Byli tu však jiní, kteří mu pozornost věnovali. Haltovi neuniklo, že hostinský a jeho žena vše pozorně sledují a čekají, co se bude dít. A na několika dalších hostech bylo znát, že mají strach a že by raději byli někde dočista jinde.
Halt sáhl pod stůl pro toulec. Zbraně měl jako vždy na dosah, dokonce i při večeři, a luk s napnutou tětivou se opíral o stěnu za ním. Vytáhl jeden šíp a položil ho před sebe na stůl.
Písnička mezitím spěla ke konci. Tentokrát se nedostavil žádný sborový potlesk. Nadšeně tleskal jen Horác, ale když si uvědomil, že tleská sám, zmateně přestal a zčervenal rozpaky. I Horác teď vzal na vědomí ozbrojeného muže — stál od něj nějakých šest kroků a civěl na něj se zaujetím hraničícím s vyzývavostí.
Horác se nenechal vyvést z míry a kývl cizinci na pozdrav. Halt s potěšením zaznamenal, že projevil dostatek duchapřítomnosti a nepodíval se jeho směrem. Horác totiž vycítil, že se možná schyluje k nějaké nepříjemnosti, a uvědomoval si, že může být výhodou, když Halt zatím zůstane v pozadí.
Nově příchozí konečně promluvil. Byl vysoký, tak vysoký jako Horác, a byl to statný muž. Halt pochopil, že tohle není žádný potulný rytíř z rozcestí, ale nebezpečný člověk.
„Tak ty jsi ten rytíř dubového listu?“ zeptal se trochu posměšně hlubokým chraplavým hlasem. Mluvil dobře araluensky, i když s výrazným galickým přízvukem.
„Myslím, že mi tak říkají,“ odpověděl po krátké odmlce Horác. Rytíř o jeho odpovědi zřejmě přemýšlel, pokýval hlavou a jeho rty se prohnuly v mírném úšklebku.
„A ty tomu věříš?“ pokračoval. „A dá se tobě samotnému věřit? Nebo jsi jen prolhaný araluenský pes, co poštěkává na smetišti?“
Horác se zmateně zamračil. Byl to nemotorný pokus, jak ho urazit. Ten člověk se z nějakého důvodu pokoušel vyprovokovat souboj. Což bylo pro Horáce postačující, aby se vyprovokovat nenechal.
„Když myslíte,“ odpověděl klidně a s naprosto lhostejným výrazem. Halt si ale všiml, jak jeho levá ruka lehce, téměř instinktivně sjela ke stehnu, kde obvykle nosil meč. Meč teď ovšem visel za dveřmi nahoře v jejich pokoji. Horác měl u sebe jenom dýku.
Toho bezděčného pohybu si všiml i rytíř. Rty mu zkřivil krutý úsměv. Přistoupil o krok blíž k urostlému mladému učni. Očima ho přeměřoval. Viděl široká ramena, štíhlý pas a očividně svalnatou postavu. A všiml si, že se umí dobře pohybovat, s přirozenou lehkostí a rovnováhou vynikajícího bojovníka.
Ale tvář měl mladou a naprosto bezelstnou. Tohle nebyl protivník, který by byl zvyklý soupeře zabíjet, bojovník, který by se vyznal v temném umění získaném v nelítostné škole soubojů na život a na smrt. Byl to kluk, sotva se začal holit. Nepochybně ale měl bojový výcvik a bylo třeba brát ho vážně.
Ale ne se ho bát.
Když cizinec s hodnocením skončil, opět postoupil o krok blíž.
„Já jsem Deparnieux,“ prohlásil. Zřejmě očekával, že jeho jméno zapůsobí. Horác jen dobrácky pokrčil rameny.
„To je dobře,“ odvětil. A černá obočí se opět stáhla k sobě.
„Já nejsem žádný venkovský křupan, nad kterým zvítězíš podvodem a podlostí. Mě nenachytáš s tou svojí zbabělou taktikou, tak jako se ti to povedlo u tolika mých krajanů.“
Odmlčel se a sledoval, zda mají urážlivá slova kýžený účinek. Horác však byl dost chytrý na to, aby nic nenamítal. Znovu pokrčil rameny.
„Určitě si to budu pamatovat,“ odpověděl mírně.
Další krok a statný rytíř byl na dosah ruky. Tvář měl zrůzněnou hněvem nad Horácovou odpovědí a jeho odolností vůči urážkám.
„Já jsem vládce této provincie!“ vykřikoval. „Jsem bojovník, který zabil víc cizích vetřelců, víc araluenských strašpytlů než kterýkoli jiný rytíř v téhle zemi. Zeptej se jich, jestli to tak není!“ Rozmáchl se a ukázal na muže, kteří strnule seděli u stolů kolem ohně. Chvíli se žádná odpověď neozývala, takže jeho divoký pohled se výhrůžně obrátil k nim.
Všichni jako jeden muž sklopili oči a neochotným mumláním jeho prohlášení potvrdili. Nato se rytířův pohled vyzývavě vrátil k Horácovi. Chlapec pohled klidně oplatil, ale tváře se mu začínaly barvit slabou červení.
„Jak jsem řekl,“ pronesl opatrně, „budu si to pamatovat.“
Deparnieuxovi se blýsklo v očích. „A já říkám, že jsi strašpytel a zloděj, který lstivě a zákeřně zabil galické válečníky a ukradl jejich zbroj, koně i majetek!“ vykřičel Horácovi do obličeje.
V místnosti nastalo hrobové ticho. Nakonec promluvil Horác.
„Myslím, že se mýlíte,“ prohlásil stejně mírným hlasem, jakým se vyjadřoval celou dobu předtím. Všichni přítomní si oddechli. Deparnieux se ovšem rozkohoutil.
„Tak já jsem podle tebe lhář?“ zaútočil.
Horác zavrtěl hlavou. „To vůbec ne. Říkám, že se mýlíte. Nejspíš vás někdo špatně informoval.“
Deparnieux rozhodil rukama a obrátil se k celému šenku.
„Vy jste to slyšeli! Říká mi do očí, že jsem lhář! To je neomluvitelné!“
Ve chvíli, kdy rozpřahoval ruce, přesně podle svého plánu vytáhl jednu z rukavic, které měl zastrčené za pasem. A dřív než stačil někdo z přítomných něco podniknout, rozmáchl se rukou s rukavicí, aby s ní uhodil Horáce do obličeje, což by znamenalo výzvu, jakou nelze nevzít na vědomí.
S vítězným pocitem uvedl ruku do pohybu, aby mladého muže pleskl rukavicí přes tvář.
Jenže nějaká neviditelná ruka mu rukavici vyškubla a mrštila s ní přes místnost, kde se s drnčením zabodla do jednoho ze svislých dubových trámů podpírajících strop.
Dvacet jedna
Tak nakonec budeme přece jen rozděleni, pomyslel si Will. Když Evanlyn odváděli, s nešťastným výrazem ve tváři se po něm ohlédla a klopýtala pryč. Přinutil se k povzbudivému úsměvu a zamával jí. Snažil se, aby to vypadalo přirozeně a bezstarostně, jako kdyby se rozcházeli jen nakrátko.
Willův pokus pozvednout Evanlyn náladu ukončil pořádný políček. Zavrávoral a v uších mu zvonilo.
„Pohyb, otroku!“ zlostně zavrčel Tirak, skandijský dozorce ze dvora. „Uvidíme, jak dlouho ti ten úsměv vydrží.“
Will měl záhy zjistit, že dlouho ne.
Otroci ze dvora měli ze všech skandijských zajatců nejtěžší a nejhorší podmínky. Otroci v domě — ti, co pracovali v kuchyních a hodovních síních — měli alespoň tu výhodu, že pracovali a spali v teple. Večer sice padali únavou a vyčerpáním, ale na teplé deky.
Otroci ze dvora museli vykonávat všechny namáhavé a špinavé práce, které bylo zapotřebí dělat venku — řezat dříví, odhrabávat sníh z cestiček, uklízet a vyvážet záchody, krmit a napájet domácí zvířata a čistit stáje. Všechny práce se musely dělat v kruté zimě. A když se otroci nakonec zpotili námahou, museli zůstat ve vlhkém oblečení, které studilo a mrzlo na těle, jakmile byla práce hotová.
Přespávali v polorozpadlé staré stodole, která před zimou téměř nechránila a kde ustavičně táhlo. Každý otrok dostal jednu slabou deku — což při nočních mrazech vůbec nestačilo. Přikrývali se každým starým hadrem nebo pytlem, který se jim dostal do ruky. Kradli je, vyžebrávali. A často se o ně prali. Během prvních tří dnů Will zažil, jak byli dva otroci při rvačce o roztrhané kusy pytloviny téměř ubiti k smrti.