Jarl seděl u ohně, pohodlně opřený v jedné z vyřezávaných židlí. Pokynul jí, ať jde dál, a ukázal na láhev a sklenice na malém stolku uprostřed místnosti.
„Jen dál, děvče. Nalej nám trochu vína a sedni si. Musíme si o něčem promluvit.“
Nejistě přešla místnost a nalila do dvou sklenic červené víno. Jednu pak podala Skandijci a usedla na druhou židli. Na rozdíl od Eraka však zůstala sedět zpříma. Úzkostně posedávala na krajíčku židle, jako by se chystala uletět. Jarl ji zkoumavě sledoval a v očích měl něco, co vypadalo jako náznak smutku. Potom mávl rukou.
„Klid, holka. Nikdo ti neublíží — teda aspoň já ne. Napij se vína.“
Váhavě usrkla vína a zjistila, že je překvapivě dobré. Erak ji upřeně sledoval a postřehl bezděčný výraz překvapení na její tváři.
„Tak ty poznáš dobré víno?“ zeptal se. „Tohohle jsem si vzal velký sud z jedné florentinské lodě při posledním období nájezdů. Docela ujde, viď?“
Kývla na souhlas. Začínala se trochu uklidňovat a víno jí opravdu chutnalo. Uvědomila si, že se vína nenapila celou řadu měsíců. Napadlo ji, že by si měla dávat pozor na to, co dělá. A co říká.
Čekala, až skandijský kapitán promluví. Zdálo se, že se rozmýšlí, jako by si nebyl jistý, jak má začít. Ticho se prodlužovalo, až ho nakonec Evanlyn nemohla dál snést. Znovu usrkla vína a pak se zeptala: „Proč jste pro mě poslal?“
Jarl Erak zíral do plamenů malého ohně. Když promluvila, překvapeně vzhlédl. Napadlo ji, že určitě není zvyklý, aby ho otroci sami od sebe oslovovali. Pokrčila rameny. Kdyby jeden z nich nezačal, mohli by tu sedět v tichu celou noc. Se zaujetím sledovala, jak se vousatá tvář zvolna začíná usmívat. Napadlo ji, že někde jinde a za jiných okolností by se jí skandijský pirát mohl docela začít líbit.
„Nejspíš ne kvůli tomu, co tě asi napadá,“ prohlásil. A dřív než mohla odpovědět, pokračoval, téměř sám pro sebe: „Ale někdo musí něco udělat a já si myslím, že ty jsi ta pravá.“
„Něco udělat?“ nechápala Evanlyn. „A s čím?“
Erak podle všeho dospěl k rozhodnutí. Zhluboka si povzdechl, dopil zbytek vína ze své sklenice, předklonil se s lokty opřenými o kolena a zbrázděnou, zarostlou tvář přiblížil těsně k jejímu obličeji.
„Vidělas někdy v poslední době svého kamaráda?“ zeptal se. „Myslím Willa.“
Uhnula očima před jeho pohledem. To se rozumí, že Willa viděla — nebo spíš viděla tu roztřesenou, bezduchou trosku, která se z něj stala. Před pár dny měl nějakou práci u kuchyně a ona mu donesla jídlo. Vyrval jí chleba z rukou a hltal ho jako nějaké zvíře. A když na něj promluvila, jenom na ni tupě civěl.
Během dvou krátkých týdnů stačil už zapomenout na Evanlyn, zapomenout na Halta i na chatu na okraji lesa nedaleko hradu Redmontu. Zapomněl i na důležité události, k nimž došlo na Uthalských pláních, kdy armáda krále Duncana stanula proti Morgarathovu hrozivému wargalskému vojsku a porazila ho.
Pokud šlo o Willa, jako by se všechny ty události jeho dosavadního života odehrály na odvrácené straně Měsíce. Nyní se upínal v myšlenkách jen na jednu jedinou věc.
Na další dávku hřejivé trávy.
Svědkem jejich setkání byla jedna z otrokyň, starší žena. Když se Evanlyn vrátila do kuchyně, vlídně ji oslovila.
„Zapomeň na svého kamaráda. Dostal ho ten jed. Je s ním konec.“
„Viděla jsem ho,“ řekla tiše Erakovi.
„Já s tím nemám nic společnýho,“ ohrazoval se rozčileně. Překvapilo ji, s jakou prudkostí se hájí. „Vůbec nic. Věř mi, děvče, já ten proklatej jed nenávidím. Já viděl, co s lidma provádí. Nikdo si nezaslouží bejt živá mrtvola.“
Pohlédla mu do čí. Očividně to myslel upřímně a stejně tak očividně si přál, aby uznala, co říká. Kývla hlavou.
„Já vám věřím,“ řekla.
Erak vstal ze židle. Rozčileně přecházel malou, útulně vyhřátou místností, jako kdyby každý pohyb mohl zmírnit zlost, která se v něm hromadila od chvíle, kdy náhodou zahlédl Willa.
„Kluk jako on, vyloženej válečník. Třeba malej, ale srdce má jak pravej Skandijec.“
„Je to hraničář,“ mírně připomněla Evanlyn a Erak kývl.
„To teda je. A zaslouží si něco lepšího než tohle. Ten zatracenej jed! Nechápu, proč to Ragnak nezatrhne!“
Dlouze se odmlčel, aby zkrotil hněv. Potom se obrátil k Evanlyn a pokračoval.
„Chci, abys věděla, že jsem se snažil, abyste vy dva zůstali pohromadě. Vůbec mě nenapadlo, že ho Borsa pošle na dvůr. Ten chlap nemá ani páru, jak zacházet s váženým nepřítelem. Jenže co se od něj dá čekat? Borsa není válečník. Umí jen počítat žoky s obilím.“
„Rozumím,“ opatrně hlesla Evanlyn. Neměla jistotu, jestli to tak je, měla však dojem, že nějaká odpověď se od ní očekává. Erak se na ni pronikavě zadíval, jako by ji odhadoval. Nejspíš se k něčemu odhodlával.
„Na dvoře nikdo nepřežije,“ pronesl tiše, spíš sám pro sebe. Při těch slovech Evanlyn ucítila, jak jí ledová ruka sevřela srdce.
„Takže,“ řekl, „je to na nás a my s tím musíme něco udělat.“
Evanlyn na něj pohlédla. Jeho poslední slova v ní probudila naději.
„Co přesně máte na mysli?“ zeptala se nesměle a zoufale si přála, aby neudělala nějakou chybu. Erak se na vteřinu nebo dvě odmlčel a potom se neodvolatelně rozhodl, že se do toho pustí.
„Ty uprchneš,“ řekl nakonec. „Jeho vezmeš s sebou a já vám při tom pomůžu.“
Dvacet čtyři
Halt s Horácem prožili neklidnou noc, kdy se pravidelně střídali na stráži. Ani jeden z nich nevěřil, že místní vládce se nepokusí přikrást v temnotách. Jak se však ukázalo, jejich obavy byly liché. Deparnieux o sobě té noci už nedal nijak vědět.
Když příštího rána sedlali koně ve stáji v zadní části hostince, majitel zkroušeně přistoupil k Haltovi.
„Já nemohu říci, pane, že je mi líto, že opouštíte můj hostinec,“ omlouval se. Halt ho poplácal po rameni, aby dal najevo, že se nijak neurazil.
„Já rozumím, jak to myslíš, příteli. Řekl bych, že vašeho nejvyššího místního lupiče jsme moc neokouzlili.“
Hostinský se bázlivě rozhlédl a teprve pak dal Haltovi za pravdu, jako by se bál, že by je někdo mohl pozorovat a udat ho Deparnieuxovi. Halt odhadoval, že něco podobného se v tomhle městečku stalo už mockrát. Předem litoval toho muže, který se včera večer v šenku zasmál — a byl přitom černým rytířem přistižen.
„Je to špatný člověk, opravdu špatný, pane,“ tiše připouštěl hostinský. „Ale co proti němu našinec zmůže? Má za sebou malou armádu a my jsme jen obyčejní lidé, žádní válečníci.“
„Rádi bychom vám pomohli,“ řekl mu Halt, „ale musíme pokračovat v cestě.“ Kratičce zaváhal a pak se bezelstně zeptaclass="underline" „Převáží se na přívozu v Les Sourges každý den?“
Město Les Sourges leželo na řece směrem na západ, asi dvanáct mil odtud. Halt s Horácem měli namířeno na sever. Ale hraničář si byl jistý, že se Deparnieux vrátí a bude se vyptávat na všechny podrobnosti, které by mu mohly prozradit směr jejich cesty. Nepředpokládal, že by hostinský udržel jeho dotaz v tajnosti. Ani by se na něj kvůli tomu nezlobil. Mužík teď přičinlivě kýval.