka,“ řekl. „Máš na mysli někoho určitého?“
„Je to kluk a holka,“ řekl Erak. Soudil, že bude nejlepší, když si nechá pro sebe, že Will je hraničářský učeň. „Oba silní. Zdraví a vůbec ne hloupí. Zajali jsme je na hranici Celtiky. Chtěl jsem je prodat, abych moh posádce nějak zaplatit za celou tu patálii. Ale když teď říkáš, že svůj podíl dostaneme tak jako tak, rád bych ti je daroval.“
Borsa radostně kýval hlavou. „Určitě se mi hodí,“ ujišťoval Eraka. „Zítra mi je pošli.“
„Platí!“ zvesela řekl Erak. Cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. „Tak kde je ten džbán piva?“