„Tak to nejspíš bylo úplně na začátku,“ přitakal Halt, „ale pak něco zvětřil a já myslím, že se snaží vykoumat, jak by mě mohl využít.“
„Vás využít?“ opáčil Horác a zamračil se nad tou představou. Halt jen mávl rukou.
„Takhle lidi jako on obvykle uvažují,“ řekl. „Ze všeho se vždycky snaží vyzískat něco pro sebe. A myslí si, že každý se dá koupit, pokud je nabízená cena správná. Myslíš, že by sis zase mohl obout ty boty?“ zeptal se přívětivě. „Oknem sem proudí jen omezené množství čerstvého vzduchu a tvoje ponožky už toho mají hodně za sebou, abych se vyjádřil jemně.“
„Jé, omlouvám se!“ vyhrkl Horác a natahoval si jezdecké boty zpátky na nohy. Teď když to Halt zmínil, uvědomil si, že v místnosti něco silně zapáchá.
„V téhle zemi rytíři neskládají rytířskou přísahu?“ zeptal se a převedl řeč opět na jejich věznitele. „Rytíři přísahají, že budou pomáhat jiným, ne? Neměli by je jen využívat.“
„Přísahu skládají,“ odpověděl mu Halt. „Její dodržování je ale úplně jiná věc. A představa, že rytíři budou pomáhat prostým lidem, ta se naplňuje v zemi, jako je Araluen, kde máme silného krále. Tady si klidně můžeš dělat, co se ti zlíbí, pokud máš moc.“
„Ale to není správné,“ namítl Horác. Halt s ním sice souhlasil, ale i kdyby to řekl nahlas, nejspíš by to ničemu nepomohlo.
„Jen měj trpělivost,“ uklidňoval Horáce. „Spěch nám nijak nepomůže. Brzy se dozvíme, co vlastně Deparnieux chce. Mezitím můžeme klidně odpočívat a hodit to za hlavu.“
„Ještě něco,“ pokračoval Horác, nedbaje návrhu svého společníka. „Ty klece u cesty se mi nelíbily. Žádný skutečný rytíř by nikdy nikoho takhle netrestal, i kdyby jeho zločin byl nevím jak hrozný. Ty věci byly prostě strašlivé. Nelidské!“
Halt pohlédl do chlapcových upřímných očí. Tady se žádná útěcha poskytnout nedala.
Nelidské bylo výstižné slovo pro takové potrestání.
„Ano,“ řekl nakonec. „Ani mně se to nelíbí. Myslím, že než odsud odjedeme, náš milý lord Deparnieux možná bude mít v této záležitosti co vysvětlovat.“
Toho večera stolovali s galickým hradním pánem. Hodovní stůl byl obrovský, vešlo by se k němu nejméně třicet osob, a sami tři se za ním téměř ztráceli. Sloužící kolem nich pobíhali a podle potřeby přinášeli další jídlo i víno.
Jídlo nebylo valné, což Halta trochu překvapilo. Galická kuchyně byla proslulá zvláštnostmi a cizokrajností. Prosté pokrmy, které jim na hradě předkládali, naznačovaly, že ta proslulost je nezasloužená.
Všiml si však jedné věci — všichni sloužící plnili své úkoly s hlavou sklopenou a vystříhali se pohlédnout do očí komukoli ze stolovníků. Ovzduší v síni naplňoval hmatatelný strach, který ještě zesílil, když musel někdo ze služebnictva přistoupit blíž ke svému pánovi a podat mu jídlo nebo naplnit číši.
Halt rovněž cítil, že Deparnieux si je napětí nejen vědom, ale že si ho dokonce vychutnává. Na krutých rtech mu pohrával samolibý úsměšek pokaždé, když k němu někdo ze sluhů přistoupil, uhnul očima a zadržoval dech, dokud svůj úkol nevykonal.
Při jídle se mluvilo málo. Deparnieux se spokojil s tím, že je oba pozoroval způsobem, jakým si malý kluk prohlíží zajímavého neznámého brouka, jehož právě ulovil. Za těchto okolností neměli Halt ani Horác na nějaké zdvořilostní řeči náladu.
Když se najedli a stůl byl sklizen, hradní pán se konečně svěřil se svými úmysly. Pohrdlivě pohlédl na Horáce a ledabyle ukázal ke schodišti vedoucímu do jejich komnaty.
„Už tě nebudu potřebovat, hochu,“ řekl. „Dávám ti svolení odejít.“
Horác po těch nezdvořilých slovech trochu zrudl, střelil pohledem po Haltovi a zaznamenal jeho drobné pokývnutí. Vstal, snažil se zachovat důstojnost a nedat před galickým rytířem najevo své rozpaky.
„Dobrou noc, Halte,“ rozloučil se přátelsky. Halt opět kývl.
„Dobrou, Horáci,“ odvětil. Bojovnický učeň se zastavil, pohlédl Deparnieuxovi do očí, rázně se otočil a odcházel. Dva ozbrojení strážci, stojící ve stínu opodál, neprodleně vyrazili za ním a doprovázeli ho nahoru po schodech.
Bylo to nejspíš docela dětinské gesto, pomyslel si Horác, když stoupal do jejich komnaty. Ale díky tomu, že pánovi hradu Montsombre oplatil jeho urážlivé chování, se cítil malinko líp.
Deparnieux vyčkal, až Horácovy kroky na kamenném schodišti dozní. Pak se trochu odsunul od stolu a upřel na hraničáře úlisný pohled.
„Nuže, mistře Halte,“ začal rozvážně, „je na čase si trochu popovídat.“
Halt sevřel rty. „O čem?“ zeptal se. „Já bohužel v klevetění nejsem moc dobrý.“
Rytíř se strojeně zasmál. „A já vám říkám, že z vás bude zábavný host,“ prohlásil. „Teď mi povězte, kdo přesně jste?“
Halt lhostejně pokrčil rameny. Pohrával si s číší, která stála před ním na stole. Byla téměř prázdná a Halt s ní otáčel sem a tam a sledoval, jak se v broušeném skle odráží světlo ohně, který hořel v rohu síně.
„Já jsem jen docela obyčejný člověk,“ řekl. „Jmenuji se Halt. Pocházím z Araluenu a cestuji se sirem Horácem. Nic víc se o mně říct nedá, opravdu.“
Úsměv v Deparnieuxově tváři ztuhl a rytíř dál hleděl na vousatého muže sedícího naproti němu. Působil dost bezvýznamně, to bylo jisté. Oděv měl prostý — vlastně spíš ubohý. Vousy i vlasy špatně ostříhané. Vypadalo to, jako kdyby si je sám zkracoval loveckým nožem, pomyslel si Deparnieux, aniž by tušil, že je pouze jedním z mnoha lidí, které při pohledu na Halta napadlo totéž.
Byl i malý. Jeho hlava sahala hradnímu pánovi sotva po ramena. Nicméně byl svalnatý a navzdory šedinám ve vousech i vlasech ve vynikající tělesné kondici. Ale v pohledu jeho očí — temném, sebevědomém a chladnokrevném — bylo něco, co jeho prohlášení o vlastní bezvýznamnosti popíralo. Deparnieux se pyšnil schopností poznat muže zvyklého velet a tenhle muž to v sobě rozhodně měl.
Pak tu byla ta jeho výzbroj. Nebylo zvykem vidět muže, který působil tak jednoznačně velitelsky, a nebyl přitom vyzbrojený jako rytíř. Luk byl v Deparnieuxových očích zbraní neurozených a podobné pouzdro se dvěma noži ještě nikdy neviděl. Využil příležitosti a pečlivě si oba nože prohlédl. Větší z nich mu připomněl mohutné saxonské nože, jaké nosívali Skandijci. Menší nůž byl dokonale vyvážený vrhací nůž. Oba ostré jako břitva. Vskutku neobvyklé zbraně pro velitele, pomyslel si Deparnieux.
Podivná pláštěnka ho rovněž zaujala. Byla vzorovaná nepravidelnými šmouhami zelené a šedé barvy a on nechápal, k čemu je to dobré. Když se hluboká kapuce přetáhla přes hlavu, ukrývala celou tvář. Během cesty na Montsombre si galický rytíř několikrát všiml, že pláštěnka se míhá před očima a splývá s okolním lesem, takže malý muž se jakoby ztrácel. Pak ten dojem pominul.
Deparnieux, podobně jako spousta jeho krajanů, byl notně pověrčivý. Domníval se, že podivné vlastnosti pláštěnky mohou být nějakým druhem čarodějnictví.
Právě díky této poslední domněnce jednal s Haltem jako v rukavičkách. Věděl, že odporovat čarodějům se nevyplácí. Proto se rozhodl pro opatrnou hru, dokud přesně nezjistí, co může od toho tajemného malého muže očekávat. A kdyby se ukázalo, že Halt nevládne žádnými temnými silami, byla tu pořád ještě možnost, že se nechá přesvědčit, aby své jiné vlohy dal do Deparnieuxových služeb.